Budování cyklostezek: Asfalt teče krajinou
 |
|
| Asfaltová cyklodálnice na Šumavě (vpravo, v zimě ji využívají lyžaři). | |
| Foto: Hanka Hermová/EkoList |
Tomáš Kvasnička, propagátor přírodě blízkých cest z České mountainbikové asociace (ČeMBA), se domnívá, že lidé, kteří o výstavbě stezek rozhodují, zapomínají rozlišovat mezi různými účely cyklostezek. Šířka, povrch i trasa cyklostezky by podle něj měly odpovídat jejímu převažujícímu využití. Cyklostezky, které mají sloužit každodenní dopravě lidí do práce a do školy, by měly propojovat jednotlivé cíle co nejkratší cestou, měly by být co nejpohodlnější a nejbezpečnější, mít odpovídající kapacitu a taky povrch sjízdný téměř po celý rok. Cyklostezky poblíž obcí a měst rovněž rádi využívají in-line bruslaři, kteří asfaltový povrch jednoznačně potřebují.
U cyklostezek určených k rekreačnímu účelu, které vedou krajinou, by ale podle Kvasničky mělo jít o něco jiného. "Rekreační cyklostezky se nestavějí proto, aby se cyklisté dostali z místa na místo co nejrychleji, ale proto, aby nabyli krásných zážitků z přírody a krajiny. Přímé, široké, asfaltové cesty s obrubníky a příkopy cyklisty a jiné uživatele od přírody spíš odtrhávají místo toho, aby je do ní vtahovaly," říká Tomáš Kvasnička.
V rekreační cyklistice nastal velký zlom s masovým rozšířením trekových a horských kol. Až do té doby nebyly pěšiny a lesní a polní cesty pro cyklisty moc přístupné. V posledních zhruba deseti letech se u nás však prodávají v naprosté většině právě terénní kola. Josef Přib z Asociace výrobců a dovozců jízdních kol a velomateriálu (AVDK) uvádí: "Žádné přesné statistiky, kolik kterých kol se u nás loni prodalo, neexistují. Je zde pouze kvalifikovaný odhad prodejů, a to asi 380 000 kol celkem, z toho asi 50 - 60 000 dětských, 120 - 140 000 horských, 160 - 180 000 trekových kol a 2 - 3 000 silničních."
Z toho by se dalo usuzovat, že lidé preferují kola do terénu a že asfalt na cestách potřebuje jen malé procento kol. Na polních i lesních cestách se skutečně objevuje čím dál víc cyklistů různého věku i kondice. Samozřejmě přišly i konflikty s pěšími turisty, které se leckde řešily úplným vyloučením cyklistů z provozu na cestě. Známým příkladem, kam cyklisté nesmějí, je například široká štěrková cesta kolem šumavské řeky Vydry. Už několik let se kvůli konfliktům s pěšími turisty řeší zákazy vjezdu cyklistů v CHKO Český ráj.
I proto převažuje snaha budovat oddělené stezky pro pěší a pro cyklisty. Zákazy cyklisty vytlačují na zpevněné, silnicím podobné cesty. Ty jsou však přesným opakem toho, za čím mnozí cyklisté do krajiny přijíždějí. "Místo zákazů a asfaltových tras je třeba alespoň zčásti investovat do opatření, která umožní sdílené užívání přírodě blízkých cest," tvrdí Kvasnička. "S rekreačními cestami je to podobné jako se zklidňováním dopravy ve městech. Tam se taky promyšlenými metodami zpomalují automobily tak, aby se snížil rozdíl mezi jejich rychlostí a rychlostí ostatních uživatelů komunikací." To samé platí i pro vztah chodců a cyklistů na rekreačních cestách. "Turistická cesta pro společný provoz by měla být navržena a postavena tak, aby neumožňovala cyklistům jet moc rychle a ohrožovat tím ostatní," říká Kvasnička.
 |
||
| Speciální cesta pro cyklisty ve Walesu (singletrack). | ||
| Foto: Dafydd Davis |
Komu asfaltové cyklostezky naopak dělají radost? Hlavně stavitelům silnic. Na cyklostezky je věnován zatím jen zlomek celkového objemu peněz určených na výstavbu silnic, ale i tak jde o mnohamilionové zakázky. Například nedávno slavnostně otevřený první úsek cyklostezky spojující Gerlovu Huť a jezero Laka v Národním parku Šumava, dlouhý 5 km, stál podle údajů uvedených na internetových stránkách NP Šumava 18 010 244 Kč, tedy v průměru víc než tři miliony korun na kilometr. Šířka úseku je tři metry, povrch střídavě živičný a štěrkový. Na první pohled stezka nápadně připomíná silnici, skoro by se na ní vyhnula dvě osobní auta, cyklostezka navíc vede podél silnice.
"Jízda na kole po cyklistické stezce má nesrovnatelně jiné výhody, především vyšší bezpečnostní standard - hlavně kvůli neohrožování cyklistů automobily, z druhé strany odpadá při nesouběžném provozu s pěšími ohrožování pěších turistů cyklisty," odpověděl na otázku, proč byla na Šumavě vybudována zcela nová asfaltová cesta podél silnice a proč nebylo možné pro vedení cyklotrasy využít stávajících zpevněných i nezpevněných cest v okolí, Josef Jiřička ze Správy NP a CHKO Šumava. Správa parku se hájí tím, že cyklostezka dodržuje normu ČSN 73 6110, podle níž byla zvolena šířka tři metry a neprašný povrch. Podle Jaroslava Martínka, vedoucího sekce cyklistické a pěší dopravy z Centra dopravního výzkumu, ovšem zmíněná norma není závazná. Navíc norma navrhuje různé šířky stezek a povrch ani vedení trasy neřeší.
Jak píše Josef Jiřička, ve spáditějších úsecích cyklostezky Gerlova Huť byl živičný povrch zvolen proto, že "při brždění kol vznikají v povrchu vozovky rýhy, které jsou počátkem vodní eroze. Časem následuje potřeba lokálního vyspravování, z toho plyne ztráta homogenity povrchu a zhoršující se stav vozovky jako celku." Tomáš Kvasnička na to má ale jiný názor. "Rýhy nevznikají kvůli tomu, že cyklisté brzdí, ale kvůli tomu, že je jejich vliv na cestu umocněn špatným trasováním cesty." Stezky u nás jsou totiž často vedeny po spádnici, fungují jako koridory pro dešťovou vodu, a proto podléhají erozi. Kvasnička dodává: "Asfaltový povrch je jednoznačně nejdražší možností, jak se proti erozi bránit. Daleko efektivnější je držet se při stavbě zásad konstrukce přírodě blízkých cest."
Ředitel správy šumavského parku Alois Pavlíčko Respektu řekl, že na cyklostezku u Gerlovy Huti byl využit průsek "odlesněný už v polovině minulého století kvůli elektrickému vedení, odstraňovaly se pouze tříleté malé stromky z náletů". I to je však podle Kvasničky paradox. "Lidé chtějí mít potěšení z přírody, ale správci krajiny je vytlačili do průseků po vysokém vedení. Místo lesem vede cesta podél silnice a pod elektrickými dráty. Skutečně si takto lidé ze správy národního parku představují hodnotný krajinný zážitek?"
Jak se ukazuje, jde o dvě různá pojetí cyklostezek. Josef Jiřička ze správy šumavského parku tvrdí, že "dálková silniční cyklotrasa nabízí rychlejší průjezd územím - ať už v celé délce nebo v úsecích - cyklistům, kteří o to mají z nějakého důvodu zájem. To ale nikomu nebrání v tom, aby si na kole zajel do různých odlehlejších míst v národním parku po stezce s jinými parametry." Jde tedy vlastně o rychlostní komunikaci pro cyklisty.
Tomášovi Kvasničkovi z ČeMBy naproti tomu připadá "paradoxní, že by cykloturisté měli projet Šumavou rychle." Rekreační cyklostezky by měly podle něj návštěvníkům nabídnout především hodnotný krajinný zážitek založený na pohybu po pestré cestě, která co nejlíp zapadá do okolní krajiny. ČeMBA, Centrum dopravního výzkumu a Nadace Partnerství se podle Kvasničky shodují v názoru, že v ČR se při realizaci cyklistických stezek zatím nebere příliš vážně jejich dopad na krajinu. Přitom je to právě krajina, která je motivem pro rekreační cyklistiku. Tomáš Kvasnička se proto snaží prosadit, aby v budoucnu zmíněné organizace společně vypracovaly metodiku, která by tento nedostatek pomohla odstranit. "Je potřeba zvážit, zda jsou předpoklady, na nichž u nás stojí podpora rekreační cyklistiky, udržitelné. Nepřišel čas začít místo přímek stavět přírodní cesty bezpečné pro cyklisty i ostatní uživatele?"
| Co to je singletrack
Speciální cesty pro terénní cyklistiku zvané singletracky se začaly ve Spojených státech stavět už s příchodem horských kol. Jejich metodika je odvozena od způsobu, jakým se dřív stavěly stezky pro pěší a pro koně. Před necelými deseti lety je s velkým úspěchem začali pro cyklisty stavět velšští a skotští lesníci. Cesta o šířce do 1,8 m má přírodní povrch, nesmí nikdy stoupat víc než polovinu sklonu spádnice a úsek trasy by nikdy neměl mít celkový sklon větší než 15 %. Koruna stezky je celá zařízlá do svahu a mírně se v příčném směru sklání, aby odváděla vodu. Ve směru jízdy stezka často alespoň na krátký čas mění směr a sklon. To zabraňuje tomu, aby voda stékající po jejím povrchu nabrala rychlost způsobující erozi. Vinoucí se charakter cesty ale taky reguluje rychlost, kterou se po ní cyklisti můžou pohybovat. Singletrack je levný, a pokud je správně postavený, vyžaduje minimální údržbu. Jeden kilometr asfaltové cyklostezky může stát i víc než tři miliony korun, jeden kilometr singletracku stojí podle povahy terénu 100 - 300 tisíc. Singletrack harmonizuje pohyb různých uživatelských skupin, cyklistů i pěších. Není potřeba zákazů a příkazů, cyklisté můžou jet pouze takovou rychlostí, která neohrožuje ostatní. Singletrack představuje menší zásah do přírodních procesů, s věkem zraje a srůstá s přírodou. Zdroj: ČeMBA |
Článek je převzat z tištěného Ekolistu 03/2007.
reklama
