Bolívie spouští stavbu dálnice amazonským národním parkem

V srpnu loňského roku schválila Bolívie poněkud kontroverzní zákon, jehož důsledkem je i konečné povolení výstavby nové silnice v amazonských pralesích. Diskuze a hádky o tom, zda a v jaké podobě 305 kilometrů dlouhou dopravní tepnu schválit, se přitom vedou už druhou dekádu. Argumenty příznivců projektu o nezávadnosti stavby se mezitím stačily dosti názorným způsobem vyvrátit. Píše o tom EurekAlert.

V Bolívii záměr třífázové výstavby „dálnice“ z Villa Tunari do San Ignacio de Moxos schválili už v roce 2011, ale od té doby prakticky nedošlo k zahájení hlavních stavebních prací mimo dílčí úseky v okrajových částech pralesa. Pohnout kupředu se má celé dílo až nyní, kdy byla projektovaná trasa napřímena a výrazně zkrácena. „Zlevněný“ projekt, s odhadovanými náklady 405 milionů dolarů (stavbu spolufinancuje sousední Brazilská rozvojová banka), má přesto jednu podstatnou vadu na kráse. V aktuální podobě návrhu vede v délce 180 kilometrů napříč Národním parkem Isiboro Sécure (TIPNIS), který pokrývá nejen mimořádně cenné přírodní biotopy, ale i domovská teritoria čtyř domorodých kmenů.

Silnice? Jen úzký průsek pod korunami stromů

Dvě desetiletí trvající vyhrocené diskuze o ekonomické prospěšnosti a praktické nezbytnosti této dopravní tepny jsou přitom na straně podporovatelů projektu poznamenány jistou řekněme interpretační zkratkou. I stávající prezident Bolívie, Evo Morales, totiž tvrdí, že zmíněná dálnice není ničím jiným, než „jen 180 kilometrů dlouhým a deset metrů širokým pruhem v džungli“. A pokud je tedy ve hře jen „ztráta“ lesa o rozloze 180 hektarů, měl by to Národní park s výměrou 1 372 180 hektarů ustát bez jakéhokoliv poškození. A to je něco, s čím ochránci přírody, včetně představenstva TIPNIS, rozhodně nesouhlasí. Považují to za nepřiměřené zkreslení.

Na základě dosavadních zkušeností z jiných jihoamerických lokalit vidí v každé silnici vedoucí pralesy budoucí potenciální závažné narušení. Doložit toto tvrzení prý není až tak těžké, stačí se podívat na jiné jihoamerické pralesní lokality. Poté, co jimi byla zřízena jediná silnice, začala z této hlavní tepny vybíhat do stran a větvit se síť menších cest a svážnic. Do terénu pralesa, nyní již zpřístupněného, začnou expandovat dřevorubci. A za nimi přišli zemědělci a farmáři. Kopáči zlata i těžaři ropy. Deset metrů široký pruh silnice se rozroste o pruh vedení elektrického napětí, a brzy přibudou další. Z dopravní tepny se záhy stane nepřekonatelná překážka pro zvířata, která budou z fragmentovaného a přístupného území, zbaveného stromového pokryvu, houfně mizet.

K odlesnění už dávno odchází

Do debaty o tom, zda TIPNIS může otevření silnice ustát či nikoliv, a s jakými následky, nyní vstoupil biostatistik Álvaro Fernández-Llamazares z Univerzity v Helsinkách. „Hodně se teď řeší potenciální škody výstavby silnice v budoucnosti, ale jen velmi málo se tu hovořilo o tom, jaké jsou dopady lidské přítomnosti a silnic na TIPNIS už nyní.“ Fernández-Llamazares prostě jen provedl analýzu pokryvnosti stromů nad několika málo lokalitami při okrajích národního parku, které „ožily“ po zahájení dílčích stavebních prací. Výsledek? V rozmezí let 2000-2014 (zvláště pak v posledních třech letech tohoto období) přišel TIPNIS o 46 000 hektarů stromů. Kde? Přece tam, kde se objevily první silnice.

V úsecích, kde první zárodky silnice už jsou, se zvýšila míra odlesnění o 58 % v pětikilometrovém pruhu podél komunikace. „Není to o tom, co by se možná mohlo stát v budoucnu,“ říká Fernández-Llamazares. „TIPNIS už masivnímu odlesnění čelí, a to ještě ani výstavba dálnice pořádně nezačala.“ Zdá se mu prý neuvěřitelné, že jeden z nejnádhernějších a ekologicky nejvýznamnějších národních parků Bolívie může čelit tak masivnímu odlesnění. „Zpřístupnění zbytku TIPNIS by v této souvislosti bylo podobné jako otevření Pandořiny skříňky. Spustilo by kaskádu environmentálních problémů.

---

reklama

---