Na pohlaví záleží možná víc, než by se zdálo. Hlavně při pozorování ptáků

Je to zatím otázka bez odpovědi, učiněná záhada. A vědci si marně lámou hlavu nad tím, jak by svá pozorování z terénu nějak vysvětlili. Protože ten malý ptačí zádrhel, který nyní řeší, by mohl mít dost zásadní dopad na všechny behaviorální a etologické studie. Že je to trochu moc informací najednou?

---

reklama

---

Radši to vezmeme postupně. Britská společnost ekologická (BES) uveřejnila v žurnálu People and Nature studii, jejíž obsah se jevil na první pohled poměrně úsměvně. Už titulkem začínajícím slovy „Sex matters“ by neznalého čtenáře snadno oklamal.

Ve studii totiž nešlo o sex, ale o pohlaví. A přestože šlo o studii prováděnou na ptácích, neřešilo se v ní pohlaví ptáků. Ale pohlaví těch, kdo ptáky sledovali.

Prakticky všichni živočichové, na které ve volné přírodě narazíte, mají tzv. únikovou vzdálenost. Jakýsi neviditelný perimetr, ochrannou zónu. Když jí coby člověk překročíte, přiblížíte se za tuto hranici, zvíře na to zareaguje tak, že zahájí „únik“.

Poodletí o kus dál, popoběhne, rozvážně odkráčí anebo bleskově odpeláší pryč. Ten živočich si vás blíž prostě k tělu než na únikovou vzdálenost pustit nechce.

Podstatné je, že ta hranice není pevně daná pro všechny živočišné druhy.

Některé si vás k tělu pustí blíž, jiné si udržují víc než dostatečný odstup. Svou roli při tom nepochybně hrají řekněme osobní zkušenosti toho kterého zvířete, i jeho momentální situace. V nepřehledné zalesněné krajině si vás možná zvíře pustí k tělu o něco blíž, než na otevřené rovině louky. Tam si bude počínat obezřetněji.

Ve hře je přitom spousta proměnných. Blíží se člověk ke zvířeti sám, anebo ve více lidech? Doprovází člověka pes? Má člověk v ruce klacek, oštěp nebo kulovnici? Přibližuje se člověk rychle, anebo pomalu? A je to skutečně dospělý člověk, anebo jen jeho zmenšená verze, dítě? Zvířata daného druhu ale za jedné konkrétní situace reagují vzácně shodně.

Pravidla a rovnice útěku

Ta jinak docela flexibilní úniková vzdálenost má zjevně svá pravidla. A nad tím, aby je odhalili a vysvětlili, už strávili zoologové, etologové i evoluční biologové spoustu času. Za léta bádání už vypsali řadu „obecných“ pravidel únikové vzdálenosti.

Jedno z nich zní, že: „čím větší je savec anebo čím otevřenější krajina, tím je úniková vzdálenost větší“. Nebo že: „ve skupině (stádu, hejnu, smečce) bývají živočichové ostražitější“. Těch pravidel je spousta, různě se doplňují a vyvrací.

I kvůli tomu je to vděčný předmět bádání. Výzkumníky nutí vidět svět očima subjektem svého zkoumání.

Zvíře, k němuž se blížíte, totiž neustále vyhodnocuje svou vlastní rovnici. Ta je pro změnu nazývána teorií optimálního úniku.

Pokud by totiž zvíře zahájilo útěk příliš brzy - jen co vás na stovky metrů daleko zahlédne - nejspíš by tím zbytečně propálilo spoustu energie. Únik se mu vyplatí až tehdy, když se k němu přiblížíte skoro až nebezpečně blízko. Ale zase ne tak blízko, abyste ho mohli ohrozit. Proto také vyhodnocuje vaši rychlost, dráhu vašeho pohybu, přítomnost úkrytů, trasu a alternativní trasu svého úniku.

Snaží se být, slušně řečeno, v plánování o krok až dva před vámi.

Zvířata kalkulují svou cenu za útěk – to, že budou muset přerušit krmení, že ztratí energii únikem – a staví je proti riziku své smrti.

Velcí savci, například jelen, spotřebují k rozběhu obrovské množství energie. A proto si radši drží bezpečný odstup, poodchází o kus dál, aby nemuseli startovat zbytečně. Zareagují, až když se k nim v otevřené krajině přiblížíte na pro ně nebezpečných 100-300 metrů. Naopak malí savci, jako hraboši nebo sysli, se po celou dobu drží v blízkosti svých nor. Dávají si na čas. V bezpečí mohou zmizet ve zlomcích vteřiny, a tak jim ani moc nevadí, že k nim přijdete na jednotky metrů blízko. Nic neriskují, úkryt mají za zády.

Úniková vzdálenost přirozeně funguje i u ptáků.

Anglicky je nazývaná FID, tedy Flight Initiation Distance, vzdálenost pro zahájení letu. Větší FID naznačuje nižší míru ochoty podstupovat rizika, větší plachost. Zatímco nižší FID bývá typická pro druhy adaptované na člověka, anebo odvážnější jedince, kteří tolerují větší riziko.

Vodní ptáci mají FID poměrně velkou, v závislosti na konkrétním druhu a situaci od 100 do 250 metrů. Běžní městští ptáci jsou naopak velmi „ochočení“. Až se skoro zdá, že lidi za riziko nepovažují.

Pokud jste ovšem někdy zkoušeli chytit na náměstí holuba vlastníma rukama, víte už, v rovnici optimálního úniku nezapomněli počítat i s vámi.

Na ptáky jsme krátký

Že se nám kvůli únikovým vzdálenostem, teorii optimálního úniku a FID někam vytratila ta britská studie o pohlaví, uveřejněná v žurnálu People and Nature? Vůbec ne, to všechno zde zmíněné se jí velmi úzce týká.

Studie totiž cílila na osm zkušených ornitologů - čtyři muže a čtyři ženy - kteří v sedmi evropských městech pěti států (Česku, Francii, Německu, Polsku a Španělsku) zkoušeli, jak blízko se mohou k různým druhům městských ptáků přiblížit.

Ano, zní to zvláštně. Hodně zvláštně. Celá ta studie skutečně byla o tom, že oni odborníci kráčeli přímo směrem k ptákům a pak zaznamenávali vzdálenost, při které před nimi opeřenci vzlétli.

Hodí se zmínit, že ti muži i ženy byli sice různého věku, ale přibližně stejné výšky, podobných tělesných proporcí a byli všichni shodně oblečení. A pokud to ještě popisněji rozvineme, mezi dubnem a červencem roku 2023 tahle osmička ornitologů započítala více než 2600 takových člověko-ptačích interakcí v parcích a na dalších městských zelených plochách. Celkem na sedmatřiceti druzích ptáků.

Výsledek? Nejprve jeho fádní část. Obecně řečeno, tím nejméně plachým ptačím druhem byl klasicky holub, který k sobě nechal člověka přiblížit až na 3,5 metru. Naopak výrazně plašší byly žluny, které odlétaly, když se lidský pozorovatel přiblížil na šestnáct metrů. A jak správně tušíte, na tom, že různé druhy ptáků mají různou únikovou vzdálenost, odlišné FID, dohromady nic překvapivého není.

Háček je ale v tom, že ptáci odlétali později – nechali více přiblížit – pozorovatele/muže.

V průměru dovolili ptáci mužům přiblížit se asi o jeden metr blíže než ženám.

A tento vzorec byl konzistentní ve všech zkoumaných zemích, napříč všemi druhy ptáků. Všechny pozorované druhy ptáků reagovaly dřívějším únikem při přiblížení žen.

Ekoložka Yanina Benedetti, spoluautorka studie, z toho byla - a pořád je - stejně zmatená, jako její kolegové a kolegyně. Protože to vlastně nedává smysl. „Ale i tak jsou ty námi naměřené výsledky velmi konzistentní, napříč všemi ptačími druhy i lokalitami.“

„Plně věřím našim výsledkům, že městští ptáci reagují odlišně podle pohlaví osoby, která se k nim přibližuje, ale v tuto chvíli je nedokážu vysvětlit,“ uvádí k tomu další spoluautor studie, biolog Daniel Blumstein. „Použili jsme ty nejmodernější metody srovnávací analýzy, které ukázaly, že naše zjištění byla konzistentní napříč městy i druhy. Zatím však pro to, promiňte, jednoduše nemáme jednoznačné vysvětlení.“

Proč by vlastně měli být městští ptáci vůči ženám ostražitější?

Mohla by to vysvětlit jiná biomechanika chůze, jiný druh pohybu? Jiný tělesný pach? Odlišné tělesné proporce?

Na vzorku osmi pozorovatelů a 2600 interakcí se takové velké hypotézy těžko vyvrací, chce to určitě mnohem robustnější data. Ornitologicko-lidská studie z žurnálu People and Nature si zkrátka zaslouží opakování. A tím by se vlastně mohlo téma „na pohlaví pozorovatele ptáků záleží“ pohodlně uzavřít.

Jenže to dost dobře nejde.

V té zdánlivě úsměvné prkotině je totiž skrytý pořádně výbušný zádrhel.

Při pozorování prakticky všech živočichů – nejen ptáků - se totiž osoba „pozorovatele“ bere jako neutrální faktor. Nevyjádřená a blíže nespecifikovaná proměnná. Je to přeci jen vždy „člověk“, kdo v roli badatele sleduje zvíře, a už se neřeší, jestli je ten člověk spíš muž nebo víc žena.

Protože se mělo za to, že na tom nezáleží.

Protože se automaticky předpokládalo, že sledované zvíře mezi pohlavími člověka nedělá rozdíl. Teď ale ta ornitologická studie s legračním názvem naznačila, že by na tom vlastně záležet mohlo. A docela podstatně.

Velké přehánění a spekulace

To zjištění není jen zajímavou kuriozitou. Zohlednění rozdílů mezi pohlavím lidí pozorujícími zvířata by mohlo dost zásadně ovlivnit způsob, jakým vědci provádějí behaviorální studie volně žijících živočichů. To ostatně zmiňují i autoři oné studie.

Ale – teď už spekulativně - domyšleno do důsledků, třeba nárazníkové zóny přírodních rezervací bývají často odvozeny od únikových vzdáleností chráněných živočichů. Pokud by ta britská studie byla víc než jen „kuriozita a úlet“ a netýkala by se jen ptáků, neznamenalo by to, že nárazníkové zóny mohou být stanoveny nesprávně?

Proto, že se na stanovení průměrné únikové vzdálenosti těch chráněných živočichů třeba podíleli jen muži, nebo naopak jen ženy? Těch možných teoretických vyústění, plynoucích z té zatím hypotetické nerovnosti pohlaví lidských vědců, se nabízí nemálo. Nenapadlo vás samotné někdy, proč je vlastně terénní primatologie téměř výhradně doménou žen? Nemůže to být i tím, že šimpanzi a gorily si prostě pustí lidské samičky blíže k tělu než lidské samce?

Ten malý ptačí zádrhel, studie s úsměvným názvem, by zkrátka mohla být počátkem docela zásadního objevu. Velké věci, kterou jsme sice měli celou dobu před očima, ale kterou jsme – pro samu představu o rovnosti pohlaví – vidět nemohli nebo nechtěli.

Jen pozor, tohle už jsou čisté spekulace. Studie netvrdí nic jiného, než že pohlaví pozorovatele může být relevantní proměnná.

---

reklama

---