Arnošt Novák: Hnutí Duha po 25 letech? Velice odborní údržbáři

Demonstrace Hnutí Duha proti zakázkám na práce v Lesích ČR, leden 2011

Licence | Některá práva vyhrazena

Foto | Hugo Charvát / Ekolist.cz

Environmentální hnutí se v 70. let 20. století stalo v Západní Evropě a Americe významným sociálním aktérem, kterému se podařilo nastolit řadu témat, vnést je do veřejného prostoru a otevřít o nich diskusi a často i přimět státy a korporace k jednání. Přineslo také důležitou kritiku neudržitelných trendů kapitalistické modernity založené na nekonečném ekonomickém růstu, rostoucí dominanci nad přírodou a zvyšujících se sociálních nerovnostech. Oproti předchozímu ochranářskému zájmu o přírodu, který sahá až do 19. století, tento nový typ environmentalismu začal být označovaný také jako druhá vlna. Lišil se především v tom, že zájem o ochranu přírody a životního prostředí politizoval, a dával do souvislosti s kritikou kapitalistické modernity. Představitelé této druhé vlny environmentalismu, jako byly například organizace Greenpeace a Friends of the Earth (FoE), také používaly různé nenásilné, konfrontační přímé akce, aby upozornily na problémy, mobilizovaly veřejnost a přinutily státy a korporace ke změnám. Zpočátku tak rozmanité environmentální hnutí představovalo čerstvý vítr a v řadě případů jeho protagonisté představovali teoretické i praktické vynálezce alternativ k neudržitelné západní společnosti.

Postupem doby ale mnozí z těchto kdysi radikálních protagonistů, jakým byly právě třeba Greenpeace a Friends of the Earth, obrousily svoje hrany. Kritika se stala konstruktivní, přímé akce spíše symbolickými spektákly pro média a stále více je nahrazovalo lobbování, argumentace byla čím dál více expertní a participace veřejnosti se zúžila na možnost finančně přispívat „profesionálním“ aktivistům, kteří usilují o ochranu životního prostředí za ně. Takže na počátku 90. let se v západních zemích mnohé environmentální nevládní organizace staly ze strany státních institucí a nadnárodních korporací uznávaným partnerem. Bylo to však za tu cenu, že se odcizovaly veřejnosti a možnostem její participace. Aspoň tak to část lidí vnímala a tak na počátku 90. let přichází především z Velké Británie, třetí vlna environmentalismu, toho radikálního. Ten kritizoval organizace typu Greenpeace a FoE nejen za to, že se staly součástí problémů, které kdysi kritizovaly, ale především za to, že jedinou participaci kterou od lidí očekávají a kterou jim umožňují je finanční příspěvek na jejich fungování. Radikální environmentalismus tak oživil systémovou kritiku příčin environmentálních, ale i sociálních problému, explicitně se vymezil proti kapitalismu a kladl důraz na přímou demokracii, participaci, přímé akce a hledání a praktikování alternativ k systému. Přímá akce nebyla pro tento environmentalismus jen poslední možností, když selže lobbování a vyjednávání, ale preferovaný způsob každodenního jednání.

Z aktivistů se stali zelení úředníci, z amatérských vynálezců profesionální a vysoce odborní údržbáři. Na snímku z roku 2010 jednají zástupci ČSSD a Hnutí Duha.

Licence | Některá práva vyhrazena

Foto | Hugo Charvát / Ekolist.cz

Pokud mám hodnotit Hnutí Duhu, je třeba si tento kontext uvědomit. Duha vznikla před 25 lety. A počátek 90. let byl pro českou společnost velice specifickou dobou. Byla to obdoba těhotná poznáváním nových věcí, zvědavostí, aktivitou. Prožitek listopadové změny režimu dodával spoustě mladých lidí pocit, že změny jsou možné a že na vlastní aktivitě záleží. Rady starších generací ve stylu „To nemá cenu, stejně nic nezměníš!“ přestaly na chvíli platit. Vznikala spousta skupin a organizací ekologických, levicových, pravicových, anarchistických… A lidé z nich se mezi sebou potkávali, setkávali, nasávali nové informace, poznatky a zkušenosti, přicházeli, odcházeli. V tomto období se i profilovala Hnutí Duha pod výrazným otiskem charismatického vůdce Jakuba Patočky, jako organizace na české poměry radikální. Vždyť odmítala systém politických stran, kritizovala závislost nově transformující se společnosti na průmyslové expanzi a ekonomickém růstu, kritizovala také orientaci na konzum a prováděla nenásilné přímé akce.

Takže v poměrně konzervativní a přizpůsobivé české společnosti mohla vyvolávat dojmy (a také vyvolávala), že se jedná o radikálně ekologickou organizaci. Jenže Duha od samého počátku byla inspirovaná organizacemi jako Greenpeace či FoE. Paradoxem tak je, že Duha vznikla o dvacet let později, v době kdy už obě organizace byly etablované, institucionalizované a v době, kdy se vůči nim vymezovala třetí vlna radikálního environmentalismu. Duha po počátečním krátkém hledání rychle následovala podobnou trajektorii vývoje jako její vzorové organizace. Od happeningů a přímých akcí k lobbování; od mobilizace lidí, aby se účastnili k tomu, aby posílali finanční příspěvky na chod malých profesionálních organizací; od systémové kritiky environmentálních a sociálních problémů k jejich konstruktivnímu řešení v rámci toho stávajícího kapitalistického; od argumentace politické, tedy takové, kde se debatuje o tom, jako podobu společnosti chceme, k argumentaci expertní, kde hovoří jen čísla, data a vyškolení odborníci. Stala se tak součástí procesu post-politizace. Demokratická politika, kde se debatuje, rozhoduje, končí, protože vše je už jen záležitostí expertů. Z aktivistů se stali zelení úředníci, z amatérských vynálezců profesionální a vysoce odborní údržbáři. Přiblížili se mocenským centrům, kde se rozhoduje, ale vzdálili se běžným občanům: „Ekologičtí aktivisté nám chtějí opět něco diktovat“.

Hnutí Duha se během 25 let stala hegemonem v českém environmentálním prostředí. Spíše než se pozastavovat nad její deradikalizací a institucionaliazcí by bylo zajímavější ptát se, proč v Čechách nedošlo ke třetí vlně environmentalismu. Proč naše politická představivost začíná zasláním finančního příspěvku a končí vstupem do Hnutí Duha. Proč tu za posledních více než dvacet let nevznikaly jiné environmentální skupiny, či organizace, které by byly radikálnější. Proč jsou zelení aktivisté vnímáni spíše jako součást Moci, která obyčejné lidi omezuje, než sociální hnutí, které usiluje o změny zdola. Ale to už je asi na jiný komentář. Nicméně tuto debatu by stálo za to otevřít, protože takhle všechno obviňování z „ekoterorismu“ slízne umírněná Duha - a to je nespravedlivé.