Bojíme se zatouleného psa. Co s ním můžeme dělat?

Povinnost k odchytu psů není generálně stanovena. Policejní složky by měly zasáhnout v případě napadení/agresivity toulavého psa, veterinární orgány by měly zasáhnout, pokud by k tomu byly v rámci spolupráce vyzvány (popř. by existovaly další důvody jako je šíření nakažlivé choroby), obec by měla jednat v rámci své obecné povinnosti udržovat veřejný pořádek.

Dále pak záleží na podmínkách v konkrétní obci. Zákon na ochranu zvířat proti týrání umožňuje, aby obec regulovala populace toulavých a opuštěných zvířat, a to provedením jejich odchytu. Podmínky odchytu by byly stanoveny obecně závaznou vyhláškou. Obec též může zřizovat, provozovat a rušit útulky pro zvířata.

Pokud obec taková pravidla nemá upravena, nelze ji přímo donutit k akci. Pokud tato pravidla jsou nastavena, je třeba postupovat dle vyhlášky obce.

Lze tedy využít podněty/stížnosti na obec, policejní orgány či veterinární orgány. Lze též využít postupy dle občanského zákoníku k ochraně pokojného stavu nebo nutnou obranu podle tohoto zákona v případě, že hrozí neoprávněný zásah do práva bezprostředně. Pak může ten, kdo je takto ohrožen, přiměřeným způsobem zásah sám odvrátit. Případné usmrcení toulavého psa ale není z právního hlediska bezproblémové.

Bezdůvodné usmrcení jakéhokoliv zvířete je obecně zakázáno, a to zákonem o ochraně zvířat proti týrání. Výjimky z tohoto zákazu pak stanoví uvedený zákon, popř. jiné předpisy. Zabití je tedy možné pro využití produktů hospodářského zvířete (za stanovených pravidel), utracení pro nemoc či stáří zvířete, dále při jednání v nutné obraně či krajní nouzi, při výkonu práva myslivosti, regulování populace zvířat v lidské péči a volně žijících zvířat, nařízené mimořádné veterinární nebo hygienické opatření při ochraně před nákazami.

Usmrcení v jiných případech by bylo protiprávní a postižitelné sankcí za přestupek nebo za trestný čin.

Možnosti, které jsou v popsaném případě relevantní, jsou zejména nutná obrana nebo krajní nouze. Tyto případy přitom nerozlišují, zda se jedná o zvíře toulavé, jehož majitel není znám nebo neexistuje, nebo zvíře, jehož vlastník je znám. Jednání v krajní nouzi nebo nutné obraně vylučuje protiprávnost (trestní odpovědnost), vždy však za splnění zákonných podmínek. V krajní nouzi, resp. nutné obraně jedná ten, kdo odvrací nebezpečí přímo hrozící zájmu chráněnému trestním zákonem (ochrana zdraví, života, vlastnictví), přičemž toto nebezpečí není možné za daných okolností odvrátit jinak a způsobený následek nesmí být zřejmě stejně závažný nebo ještě závažnější než ten, který hrozil. Podobně u nutné obrany, kde se jedná výslovně o odvracení útoku, nesmí jít o zásah zcela zjevně nepřiměřený způsobu útoku.

Tyto podmínky splňuje případ, kdy toulavý pes přímo útočí na člověka (nebo i jiného psa) nebo útok bezprostředně hrozí. Vždy by bylo posuzováno, zda obrana byla přiměřená. Nelze psa např. zahnat a zdálky zastřelit.

Pokud by území, kde se toulavý pes pohybuje, spadalo do honitby, pak by bylo reálné usmrtit psa též podle mysliveckého zákona. Podle něj má myslivecká stráž oprávnění usmrcovat v honitbě toulavé psy, kteří mimo vliv svého vedoucího ve vzdálenosti větší než 200 metrů od nejbližší nemovitosti sloužící k bydlení, pronásledují zvěř. Zákon stanoví výjimky, kdy psa nelze ani v tomto případě usmrtit.

Tereza Tichá, mmo
Autorka je právnička.

Na základě diskusního příspěvku jsme oslovili Český svaz ochránců přírody, který mimo jiné provozuje Národní síť záchranných stanic. Ta však poskytuje péči výhradně volně žijícím živočichům, mezi které zatoulaný pes ani jiná domácí či exotická zvířata nepatří.

Ve zmiňovaném případě doporučuje Dagmar Zieglerová z ČSOP obrátit se na městskou nebo místní policii, která zajistí odchyt a umístění v městském útulku. Při podezření na týrání zvířete je potřeba kontaktovat Státní veterinární správu.

Martin Mach Ondřej/Ekolist.cz