Komu patří bizoni? Politika se vede kolem vlastnictví, ve skutečnosti jde o budoucnost krajiny

Jeden dobře vyvinutý samec klidně může vážit i tunu. A lze tedy v jisté nadsázce naznačit, že právě kvůli té hmotnosti z bizonů ve Spojených státech amerických vznikl tak těžký problém k řešení. Stali se totiž předmětem legislativně-politického sporu. Který se točí kolem toho, co za zvířata vlastně bizoni jsou, a komu patří. Není to ani dvě století, co bizoni formálně nepatřili nikomu. Po severoamerických travnatých pláních se pohybovali v ohromných stádech. Otázku, zda jich odhadem bylo devatenáct nebo rovnou třicet milionů, nikdo příliš neřešil. Jejich množství se zdálo být nezměrné. Byli nezastupitelní jak pro ekosystémy prérií, tak pro způsob života domorodých obyvatel, indiánů. A přece koncem 80. let 19. století jejich počet klesl pod 1 000 kusů. Byli přivedeni na samý pokraj vyhubení.

Jak se to stalo? To by si zasloužilo nejeden článek a odbornou debatu. Obecně řečeno, došlo k tomu kombinací komerčního lovu, nemocí, sucha a cíleného pronásledování, které bylo součástí širší snahy přinutit domorodé národy přijmout život v rezervacích. Ale určitě se v této souvislosti vyplatí přečíst si článek, který významně narušuje představu o domorodých obyvatelích prérií, údajně žijících v dokonalé harmonii s přírodou.

Než se ale věnovat bolavému tématu z minulosti, téměř úplnému vyhubení ikonických živočichů z Velkých plání, pozornost přesuneme k tématu pozitivnímu.

Záchraně a snaze o návrat bizonů. Ty se totiž rozběhly naplno jen krátce poté, co dozněla ozvěna posledních výstřelů lovců. A od samého počátku se jednalo o počin, při němž se skupiny s nejrůznějšími zájmy pokoušely dobrat společného cíle.

Kdo tu chrání bizony a proč?

Návrat bizonů někdo interpretoval jako snahu „oživit“ téměř vyhubený druh. Jiní v tom viděli velkou příležitost pro ochranu přírody, protože bizon byl bezpochyby ekologicky klíčovým druhem. Další stáli o návrat ikonického savce, zvíře symbolické pro Spojené státy americké.

Na návrat bizonů přispívali i ti, kteří sledovali své hospodářské zájmy a hledali staro-nové komerční příležitosti. Tedy ti, co v každém kusu viděli jen užitečnou hromadu masa, kostí, kožešin anebo možnost vystřelit si v severoamerickém safari na tunovou chlupatou krávu. Za návrat bizonů se pochopitelně stavěli i „příslušníci první národů“. Indiáni. Ti v tom spatřovali možné znovuoživení vlastní identity.

Vybírat si z toho, která ta průvodní motivace byla ušlechtilejší nebo nám bližší, už dnes smysl nedává, Všechny dohromady totiž vedly k tomu, že místo necelé tisícovky dnes na severoamerických pláních žije okolo 400 000 bizonů. Což se dá vcelku přesvědčivě vyložit jako úspěch snahy o záchranu druhu.

Ale právě ta silně rozmanitá základna podpory, různých motivací zájmových skupin, zároveň vysvětluje i současný smíšený systém právní klasifikace druhu.

Na federálních pozemcích jsou bizoni považováni za „wildlife“. Divokou zvěř. Většina států americké federace je však právně klasifikuje jako zvířata hospodářská. A aby toho nebylo málo, několik států - například Montana a Colorado - je vede současně jako divokou zvěř i hospodářská zvířata.

Dále existuje ještě několik pružnějších regionálních klasifikací. Indiánská Konfederace Černonožců je například vede jako zvířata kulturní. Ta jsou sice před ostatními „chráněná“ ale příslušníky kmene mohou být „lovena“. A z toho všeho plynou zmatky.

Pokud by se to celé mělo zjednodušit na maximum, zněla by právní otázka nejspíš takhle: „Jsou bizoni divokou zvěří, anebo spíš domácími hospodářskými zvířaty?“ Na takovou otázku by se dalo odpovědět, že téměř 90 procent z těch 400 000 zachráněných bizonů je považováno za zvířata hospodářská.

Bizoní samice na cestách

Proč na tom ale tolik záleží? Z praktického hlediska je to rozlišení důležité proto, že způsob právního zařazení bizonů určuje, jak budou spravováni a pod čí pravomoc budou spadat.

Představte si bizoní samici v Národním parku Yellowstone. Jde tedy z definice o divoké zvíře, wildlife. Volně se pohybuje po celém teritoriu. Na federální půdě, která je spravována americkou Správou národních parků. Nikdo jí nesmí ani zkřivit chloupek na kožichu, natož aby na ní střílel. Tu a tam ji z uctivé vzdálenosti zvědavě pozorují turisté. Pase se, brodí přes řeky. Možná bude mít mladé.

Prostě si jen tak v klidu „bizoní“.

Není to pochopitelně přírodní selanka. Patří k tomu i to, že může být vystavena útoku smečky vlků nebo medvěda grizzlyho. V takové situaci nikdo nebudete intervenovat v její prospěch. Šelmy jí mohou zranit, zabít mládě, roztrhat ji. Její mršinu nikdo odklízet nebude. I to je příroda, divočina se vším všudy. Je to naprosto v pořádku. Když k tomu ale nedojde, tak až napadne sníh, zamíří tahle samice na sever. Překročí hranici národního parku, vydá se do státu Montana.

Hodí se vědět, že bizoni kromě jiného mohou přenášet nemoc skotu, zvanou brucelóza. Nemoc, kterou rančeři z Montany u svých rohatých stád vidět nechtějí ani trochu. Bizoní samice se tak překročením hranice nevědomky sama překlasifikovala z veterinárního hlediska na „druh vyžadující kontrolu nemocí“.

Pohyb bizoní samice je sledován, a dokud se pohybuje v takzvané toleranční zóně – mimo dosah hospodářských zvířat - nechávají ji rančeři být. Pokud by se ovšem dostala do pásma v blízkosti dobytka, mohou ji hned odstřelit. Chrání tím svůj dobytek, své výnosy. Kdyby snad k přenosu nákazy na dobytek přeci jen došlo, hradí škodu rančerům stát Montana. Pokud by došlo k úhynu této bizoní samice, mimo hranice národního parku musí být její mršina – kvůli přísným veterinárním vyhláškám – neprodleně odstraněna. To ze zákona zajistí stát Montana, ovšem na účet Správy národních parků.

Kromě jiného může tuhle konkrétní samici, která překročila hranice národního parku, začít lovit kterýkoliv příslušník „suverénního domorodého národa, uplatňující svá smluvní práva“. V národním parku, na federální půdě, nesmí. Ale na území státu Montana tím může indián volně uplatnit svůj kulturní nárok na lov, ať už se bizoní samice pohybuje v tolerančním pásmu či nikoliv.

Řekněme, že by si tato bizoní samice trochu upravila trasu své zimní cesty, a místo přímo k severu by vyrazila více na západ. A došla by do státu Idaho. Nepomohla by si.

Pravidla ochrany hospodářských zvířat před brucelózou tam dlouhodobě stanovují, že pokud se divocí bizoni objeví na území státu, mají být přednostně odchyceni a odvezeni – na náklady Správy národních parků – a pokud to není možné nebo je to odmítnuto, mohou být hned utraceni. Idaho v podstatě neusiluje o vytvoření trvale žijící populace divokých bizonů.

Úplně jiná bizoní samice

Vaši představivost teď potrápíme ještě jednou.

Zkuste si představit úplně jinou bizoní samici. Takovou, která je jednou ze 45 000 kusů, kteří na území státu Montana žijí v jedné z přibližně 140 bizoních farem a rančů. Na rozsáhlých pastvinách. Také občas migruje podle ročních období, rodí mláďata mezi porosty pelyňku a dává si pozor na predátory. Ale podle státu Montana je právě tato bizoní samice soukromým vlastnictvím. Domácím hospodářským zvířetem.

U kterého majitel musí veterinárními testy dokládat, že brucelózu nepřenáší. U níž majitel musí zajistit transport zpět na farmu, pokud se mu zatoulá. Kdo ji smí lovit? Prakticky nikdo.

Nepatří indiánům, nárokovat si ji nemohou ani lovci. A pokud na ni zaútočí medvěd nebo smečka vlků, může a bude jí rančer před šelmami bránit. Je to ho majetek.

Pokud uhyne, bude moci uplatnit nárok škody od pojišťovny.

Bizoní samice z Yellowstone a bizoní samice z farmy v Montaně si nejsou nějak vzdálené. Biologicky jde o ten samý druh živočicha. Ovšem právní identita každého bizona se zásadně liší podle způsobu vlastnictví. A jurisdikce. Nikoli podle jejich biologické podstaty.

Je tedy k řešení jen otázka vlastnictví? Ano i ne.

Zákonodárný sbor státu Montana totiž v roce 2021 prosadil zákonná opatření, která umožňují opětovně vysazovat volně žijící živočichy do krajiny. Což je chápáno jako veskrze pozitivní krok pro obnovu přírody a krajiny. Ale pro ony repatriace ve státem spravovaných rezervací je možné využívat jen ty bizony, kteří nepochází z fondu hospodářských zvířat. Musí jít o zvířata přirozeně divoká.

Letos v květnu pak v Montaně došlo k dalšímu právnímu kroku, a to odejmutí nájemních smluv na pastvu bizonů na veřejných pozemcích. Chovatelé skotu to přivítali s nadšením, protože se tím umenšila jejich konkurence. Ale má to i bolavé důsledky. Pokud jste po léta chovali bizony třeba jen pro to, abyste pomohli obnovit ekologickou rovnováhu na zvlněných pláních východní Montany, rázem už o vaše služby – a bizony – není zájem.

Stát si vaše stádo bizonů kvůli vypasení a zdusání trávy nepůjčí, nepronajme. Hospodářské zvíře už totiž nesplňuje podmínky pro získání federálních povolení k pastvě na veřejných pozemcích.

Federální úřady v podstatě konstatovaly, že pokud jsou bizoni určeni k obnově volně žijících populací, nelze je současně považovat za hospodářská zvířata, která mají nárok na pastvu podle pravidel určených pro dobytek. A pokud jsou naopak hospodářskými zvířaty, pak jen obtížně mohou plnit roli skutečně divoké zvěře.

Ve hře jsou prérie a pláně

Celé je to ale mnohem složitější, komplexnější. A přesahuje to hranice Yellowstone a Montany. Jde o to, jak bizony dál vnímat. Jsou především hospodářskými zvířaty určenými k produkci masa, anebo ekologicky klíčovým druhem, který má znovu získat své místo v severoamerické krajině?

Zní to jako spor právníků o definice, slovíčkaření. Ve skutečnosti se ale od odpovědi na otázku: „Jsou bizoni divokou zvěří, anebo spíš domácími hospodářskými zvířaty?“ odvíjí, kdo bude rozhodovat o budoucnosti milionů hektarů severoamerických prérií, kdo na nich bude hospodařit a jak budou tato území vypadat za padesát nebo sto let.

Bizon je ve Státech symbolem sporu mezi dvěma představami o tom, co vlastně znamená ochrana přírody. Má spočívat v obnově volně fungujících ekosystémů, nebo v pečlivě řízeném hospodaření v souladu s přírodou?

Ta bizoní samice z Yellowstone nikdy neřešila, čím vlastně je. Jen volně přecházela krajinou. O tom, zda byla zrovna divokou zvěří, hospodářským zvířetem, kulturním dědictvím nebo veterinárním rizikem, vždy rozhodovali lidé. A pokaždé jinak.

---

reklama

---