Obnovujeme přírodu, nebo muzeum? Polemika nad evropským plánem obnovy přírody

Nedávno vstoupilo v platnost evropské Nařízení o obnově přírody (Nature Restoration Law), vyžadující po členských státech uvést do roku 2030 nejméně 20 % plochy států pod různá ozdravná opatření. Cílem je dosažení „příznivého stavu“ stanovišť chráněných Směrnicí o stanovištích (s progresivní tendencí: 30 % do 2030, 60 % do 2040 a 90 % do 2050); zlepšení populací motýlů, zásob půdního organického uhlíku a podíl pozemků s vysokou rozmanitostí krajinných prvků v zemědělské krajině; a zvýšení zásob mrtvého dřeva, a porostů blízkých přírodnímu složení, v lesích. Návodem k dosažení má být tzv. Národní plán obnovy přírody, jehož veřejná oponentura skončila před několika týdny (načež byl plán odmítnut současným ministrem). Příslušné debaty bedlivě sleduji a předešlu, že jsem k celému Nature Restoration Law skeptický. Vychází totiž z evropského ochranářského myšlení, jak se historicky konstituovalo okolo Směrnice o stanovištích (Natura 2000) a nepřipouští si, že některé z pilířů celého systému mohou být fundamentálně chybné.

Skutečná obnova funkčních ekosystémů (a nikoli zlepšování současného stavu) by měla reflektovat, jak diverzita evropské přírody vznikla v evolučním čase. Měla by být co nejméně rigidní a byrokratická, ale i co nejméně finančně náročná – jinak celé úsilí rozmetá na prach větší politická změna či ekonomický otřes. Konečně by měla přijmout skutečnost, že současná volatilita planetárního klimatu přestavuje tabulkově definovaná stanoviště i s jejich příznivými stavy doslova před našima očima.

Kde se vzaly biotopy

Ústřední slabinou celého Nařízení o obnově přírody je představa, že cílem managementu je uvést vybrané lokality do tabulkově popsaného „příznivého stavu“ a v něm je zakonzervovat – v případě některých stanovišť minimálními zásahy, v případě jiných pak cílenou péčí. Jako bychom měli dvě přírody, „lesní“ a „nelesní“ (či „člověkem ovlivněnou“). Tato dichotomie odráží dávno překonané, byť právně fixované, ekologické mýty. Protože silná tvrzení žádají silné argumenty, dovolím si malý exkurs do eko-ochranářské historie.

Les versus neles. Představa, že původním, přirozeným či správným pokryvem většiny temperátní Evropy je „les“, tedy vegetační formace v hrubých rysech odpovídající tomu, co definuje a chrání Zákon o lesích s jeho hospodářskými plány a typologickými tabulkami, je stará jako moderní ekologické myšlení. Lze ji vystopovat k Alexandru von Humboldtovi (1769–1859), pruskému polyhistorovi a pionýrovi řady oborů, včetně fytogeografie a nepřímo i ekologie. Humboldt podnikl v letech 1799–1804 výpravu do Latinské Ameriky, prozkoumal mj. povodí Orinoka a centrální Andy. Mnohem později, roku 1829, pak na pozvání ruské vlády navštívil evropské Rusko a jihozápadní Sibiř. Svá pozorování široce publikoval a ovlivnil mnohé velké přírodovědce XIX. století. Jeho hlavním objevem je vztah výskytu vegetace ke klimatu. Jeho omylem pak to, že své teorie stavěl na pozorování oblastí, kde v jeho době žilo jen minimum velkých divokých zvířat, takzvané megafauny.

Humboldt nemohl vědět, že „člověkem netknuté“ tropické pralesy, které obdivoval v povodích Orinoka a Amazonky, byly post-apokalyptickou krajinou, vyrostlou na hrobech starých amazonských civilizací po kontaktu s evropskými patogeny. Krajina bez velkých zvířat i bez lidí, kteří by velká zvířata svou činností nahradili, samozřejmě zaroste hustým lesem, kdekoli to klima a půdy dovolí. Kdyby Humboldt místo Jižní Ameriky navštívil Afriku (což ale v tu dobu nebylo logisticky možné), případně Indii (kam ho, z obav ze špionáže, nepustila britská správa), vypadaly by dějiny ochrany přírody nejspíš úplně jinak.

Ve stejnou dobu, tedy na přelomu XVIII. a XIX. století, řešily evropské vlády, včetně vlády pruské, zásadní problém – hrozící energetickou krizi. Počet obyvatel rostl, války mezi mocnostmi byly stále sofistikovanější, což pohánělo rozvoj průmyslu. Uhlí ještě nebylo rozšířeno, takže jediným zdrojem energie pro tavbu rud a kovovýrobu, i materiálem pro stavbu lodí, bylo dříví. Lesy tenkrát byly – z hlediska produkce paliva či řeziva – v žalostném stavu. Dobová literatura občas zmiňuje „řídké porostliny“.

Odpovědí tehdejších vlád bylo právní vydělení tzv. lesní půdy (v Rakousku již roku 1754) a následný zrod moderního, racionálního či trvale udržitelného lesnictví, spojovaný s Humboldtovými krajany Georgem Ludwigem Hartigem (1764–1837) a Johannem Heinrichem Cottou (1763–1844). To oni definovali „normální les“ jako porost s plným zakmeněním, vysokou dřevní zásobou, minimem rozvolněných či jinak neproduktivních složek a nulovým tlakem zvěře. Humboldtova adorace domněle panenských tropických pralesů, a racionalizace lesnictví zaměřená na maximální výnos, se v pra-ochranářském myšlení protnuly.

Hartig i Cotta si byli vědomi, že neprojektují divokou přírodu, ale zdroje dříví. To však zapomněly následné generace, které rakousko-pruské dělení krajiny na „les“ a „neles“ s německou důkladností rozšířily do většiny světa. Pro další úvahu je důležitým jménem Frederic Clements (1874–1945), americký objevitel ekologické sukcese a otec pojmu klimax. Pro nás jde o bezrozporné pojmy z učebnic, protože nepamatujeme, že Clements v časech své slávy rozpoutal v americké ekologii intelektuální džihád proti každému, kdo by pochyboval o lesu coby vrcholu sukcesního vývoje všude, kde klima umožňovalo růst dřevin, a o minimálním vlivu živočichů pro podobu vegetace.

I Clements ovšem studoval severoamerickou přírodu v nejtemnější chvíli pro tamní megafaunu. Bizon prérijní, kterých je dnes (opět) něco přes 500 000, byl za Clementsova mládí kriticky ohroženým druhem, pro dnes „obyčejného“ jelena wapiti se zřizovaly rezervace. Protože všechno zlé je k něčemu dobré, přispělo Clementsovo autoritářství (zejména vůči individualistickému pojetí vegetace, které formuloval Henry Gleason, 1882–1975) k tomu, že byl v angolamerickém prostředí později nekompromisně sesazen z trůnu (konkrétně Robertem Whittakerem, 1920–1980).

Polopřirozenost. Terénní botanici samozřejmě věděli, že v zapojených „klimaxových“ lesích toho zas tolik nerostlo a že i vegetace osídlující louky, pastviny či stepní lada vykazuje opakující se vzorce. A protože s postupující industrializací krajiny (jež sebou nesla zarůstání extrémních stanovišť po odchodu venkovanů do měst i záměrné zalesňování prosazované lesnickou profesí) tato stanoviště mizela před očima, jali se – zejména v Evropě – nelesní vegetaci mapovat a klasifikovat. Ze skutečných titánů fytocenologie je záhodno zmínit Josisase Braun-Blanqueta (1884–1980) a Reinholda Tüxena (1899–1980), u nás pak alespoň Karla Domina (1882–1953) a Jaroslava Moravce (1929–2006). Z životopisných dat vidíme, že tito vědci pracovali okolo poloviny 20. století – a popisovali vegetační formy, které v krajině převládaly před všeobecnou intenzifikací zemědělství a udržovalo je tradiční, neintenzivní hospodaření.

Aby vysvětlili, proč tolik druhového bohatství obývá člověkem opečovávaná stanoviště spíše než lesní „klimax“ a aby získali právní důvod, proč tato stanoviště skrze aktivní péči chránit (tj., aby louky či stepní lada spadala pod ochranu přírody, a ne třeba pod památkovou péči), přišli s pozoruhodnou konstrukcí. Nelesní stanoviště v evropské krajině nejsou „umělá“ (stvořená před-intenzifikačním lidským hospodařením), ale „polopřirozená“ (semi-natural). Měla se konstituovat od neolitické revoluce (datované v různých krajích různě, v Česku 7500 BP), z druhů, které období maximální expanze lesa (tzv. Atlantik, 8000–6000 BP) přežily v edaficky vymezených refugiích. Otcem či kodifikátorem konceptu polopřirozenosti byl německý ekolog Herbert Sukopp (1930–2026). Samotný koncept se prosadil v 70. letech, kdy již bylo zřejmé, že všechny ty orchideové louky a stepní stráně plné hmyzu bez lidské péče zaniknou. Bez větších modifikací jej přejaly Směrnice o stanovištích (1992) i Nature Retoration Law (2025).

Sukoppem kodifikovaná „polopřirozenost“ poskytla dokonalý nástroj evropské byrokracii. Umožnila totiž rozškatulkovat přírodu na fixní, statické parcely. Krajina se stala šachovnicí. Máte stanoviště číslo 6210 (polosuché trávníky), to má své přesné hranice na mapě, svůj „příznivý stav“ definovaný tabulkou fytocenologických snímků a svůj dotační titul na seč či pastvu ovcí jednou za rok.

Srážka s klimatem. V posledních dekádách se popsaná byrokratická šachovnice sráží s volatilitou planetárního klimatu. Tabulkově definovaná „přírodní stanoviště“ se hroutí doslova v přímém přenosu. Klimatická změna totiž nefunguje tak, že by s posunem izoterm sunula k severu celá fytocenologická tabulka. Druhy na výkyvy počasí reagují individuálně, individuálně se posunují i fenologické fáze. V tomto režimu se fixní hranice chráněných stanovišť stávají pro druhy pastí.

Bylo by asi snadné ukázat příklady přímo na vegetačních formacích, například na chování vyprahlých stepních strání v suchých letech 2015–2018. Nechci však botanickým kolegům mluvit do řemesla a zmíním příklady z mě bližších motýlů. Faunisté se sice radují, že nám další a další druhy posunují své areály k severu (evropsky chráněný ohniváček černočárný, rozšířený v 90. letech po střední Moravu, už osídlil celou ČR; okáč voňavkový, na přelomu tisíciletí po Hanou, dnes vystupuje k hřebenům Hrubého Jeseníku; cípatec jižní, před 20 lety po nejjižnější Slovensko, již pravidelně na jižní Moravě; martináč hrušňový, největší evropský noční motýl vůbec, letos hlášen z okresů Krnov a Bruntál…) a že druhy, které jsme donedávna pokládali za specialisty stepních strání, pronikají do běžné krajiny (modrásci černolemý, podobný a jetelový, perleťovec nejmenší…).

Odvrácenou stránkou této nadílky však je mizení chladnomilnějších druhů z nižších poloh. Takto v posledních letech okáč kluběnkový vyklidil kaňon Vltavy, a jesenický subendemit okáč menší, kterého jsme kolem roku 2000 znali i z poloh pod 1000 m n.m., přežívá jen na nejvýše položených prameništích celého pohoří. Asi nejilustrativnějším příkladem je modrásek ligrusový, který ještě před dekádou přežíval v hrstce stepních rezervací (Raná v Čechách, Na Adamcích na Moravě), kde ale v letech 2016-18 doslova zaschly jeho živné rostliny. Vysokohorským motýlům pomůžeme jen těžko, ale stepní specialisté či chladnomilné z nižších poloh by se za klimatem snad dokázaly stěhovat – jenže v současné statické krajině nemají kam.

Pokud legislativa trvá na tom, že stanoviště musí zůstat zachována tam, kde se nacházejí nyní, navíc v kýmsi definovaném „příznivém stavu“, nutí ochranáře k absurdnímu boji proti fyzice. Milionovými dotacemi a nákladnou péčí se snažíme zabetonovat stav z první poloviny 20. století v klimatu, které již patří do jiné zeměpisné šířky. Ve statickém systému se totiž věci za klimatických anomálií mohou jenom zhoršit. Pokud vlivem sucha lokální mikropopulace na izolované lokalitě vyhyne, nová tam z čistého nebe nespadne, protože okolní krajina je neprostupná. Nepomohou ani migrační koridory, dokonce kdyby byly navrženy mnohem inteligentněji, než nás náš ÚSES (jehož hlavní slabinou je designování podle „potenciální přirozené vegetace“, jež není ani potenciální, ani přirozená). Jsou totiž navrženy pro statický svět.

Svenningův obrat: Pleistocénní savana

Abychom pochopili, proč současný tabulkový skanzen pod tlakem klimatu kolabuje, musíme opustit Sukoppovu iluzi, že druhově bohatá nelesní stanoviště vznikla až s neolitickou sekerou. Skutečná odpověď leží mnohem hlouběji v čase – evropská nelesní společenstva jsou ta vůbec nejstarší, které okolo sebe máme. Jedná se totiž o pozůstatky interglaciálních, a možná ještě starších pozdně třetihorních, temperátních savan.

Radikální obrat odstartovali v 60. letech američtí paleontologové Paul S. Martin a Richard G. Klein. Shromáždili důkazy, že vymření pozdně pleistocénních velkých savců bylo rychlé, z hlediska geologického času téměř náhlé, a všude kromě Afriky a jižní Asie proběhlo v těsném závěsu po příchodu člověka našeho typu (tzv. overkill hypothesis). Dnes vidíme lidský podíl na zmizení čtvrtohorních velkých savců o něco nuancovaněji, podstatné však je, že terestrické ekosystémy bez početného a druhově bohatého zastoupení obratlovčích megaherbivorů (krom velkých savců k nim mohli patřit i velcí býložraví ptáci a želvy) nejsou normou, jak se domnívali von Humboldt a Clements.

Jsou pro biosféru naprosto novým stavem, post-apokalyptickým uspořádáním. Proto se „apokalypticky“ i projevují. Obývá je jen zlomek regionálních druhových bohatství (většina soudobých druhů se ve stinných, nenarušovaných „lesích“ nevyvinula); dochází zde ke gradacím herbivorního hmyzu (nabízejí obrovské množství nezkonzumované fytomasy) a katastrofickým požárům (často v závěsu za hmyzími gradacemi); ochuzují, spíš než aby tvořily, půdy (nejbohatší půdy na Zemi vznikly v důsledku pastevního tlaku, převaha dřevin vede k podzolizaci). Vnímáno přes planetární klima se situace jeví ještě hůře – nikým nekonzumovaná fytomasa, včetně dřevní hmoty, schne nebo tleje, což značnou část asimilovaného uhlíku vrací do atmosféry. Kdyby se, přes herbivorii a výkaly, dostala do půd, bude zčásti navázána ve formě stabilního humusu.

Zatímco většina dnešních ekologů vyrostla na učebnicové pravdě, že herbivoři konzumují napříč biomy okolo 10 procent čisté primární produkce (tj. rostlinných těl), průkopníci africké ekologie A.R.E. Sinclair a M. Norton-Griffiths změřili na pláních Serengeti, že v bohatě zazvěřených savanách prochází přes tzv. pastevní řetězec 60–80 procent rostlinné biomasy. Tehdejší mainstream to ignoroval – každý věděl, že Afrika se stády velkých zvířat je „divná“, slušný ekosystém kdekoli jinde se choval jinak. Ovšem pochopení, že většina Země mimo Afriku byla nedávno drasticky dafaunována, nabíralo na síle. Pokud by se „přirozené“ denzity zvířat přibližovaly spíše Africe než poměrům na defaunovaných kontinentech, vliv na vegetaci by byl obrovský. Roku 2000 publikoval nizozemský ekolog Frans Vera teorii, v níž napadl dogma zapojeného stinného lesa coby evropského klimaxu. Studoval reprodukční chování dubů, jež mají být v evropských nížinách vůdčí klimaxovou dřevinou, ovšem v zapojeném lese nejsou s to zmlazovat. Ke zmlazení dub potřebuje ochranu světlomilných keřů. Vera postuloval, že původním klimaxem našich šířek byla křovinatá parková krajina, kterou měli v raném Holocénu udržovat pratuři, zubři a divocí koně, později pak člověk lesní pastvou a pařezením. Krátce nato, roku 2006, vystoupila v USA skupina kolem Joshe Donlana. Nastínili plán velkorysé rekonstrukce severoamerické přírody nahrazením dávno vyhubených jejich ekologickými ekvivalenty včetně slonů, lvů a gepardů (náhradou za americké mastodonty, lvy Panthera atrox a pumám příbuzné kočky Miracinonyx). Ve stejném roce psal novinář Dalibor Dostál, zakladatel společnosti Česká krajina, o potenciálním vztahu lesních motýlů a zubrů v českém denním tisku. Na dalekém severovýchodě Sibiře zatím Sergej Zimov přešel od slov k činům. Oplotil výsek bahnité neproduktivní tundry (kterou, stejně jako zapojenou tajgu, označuje za zkolabovaný systém) směsí kopytníků odolných vůči chladu v naději, že pastevní tlak zvýší produktivitu vegetace a zbrzdí tání permafrostu.

Dánský kolega Jens-Christian Svenning již roku 2002 otiskl obhajobu Franse Very (kterému se tehdy vysmívali, že tuři a koně by souvislé lesy nedokázali udolat, navíc na začátku holocénu již byli poměrně nepočetní). Columbovo vejce postavil na špičku tak, že za „referenční rámec“ pro debaty o evropských ekosystémech neoznačil holocén, kdy již pleistocénní defaunace proběhla, ale poslední (Eemský) interglaciál. Tehdejší klima bylo shodné se současným, ale současnou faunu doplňovali jeden druh slona (Paleoloxodon antiquus), dva druhy nosorožců (Stepanorhinus hemitoechus, S. kirchbergensis), veledaněk Megaloceros, v přímořských deltách pak hroch obojživelný. To však byl teprve začátek dlouhé cesty. Svenning se spolupracovníky postupně analyzovali vztah vegetační produkce k početnosti velkých býložravců tam, kde byla fauna relativně intaktní. Všimli si, kolik evropských dřevin je adaptováno na neustále lámání a okus, a kolik evropských bylin je závislých na přenosu semen v srsti savců (jsou to ty, které vám ulpí na oděvu prostřednictvím různých háčků). Když analyzovali fosilní společenstva brouků z posledního interglaciálu (plná megafauna), začátku holocénu (značně redukovaná megafauna) a zemědělského středověku (megafaunu nahradila domácí zvířata), zjistili, že brouci z interglaciálu odpovídali broukům z tradiční zemědělské krajiny.

Hlavně však analyzovali jen vzácně nacházené, protože následným zaledněním mnohde smyté, paleobotanické vzorky (pyl, uhlíky, makrozbytky) z posledního interglaciálu evropských nížin. Pylové záznamy korigovali na rozdílnou produkci pylu větrosprašnými a hmyzosprašnými rostlinami a na větší produkci pylu solitérních stromů oproti stromům v hustém zápoji. Ukázali, že převažujícím vegetačním krytem sledované oblasti byla v posledním integlaciálu „rozvolněná parková krajina“, neboli řídké lesy, neboli temperátní savana. Zapojený les zaujímal ca 20 % profilů (hlavně ze svažitých, zvířatům nepřístupných poloh). Dalších zhruba 20 % pak zaujímaly trávníky s minimem dřevin. Snad nejsilnější podporu evropskému savanovému biomu přinesla čerstvá publikace téže skupiny, srovnávající nároky nejrůznějších skupin organismů, od lišejníků a vyšších rostlin přes denní motýly a rovnokřídlé po drobné savce a ptáky. Ukázalo se, co specialisté dávno tušili – většina původních evropských druhů nežije ani v zapojených lesích, ani na otevřených trávnících, ale v čemsi mezi.

A zde přichází zásadní spojka k člověku a „polopřirozeným stanovištím“ Když byla divoká megafauna počátkem holocénu vyhlazena, její roli nevědomky převzalo tradiční hospodaření. Neolitický zemědělec nekácel prastaré hvozdy kamennou sekerou (energeticky je to nesmysl). Vyhlazení megafauny sice o něco zvýšilo zapojení krajiny, ta se však nezapojila všude. Neolit znamenal lesní pastva skotu, koz a prasat, všudypřítomné koně coby dopravní prostředky, hrabání steliva, výmladkové hospodaření, vypalování vegetace a ruční seč – tedy funkční náhrady činnosti velkých kopytníků. Člověk po tisíciletí nahrazoval procesy, které kdysi intaktní pleistocénní savanu poháněly. Později, se stabilizací majetkových a daňových poměrů, jako by ze staré savany „vykousl“ její části, které začal obhospodařovat ustáleněji – zde sekl, tam pásl, jinde založil sad. Ovšem management podle fixních dotačně/ochranářských tabulek je až nejnovějšího data.

Naprosto chápu, že termín „savana“ vzbuzuje v současné veřejnosti neblahé pocity – lidé si představí vyprahlou křovinatou buš (většina turistů, filmařů a fotografů zná tropické savany z období sucha, kdy jsou přístupnější a přehlednější), kde za každým keřem číhá lev, hyena, či jiná krvelačná potvora. Temperátní savana zde přitom je stále s námi, jen v drasticky omezeném rozsahu a funkčnosti. Co jiného totiž jsou květnaté louky Bílých Karpat, naše druhově nejbohatší stanoviště s roztroušenými solitéry staletých dubů, nebo horské pastviny s nízko zavětvenými solitérními smrky v okolí šumavských chalup či alpských almů? Tu a tam se nám v Evropě dokonce zachovala území s plným pleistocénním režimem, včetně divoce žijících velkých kopytníků (stará plemena či přímí potomci divokých předků) a predátorů. Příklady najdeme na Balkánském a Pyrenejském poloostrově, na Sardinii, nebo ve Francouzském středohoří.

Nelze dost zdůraznit klimatickou resilienci takových stanovišť. Ploškovitá savana vykazuje vůči klimatickým extrémům řádově vyšší odolnost než homogenní vegetace, ať stromová nebo nelesní. Vděčí za to mikroklimatické architektuře. Solitérní stromy tvoří ostrovy stínu a snižují lokální teplotu půdy, zatímco jejich hluboké kořeny jako hydraulické pumpy vytahují vodu z hloubky. Mozaika různých sukcesních stádií – od narušené holé půdy po křoviny – zajišťuje, že systém jako celek nikdy nezkolabuje. Když extrémní sucho spálí otevřené trávníky, citlivé druhy najdou útočiště v polostínu pod korunami stromů nebo v závětří křovin. Savana neumírá na jedno suché léto, protože je na sucho, žár a dynamické zvraty geneticky naprogramována.

Již zmíněný Robert Whittaker už roku 1975 popsal koncept „ekosystémové neurčitosti“ (ecosystem uncertainty). Ukázal, že na značné části povrchu souše (výjimkami jsou polární a aridní pouště a tropické deštné pralesy) nelze na základě pouhého klimatu a půdy predikovat finální podobu vegetace. Tu určí denzita kopytníků, případně frekvence požárů. O tom, zda na daném hektaru bude v příštích deseti letech husté křoví, obnažený písek, nebo solitéry starých dubů, rozhodují historie a náhoda. Funkční krajina je z definice tekutá, nikoli tabulková.

Jakou tedy obnovu?

Svenning se spolupracovníky si právě od Nature Restoration Law mnoho slibovali – doufali, že zákon otevře cestu k velkorysé rekonstrukci funkčních ekosystémů, tedy temperátních savan, skrze návrat jejich motorů – velkých býložravců. Rigidní tabulkové biotopy ovšem vítězí. Široká eko/ochranářská veřejnost si netroufá dát prostor zubrům, koním, rekonstruovaným „praturům“ či větším denzitám jelenovitých jinde, než v přísně vymezených a nezaškatulkovaných územích typu bývalých vojenský cvičišť (středočeské Milovice, Vojenské cvičiště u Rokycan) či příměstských brownfields (Šlovický vrch u Dobřan, Plachta u Hradce Králové, v evropském měřítku vlastně i nizozemský Oostvaardersplassen). Dokonce ani Svenningova parta si návrat velkých kopytníků nedovede představit jinak, než jako vynětí rozsáhlých území z lidského využití – což samozřejmě vyžaduje nemalé finanční a sociální náklady a naráží na odpor řady zájmových skupin, od lesníků, dotovaných zemědělců a majitelů půdy po sportovní lovce, houbaře a další uživatele přírody.

Řešení je přitom nasnadě, všichni ho máme před očima. „Trofický rewilding“, to jest obnovu skutečně funkčních ekosystémů, je třeba postavit tak, aby nebyl překážkou využití krajiny člověkem či černou dírou na dotační prostředky. Měl by se naopak stát samofinancovatelnou až ziskovou, pro lidi atraktivní alternativou k současné dlouhodobě neudržitelné praxi.

Pro začátek přiznejme, že ke skutečné rekonstrukci interglaciální přírody nám ve Střední Evropě chybí dvě zásadní funkční skupiny zvířat. První jsou skuteční megaherbivoři (sloni, nosorožci), jejichž evropské druhy jsme vyhubili a za něž nemáme náhradu. Druhou jsou vrcholoví predátoři, které bychom sice nahradit uměli (tygr ussurijský by třeba v CHKO Soutok určitě nestrádal!), ale není to průchodné politicky a vlastně ani morálně – v Indické republice, která je na záchranu populace tygra pyšná, padne tygrům za oběť 70–80 osob ročně; plných 500 osob ročně pak padne za oběť slonům. Protože tuto oběť přinést nechceme, a zabezpečení „refaunovaných jednotek“ proti únikům tygrů či slonů by si žádalo náklady astronomické, musíme úlohu těchto dvou funkčních skupin zaujmout sami. Úlohou slonů je pochopitelně vyvrácení velkých stromů a tudíž otevírání lesů; úlohou vrcholových predátorů pak je „regulace“ populací kopytníků prostřednictvím lovu.

Dále si přiznejme, že obnova ekosystémů se nemůže dít v hranicích lesního zákona, ani předpisů o nakládání se zemědělským půdním fondem. Původní evropský ekosystém neznal „les“, jak ho dnes definuje legislativa (viz „Pozemek určený k plnění funkce lesa“ – PUPFL), ani pole/louku/pastvinu/sad, jak je definují, dotují, kontrolují a zdaňují četné předpisy (viz LPIS – „Land Parcel Identification System“). Máme-li obnovit evropský savanový biom, potřebujeme třetí právní kategorii, říkejme jí třeba PUPOEF – Pozemek Určený Pro Obnovu Ekosystémových Funkcí. PUPOEF by existoval vedle PUPFL a LPIS. Platila by zde jiná pravidla, přičemž tím zásadním by bylo osvobození od daní – a ztráta nároků na lesnické či zemědělské dotace.

Pokud propojíme rewildingové zkušenosti z Česka i zahraničí se statistikami našeho půdního fondu a vlastnických poměrů, zjistíme, že aniž bychom ohrozili domácí dřevařskou a potravinářskou produkci nebo stávající systém maloplošných chráněných území, můžeme pro PUPOEF vyčlenit až 10 % území České republiky. Zde by se – na jednotkách o rozloze 500 a více hektarů – uplatnil zcela nový přístup ke krajině. Navrhl jsem pro něj pracovní termín AIRM – Anthropocene-Integrated Rewilding Management, na názvu však netrvám.

Kde ta území vezmeme? Cílových (a zjednodušujících) 10 procent území státu si můžeme představit podle jednoduchého vzorce 4–4–1–1, kde by šlo o 4% té nejméně výnosné, na dotačních fondech závislé zemědělské půdy (včetně „ekologicky dotovaných“ luk a pastvin, jež neprodukují ani komodity, ani biodiverzitu), 4 % hospodářsky ztrátových lesů (různé akátiny, přerostlé pařeziny, ochranné ley na prudkých svazích, škůdci ohrožené jehličnaté výsadby), 1 % postindustriálních ploch (opuštěné těžebny, výsypky, brownfields), a 1 % rezervy, kterou se může stát cokoli, pro propojení a arondaci AIRM jednotek. Před spuštěním AIRM režimu bude lokality nutno připravit – zabezpečit je (až na riziková místa stačí lehké, solárně poháněné drátěné ohradníky propustné pro návštěvníky i drobnou faunu, při kříženích komunikací texaské brány), zpřístupnit (s maximálním využitím stávajících komunikací) a zlepšit dostupnost vody (likvidace meliorací, přehrádky, tůně, napajedla). Dále bude třeba rozvolnit dnešní přehuštěné lesní porosty (na ≈ 20 % současného stromového zápoje), a naopak doplnit dřeviny (dočasně oplocené skupiny) na homogenní plochy bývalých zemědělských pozemků.

Hospodářský výhled. AIRM jednotky nebudou dotovány, musí se samy uživit. Investiční prostředky by získaly tržní realizací zdrojů, které na lokalitě jsou – zejména prodejem dřeva získaného rozvolněním porostů. Nadále by dřevo, zejména palivové, tvořilo doplňkovou část příjmů, jejichž základem by byla sklizeň prémiového masa. Zapomeňme na nízké hustoty kopytníků v současných hospodářských lesích. Úživnost středoevropské savany kolísá mezi 0,1–1,0 ks velkého kopytníka na hektar, celoročně ze zdroje lokality a bez příkrmu. Rozvolněním dosavadních lesů vyskočí úživnost zejména pro jelenovité a zubra. V průměru můžeme předpokládat kapacitu prostředí 0,5 kopytníka (zhruba odpovídajícího tzv. standardní dobytčí jednotce, SDJ) na hektar. Systém záměrně nastavíme na 80 % této kapacity (tedy 0,4 SDJ/ha). Takto zbude dostatek zdrojů (rostlinná biomasa, nektar, plody, úkryty…) pro drobná zvířata včetně hmyzu. Pro modelovou jednotku o rozloze 1 000 hektarů to znamená trvalé a samofinancovatelné stádo 400 kopytníků, typově 80 velkých turů (dle lokality zubr, skot tauros, buvol vodní), 80 koňovitých (Exmoorský pony nebo kulan), 80 velkých jelenů, 80 původních drobných jelenovitých (daněk, srnec), a 80 divokých prasat. Významným doplňkem bude drobná pernatá a srstnatá zvěř, u níž nastane populační boom. Loven bude každoroční přírůstek nad hodnotu ≈ 0.4 SDJ/ha, přičemž se počítá se ztrátami predací.

Ostatní zájmy ochrany přírody, zejména „stanoviště“. Cílovou vegetaci AIRM jednotek neumíme a nechceme predikovat, systém je ze své podstaty open-ended. Nadále by však byla věnována pozornost drobným lokalitám ohrožených rostlin a živočichů, dnes často v maloplošných chráněných územích – ty mohou být buď vyploceny a udržovány standardními cestami, nebo zvířatům zpřístupněny a monitorovány. Rekonstrukce savanového biomu, v němž se většina současné evropské bioty vyvinula, uvolní reprodukční potenciál ohrožených organismů a umožní jejich postupný návrat do krajiny. Maloplošné rezervace a památky tak konečně splní svůj původní účel – stanou se zdroji pro návrat, a nikoli skomírajícími muzei.

Kontrola. Aby systém nezdegeneroval ve farmový chov zvířat, bude muset plnit několik jednoduše kontrolovatelných kritérií, která jsou procesní, nikoli absolutní, a lze je uplatnit napříč všemi typy AIRM. Konkrétně to jsou (1) zvyšování obsahu organického uhlíku v půdních profilech a (2) zlepšování vododržnosti půd; (3) nezhoršení nebo zlepšování kvality populací vyšších rostlin, volně žijících ptáků a denních motýlů (dvě kritéria ze tří), přičemž nesmí být ohroženy předměty ochrany maloplošných chráněných území zahrnutých uvnitř. Dále by (4) vegetaci měla tvořit dynamická mozaika krajinných pokryvů; a území by muselo (5) produkovat živočišné produkty v bio-kvalitě nebo, alternativně, podporovat populace predátorů. O území se starají (6) vhodně kvalifikovaní AIRM rangers, rekrutováni alespoň z poloviny z místních obyvatel. Dosavadní poznatky z refaunovaných ploch v ČR ukazují, že podmínky (1)–(5) plní návrat velkých kopytníků zcela automaticky.

Prostupnost krajiny. Vstup by byl semipermeabilní (přes průchodky, lávky, texaské brány a podobně) a na vlastní riziko, ovšem se snahou zachovat stávající síť turistických stezek, cyklostezek a místních komunikací. Většina případných omezení v našich zákonech platí už dnes, jen si to lidé neuvědomují. Podle zákona o myslivosti nesmí psi volně pobíhat v honitbách (což je skoro všude), vymezená území mohou být uzavřena kvůli lovu či těžbě, občan ani dnes nesmí vstupovat na cizí pole nebo pastvinu, pokud tam způsobuje škodu nebo plaší zvířata. Megafauna není pro člověka nebezpečná, pokud ten dodržuje pár základních pravidel – nevstupuje mezi matku a mládě, dává najevo svou přítomnost, nesnaží se zvířata „nahánět“ a respektuje jejich únikovou vzdálenost. AIRM rangers jako nová venkovská elita zde budou i proto, aby z obnovené přírody udělali bezpečně fungující systém, ne neprostupný kriminál s ostnatým drátem.

Vlastnické poměry. Vlastnické poměry by měly být naprosto volné, statut PUPOEF nikoho nevyvlastňuje ani nenutí půdu prodávat. V rámci 1000 hekterové AIRM jednotky mohou vedle sebe fungovat státní pozemkový fond, soukromý zemědělec, obecní majetek i církev. Jedinou podmínkou pro vstup do tohoto modulu by byla smlouva o společném jednotném managementu divoké pastvy. Výměnou za to, že se vzdáte zemědělských a lesnických dotací, by vás stát kompletně osvobodil od pozemkových daní.

Sociální aspekty. I v těch nejopatrnějších scénářích generují AIRM jednotky již okolo 5. roku existence takový příjem, že umožní velkoryse, na úrovni střední třídy, platit své pracovníky – AIRM rangers. Těmi by se měli stát občané, kteří s krajinou a zvířaty již nyní pracují – tedy dnešní myslivci, lesníci, zaměstnanci zemědělských a lesních podniků, ale i řemeslníci jako tesaři, elektrikáři či operátoři vozových parků. Kvalifikované síly je v zemi dost, její potenciál je však mrhán v nesmyslných aktivitách – dotační seč luk ke krmení bioplynových stanic, opakované zalesňování kalamitních holin, „redukce stavů zvěře“ a její zimní příkrm v nehostinných plantážních lesích. AIRM přinese i další možnosti rozvoje venkova – oproti současnosti násobná produkce divokého masa si vynutí vznik mobilních bouráren a místních zpracovatelských podniků. Vzroste produkce kůží nebo výnosy medu. Přinejmenším v nájezdu systému se otevřou netušené možnosti pro turistický ruch, od pozorování /fotografování zvířat v jejich původním prostředí po „glamping“ v tomu určených lokalitách. Současní „dotační baroni“ – zemědělské a lesní podniky podnikající skrze vyplňování dotačních kolonek – získají zcela novou, aktivní a konstruktivní roli při obnově přírody a krajiny.

Závěrem

Elegance nastíněného systému – vedle toho, že obnovuje funkční středoevropský ekosystém, dramaticky zvyšuje retenci půdního uhlíku i vododržnost půd, zvyšuje návštěvnickou atraktivitu krajiny a produkuje ročně přibližně 1,7 kg prémiového masa na obyvatele – spočívá i v tom, že je dokonale resilientní politicky. Bruselské byrokracii skutečně ukáže obnovu přírody v netušených rozměrech. Bude-li pokračovat evropský směr klima-centrismu a uhlíkového fetišismu, může generovat tzv. uhlíkové a biodiverzitní offsety, tedy přímé příjmy pro majitele pozemků. Pokud se tento systém naopak zhroutí a posune k větší soběstačnosti, obnově venkova a podnikatelské samostatnosti, budou AIRM jednotky zavedenými podniky, zajišťujícími atraktivní práci místním lidem a produkující cenné přírodní komodity (palivové dříví, zvěřina). Přínos pro biodiverzitu – od hmyzu přes ptactvo až po mizející flóru – nastane v obou scénářích.

Konečně je nutné zdůraznit, že nastíněný režim neposílá současné ochranáře (ale ani myslivce a lesníky!) do předčasného důchodu. Terénní fytocenologové, entomologové, ornitologové ani obětaví manažeři maloplošných chráněných území se o svou práci bát nemusí. Jejich detailní znalost lokální bioty bude v tekuté krajině potřeba více dosud. Někdo totiž musí ten fascinující evoluční chaos, který kopytníci v AIRM jednotkách rozpoutají, sledovat, monitorovat a vědecky vyhodnocovat. A pokud jde o křovinořezy, ruční seč či mobilní stáda ovcí: v nejcennějších vegetačních fragmentech, kde přece jen nechceme riskovat, nebo třeba v hustě osídlené příměstské krajině, zůstane konvenční péče stále nenahraditelná. AIRM nemá ambici stávající chráněná území zrušit. Chce jim vytvořit funkční, dynamické zázemí v okolní krajině, aby se z našich rezervací konečně staly otevřené přístavy namísto izolovaných buněk hospicu. Obnova přírody není válkou mezi tradiční ochranařinou a velkými kopytníky. Je to jejich logické spojenectví pro 21. století.

---

reklama

---