Tak takové to tenkrát bylo?
 |
|
| Lepování proti mnišce, 20. léta 20 století. | |
| Foto: archiv Národního zemědělského muzea |
V úvodu knihy je shrnut vývoj českého zemědělství v 19. a 20. století. Dalších 180 stran fotografií a textů je pak rozděleno do osmi tematických celků, v nichž se čtenář postupně seznamuje s vývojem hospodaření na polích, loukách, pastvinách, v sadech a zahradách, následuje chovatelství, lesnictví, myslivost, rybníkářství a rybářství. Další kapitoly se soustřeďují na minulý obraz a proměny venkovské krajiny (především intravilánu), ale taky na řemesla a ostatní činnosti typické pro český venkov v minulosti.
Jednotlivé kapitoly se však svou kvalitou liší – mezi ty vydařené patří především Lidé, sady, zahrady a Rybářství a rybníkářství, které působí uceleně a přehledně. Odrážejí nejen vývoj v minulosti, ale i současný stav a věnují se rovněž environmentálním aspektům popsaných činností. Podobně je tomu u ukázek vývoje a zániku řemesel a u kapitoly věnované chovu zvířat, v níž je pomocí snímků přehledně analyzován vývoj v průběhu jednoho století. Po textové stránce by si však zasloužila víc pozornosti etika intenzivních chovů, o níž v kapitole není ani slovo. V posledním oddílu nazvaném Lidé a kultura v krajině je vykreslen působivý, i když místy poněkud idealizovaný pohled na venkov v první polovině 20. století s jeho charakteristickými prvky, jako jsou např. drobné sakrální památky, a taky s typickými činnostmi, z nichž některé v průběhu minulého století zcela nebo téměř vymizely – jde například o procesí, sběr bylin, draní peří a další.
Naopak jistým zklamáním může pro čtenáře být hned první kapitola Lidé a půda, která sice sleduje i další zpracování zemědělských plodin, avšak volbou a kombinací fotografií a textů působí trochu chaoticky a neúplně. Je na škodu, že se většina jejího textu jen okrajově zabývá vývojem zemědělství a venkovské krajiny na konci 20. století. Charakteristika vývoje zemědělství tak velmi často končí u jednotného družstevnictví a například o ekologickém zemědělství je tady pouze jediná zmínka v souvislosti se starými krajovými odrůdami v kapitole o sadařství.
V úvodním textu si autoři snaží vytvořit alibi zprvu pochopitelným tvrzením, že výběr fotografií nemůže zcela vypovídat o skutečném stavu sledovaného tématu. Je však zarážející, že v jejich výběru není jediná fotografie z období kolektivizace, která by zachycovala tak typickou likvidaci solitérní, liniové či skupinové zeleně, rozorávání mezí a cest, zahrnování úvozů, erozi na zorněných a scelených svazích, ani fotografie zdevastovaných hospodářských staveb (v knize jsou jen ukázky meliorací). Nevěřím tomu, že by se v archivu Národního zemědělského muzea alespoň fotografie zachycující likvidaci zeleně nebo rozorávání mezí nenašla.
Podobně autoři sice tu a tam poukazují na některé negativní vlivy intenzivního zemědělství, často se ale vyhýbají jejich konkrétnější kritické analýze.
Rovněž výklad způsobů hospodaření a obrazu venkovské krajiny před kolektivizací je v několika ohledech neúplný, nepřesný a nezřídka taky značně idealizovaný. Je třeba si uvědomit, že přes značný stupeň udržitelnosti byla se zemědělstvím vždy spojena jistá míra negativních aspektů – ať už šlo o nepříznivé vlivy lesní pastvy, o nadměrnou pastvu, o vypalování lesů a orbu po spádnici, které zvyšovaly erozi a přispívaly k následným splachům úrodné půdy a zanášení koryt toků, nebo o jiné vlivy. V knize o tom čtenář nenajde ani náznak.
 |
||
| Technologie hrazení, 1900. | ||
| Foto: archiv Národního zemědělského muzea |
Bohužel se autoři dopouštějí i matení pojmů, když v souvislosti s intenzifikací v období kolektivizace hovoří o změně vztahu k přírodě. U zemědělce totiž šlo především o vztah k půdě, jenž určoval jeho hospodaření a znamenal cit pro konkrétní prostředí získaný dlouholetým hospodařením předávaným z otce na syna. Proto byl vztah k půdě chápán rovněž jako spravování dědictví předků a zároveň motivoval zemědělce k udržitelnému hospodaření, aby půda mohla být dál předána potomkům. Vztah k půdě tedy není možné u zemědělců zaměňovat za vztah k přírodě. Ten byl zcela jiného charakteru – zemědělec s přírodou (divočinou) odnepaměti především bojoval, jeho základní starostí bylo uživit svou rodinu, a proto se snažil (ostatní) přírodu z obhospodařovaných pozemků co nejvíc vytlačit. Jako vedlejší produkt své činnosti vytvářel kulturní krajinu, přičemž dlouhou dobu se jednalo o poměrně udržitelné ekosystémy – především díky tomu, že tehdejší hospodář byl omezen technikou a technologiemi, které používal. Tím ale samozřejmě nevylučuji, že existovali i hospodáři, kteří k přírodě a krajině přistupovali odpovědně.
Že se nenašly fotografie, které by dokumentovaly některé negativní aspekty hospodaření v období před kolektivizací, je dobře možné. Je totiž pravděpodobné, že dlouhou dobu nebyly tyto jevy ani zaznamenávány. V tom je taky třeba spatřovat hlavní problém při vytváření obrazu určité doby s pomocí takového média, jakým je fotografie. O to víc by měl být v textu kladen důraz na přesnou analýzu – text by měl v tomto případě fotografie nejen doprovázet, ale taky kriticky doplňovat. Možnost kriticky hodnotit období před kolektivizací přitom nabízí například kniha Napojme prameny profesora Vladimíra Úlehly, jež byla napsána v období druhé světové války a jako jedna z prvních zmiňuje negativní aspekty hospodaření v 19. a v první polovině 20. století.
Jisté rozpaky budí rovněž grafická podoba knihy. K černobílým fotografiím, mimochodem velmi kvalitně otištěným, bylo podle mého názoru nevhodně zvoleno nejednotné černobílé pozadí. Celkový dojem z knihy je tak rozporuplný. Je v ní sice výstižně vylíčen vývoj řady oblastí zemědělství a života na venkově v průběhu 20. století a obsahuje mnoho velmi zajímavých fotografií, zároveň ale publikace postrádá hlubší analýzu vztahu mezi člověkem (respektive zemědělstvím) a krajinou.
Tento článek vyšel v tištěném EkoListu č. 4/2007.
reklama
Autor je doktorandem na katedře environmentálních studií FSS MU v Brně. Tento text je jedním z výstupů projektu GA ČR č. 2B06126.
