S oštěpem a kreditkou
 |
|
| Vojtěch Novotný | |
| Foto: Jan Stejskal/EkoList
|
Nová Guinea je z kulturního hlediska sama o sobě velmi zajímavá, zajímavost však ještě zvyšuje pozoruhodný experiment přechodu ze společnosti na úrovni doby kamenné do doby postindustriální. Díky neprostupným pralesům, bažinám, horám a kmenovým válkám bylo celé území ostrova rozčleněno mezi stovky navzájem nezávislých kultur - podle posledního sčítání zde hovoří lidé 1043 jazyky. Svět navzájem prakticky hermeticky oddělených společností však skončil. Současná doba (resp. běloši) přinesla konec kmenovým válkám a současně výstavbu prvních komunikací, takže kromě nutnosti vyrovnat se s technologickou civilizací se domorodé obyvatelstvo musí vyrovnávat i s obrovskou různorodostí papuánských kultur a potřebou nějak se domluvit.
Řada nepochopení, jak funguje západní civilizace, která domorodce vedou k absurdním nápodobám vnějších znaků obdivovaného Západu (např. tzv. kargo kult), však nemusí být jen zdrojem úsměvů. Náš svět je přece také plný absurdit, které v domorodém chápání nabývají rysů varovné karikatury. Novotný je naštěstí dalek jednostrannému zavrhování techniky nebo vnímání domorodého života jako nějakého rousseauovského ráje. Antimalarika a vůbec evropská lékařská péče jsou pro místní určitě požehnáním. Původní obyvatelstvo také není jen trpným příjemcem naší rozporuplné civilizace, ale aktivně se do ní zapojuje - tu jako asistenti podivínských vědců nebo zaměstnanci podivných i podivuhodných západních neziskových firem, jindy jako výrobci "pravých" domorodých předmětů pro stejně podivné turisty. Každopádně vzniká zajímavá kultura, v níž se prolíná svět lesních duchů s nejmodernějším vědeckým výzkumem, oštěpy s letadly, v níž platidlem může být kreditní karta i vepř a zaměstnáním domorodce lov šípy v pralese střídaný s prací pro sofistikovanou nevládní organizaci.
 |
|
| Obálka knihy | |
| Repro: EkoList
|
Západní civilizace do džungle vtrhla nejen s bagry a coca-colami, ale i mnohem mocnějšími nástroji intelektuálními. Nová Guinea přilákala nejen zlatokopy a dobrodruhy, ale i misionáře nejrůznějšího druhu. Zejména křesťanské církve zásobují místní obyvatele nepřebernou paletou různých typů vyznání a sekt, které domorodci houfně přebírají a dále je tvůrčím způsobem kombinují s místními mýty a kulty. Své duše sem - byť zdaleka ne tak úspěšně - přicházejí lovit i šiřitelé idejí odporu ke globální kultuře, kapitalismu či ochrany přírody.
Zejména ti poslední jsou pro nás zajímavou skupinou. Ve svém zápalu pro ochranu deštného pralesa občas přehlížejí zájmy místních lidí a dopouštějí se určitých manipulací a přehmatů. Jako by bohatý člověk Západu opět nalezl tu pravou a nefalšovanou pravdu a rozhodl se ji šířit. Často chce po druhých uskrovnění, které sám po sobě nepožaduje. Tím vůbec nechci (a autor také ne) horovat proti ochraně pralesů - spíš naopak, těžařské společnosti je opravdu potřeba držet od lesa co nejdál. Zároveň je však dobré být skeptický k některým zjednodušením a velmi opatrný při snaze vnucovat druhým svoji vůli.
Jednou z rozšířených romantických představ řady milovníků přírody je ideál domorodce, žijícího v harmonii s pralesem. Přitom je to spíš jen pěkná představa (i když, kéž by realita!), protože domorodci považují prales spíš za něco nepřátelského - je to přece území nepřátelských lesních duchů. Každá lidská stopa v lese je pro ně vítězstvím. Představa bagru ničícího prales je děsivá pro nás, domorodce naopak rozveselí. Je škoda, že se do knihy nedostala Novotného stať z Vesmíru 4/1998 Co si myslí lesní lidé?, která vztah domorodců k pralesu dokumentovala asi nejlépe. V této půvabné knize najdete i celou řadu dalších témat, která ukazují jak problematičnost, tak kouzlo sžívání se dvou diametrálně odlišných civilizací i spoustu zajímavostí ze života v deštném pralese - ať již Papuánce nebo bělocha-přírodovědce, příslušníka kmene Čechů.
Recenze je převzata z tištěného EkoListu červenec 2004
reklama
Autor je asistentem na katedře dějin a filozofie přírodních věd PřF UK v Praze.
