Nájemníci žalují radnici kvůli bytům zamořeným azbestem
 |
|
| Snímek azbestu z mikroskopu. | |
| Foto: Skanska Forest Bohemia/www.azbest.cz |
„Hrubě mě uráží, že někdo mě a moji rodinu bez mého vědomí vystavil a stále vystavuje zbytečnému riziku. Žaloba je důsledek toho, že Praha 3 odmítá převzít morální i faktickou odpovědnost za to, co způsobila svým diletanstvím,“ říká Martina Chmelová, předsedkyně občanského sdružení Chmelnice, které založili postižení nájemníci. Martina Chmelová a její soused Milan Habásko podali ve spolupráci s občanských sdružením Arnika na Prahu 3 žalobu. „Kromě těchto dvou podaných žalob je připraveno dalších dvacet. Domácností, kterých se zamoření azbestem může týkat, je celkem 210,“ řekl Lukáš Matějka z Arniky.
Podle právníka Štěpána Holuba, který zmíněné dva nájemníky zastupuje, půjde o precedentní spor, který – pokud žalobci budou úspěšní – otevře dveře dalším žalobám. „Případ jsme vzali, protože je zajímavý a bude zřejmě průlomový,“ říká Holub. Advokátní kancelář zastupuje žalobu bez nároku na honorář. „Ve světě je znakem vyspělé advokacie, že se takové případy dělají pro bono,“ říká Holub. Žaloba vychází z paragrafu jedenáct občanského zákoníku, který každé fyzické osobě zaručuje „právo na ochranu své osobnosti, zejména života a zdraví, občanské cti a lidské důstojnosti, jakož i soukromí, svého jména a projevů osobní povahy.“ Žaloba se bude domáhat podle paragrafu třináct, aby bylo upuštěno od neoprávněných zásahů do práva na ochranu osobnosti a aby byly odstraněny následky těchto zásahů. „Nepožadujeme žádné přiměřené zadostiučinění, o kterém paragraf třináct také mluví. Chceme jen odstranění problémů, tedy vyčištění bytů a odstranění zbývajícího materiálu s azbestem,“ říká právník Štěpán Holub. Podle odhadů Arniky může stát sanace všech bytů až desítky milionů korun.
Celý příběh kolem Chmelnice začal na jaře 2004, kdy městská část Praha 3 zahájila rekonstrukce pěti panelových domů v ulicích K Lučinám a Ke Chmelnici. Opravené byty měly být následně nabídnuty stávajícím nájemníkům k odkoupení a nově vzniklé vestavěné střešní byty měly být prodány nejvyšší nabídce.
Vladimír Juptner, jeden z nájemníků, tvrdí, že ještě před zahájením stavebních prací upozornil radnici na osinkocementové větrací potrubí v bytovém jádru, které obsahuje azbestová vlákna. Podle jeho slov na to však úřad nereagoval. Na tiskové konferenci byl promítnut video záznam stavebních prací z jednoho bytu: muž v džínách bez jakýchkoliv ochranných pomůcek či respirátoru rozbíjí kladivem větrací potrubí. Pracovní místo není nijak oddělené od zbytku bytu a vybouraný materiál je volně uložený na podlaze. „Při práci s azbestem by se správně prostor měl neprodyšně uzavřít, aby azbestová vlákna neunikala do dalších prostor. Osinkocementové trubky by se měly šetrně rozebrat, ne rozbít kladivem,“ míní Vladimír Juptner.
Že se stavbou nebylo všechno zcela v pořádku, do jisté míry připouští i Praha 3. „V rámci výměny instalací v bytech bylo prováděno vybourání původních osinkocementových trubek ventilace. Jedna z dodavatelských firem si při této činnosti počínala způsobem, který byl později shledán jako porušení zákona o odpadech. Za toto pochybení byla firma následně ve správním řízení sankcionována Českou inspekcí životního prostředí,“ říká Jan Sotona, mediální zástupce Prahy 3. Pokuta za neoprávněné nakládání s nebezpečnými odpady činila dvacet tisíc Kč. Praha 3 ale odmítá, že by bylo ohroženo zdraví nájemníků. „Dle našeho názoru, který se opírá o stanoviska odborných institucí, nedošlo k žádnému přímému ohrožení zdraví nájemníků. Na základě opakovaných měření koncentrací azbestových částic přímo v bytech jsme rovněž dokladovali, že byty rozhodně nejsou zdravotně závadné,“ říká Jan Sotona.
Nájemníci, kteří se sdružili do občanského sdružení Chmelnice, však poukazují na to, že měření, které si Praha 3 v říjnu 2004 zadala u Státního zdravotního ústavu v Hradci Králové, bylo provedeno podle nevhodné metodiky. Byl totiž měřen azbest poletující ve vzduchu, což je podle Heleny Kazmarové ze Státního zdravotního ústavu metodika určená pro měření azbestu v pracovním prostředí, na což byl prý objednavatel upozorněn. Podle Arniky hlavní hygienik potvrdil, že zvolená metoda odběru vzorků ze vzduchu nebyla vhodná a že se měření provádělo krátce. Nájemníci postižených bytů si na vlastní náklady nechali v únoru 2005 provést měření metodou stěru prachu. Toto měření azbest prokázalo jak ve stoupací šachtě, tak ve spížních skříních v bytech. Bylo tak potvrzeno měření ze září 2004, které zjistilo azbest u více jak poloviny ze 102 vzorků. Toto měření na žádost nájemníků nechala vypracovat společnost Správa komunálního majetku, která byla zřízena radnicí a na stavbě figurovala jako technický dozor.
Podle Prahy 3 jde ze strany nájemníků o snahu snížit cenu bytu při privatizaci. „Radnice Prahy 3 považovala od samého počátku kroky občanského sdružení Chmelnice za účelové a vývoj v posledním zhruba roce dává zřejmě tomuto tvrzení za pravdu,“ říká Jan Sotona. Žádosti nájemníků na vyčištění bytů od azbestu nemůže Praha 3 podle něho vyhovět. „Zákon nařizuje Městské části Praha 3 stejně jako dalším institucím, aby při nakládání s prostředky daňových poplatníků postupovala s péčí řádného hospodáře. Nákladným vyčistěním bytů, které podle opakovaných měření koncentrací nejsou zdravotně závadné, by se tak Praha 3 dostala do konfliktu se zákonem, protože by prokazatelně došlo k nehospodárnému využití finančních prostředků,“ říká Jan Sotona a dodává, že Praha 3 proto nájemníkům, kteří tyto požadavky vznesli, nabídla náhradní byty. „Jednalo se o byty I. kategorie, v kvalitnějším typu zástavby a s výrazně větší užitnou plochou. Až na jeden případ toto řešení nájemníci vystupující za občanské sdružení Chmelnice odmítli,“ říká Jan Sotona.
Podle Martiny Chmelové tento náhradní byt nebyl určen k privatizaci, měl menší výměru, byl v rušné ulici a byt nebyl upraven. „Do bytu na Chmelnici jsme už nainvestovali mnoho peněz,“ říká Chmelová. Byt, který dosud pronajímá, chce v plánované privatizaci koupit. „Ale čistý, bez azbestu. Náklady na vyčištění musí zaplatit ten, kdo to způsobil, ne já,“ říká Chmelová.
Martina Chmelová tvrdí, že ona a další členové vedení občanského sdružení mají obcí pozastavený proces privatizace bytu. „Přitom tři čtvrtiny našich sousedů již byty odkoupili,“ říká Chmelová. „Rezolutně musím odmítnou lživé tvrzení, že Městská část Praha 3 trestá představitele vedení sdružení Chmelnice tím, že jsou vylučováni z procesu privatizace. S požadavkem na pozastavení privatizace přišli sami tito občané, svou vůli se privatizace neúčastnit písemně stvrdili na jednání zastupitelstva a Praha 3 jim v tomto požadavku pouze vyšla vstříc,“ brání se Jan Sotona.
„To není zcela pravda. Pan zastupitel Hurda na zastupitelstvu nadiktoval naše jména do protokolu, aniž by se zeptal se, zda s tím souhlasíme, přesto, že jsme na zastupitelstvu byli. Kontrolní komise měla celou záležitost prošetřit. Uplynuly 2 roky a kontrolní komise v celé záležitosti nedošla k žádnému závěru,“ tvrdí Martina Chmelová, která radnici vyčítá obecně špatnou komunikaci s občany. „Praha 3 přestala s jednotlivci ohledně Chmelnice jednat, proto v roce 2004 vzniklo občanské sdružení, kam vstoupila velká část postižených,“ tvrdí. Podle ní k zamoření bytů vůbec nemuselo dojít, kdyby přístup radnice nebyl od počátku diletantský.
Jan Sotona ale namítá, že jak samotná městská část Praha 3, její jednotlivé odbory i představitelé, tak Správa komunálního majetku s občany jednaly a jednají. „Rádi bychom se účastnili i jejich tiskových konferencí, pokud bychom byli pozváni,“ říká Sotona. Podle článku, který vyšel v Radničních novinách Prahy 3 č. 7-8/2004, je otevřenost krédem tehdejší místostarostky a nynější starostky Prahy 3 Mileny Kozumplíkové: „Informací je opravdu dost, ptejte se, telefonujte, přijďte. Krédem mé práce v pozici zástupkyně starosty bylo, je a bude – dveře na radnici jsou vždy otevřeny.“
„Ze strany radnice došlo například k pochybení, když nájemníky neinformovala, jaké práce budou v bytech probíhat. Po těchto zkušenostech bych bez písemného popisu, co se v bytě bude dít, žádného dělníka do bytu nepustila,“ radí Martina Chmelová, která se také stala zastupitelkou na Praze 3. „Na zasedání zastupitelstva jsem se paní starostky ptala, zda má obec prostředky na odstranění osinkocementových trubek, které v domech ještě zbývají a které jsou ve velmi špatném stavu. Dodnes nemám odpověď,“ tvrdí Chmelová.
Jak se v bytě s azbestem žije, popisuje Milan Habásko. „Psychický stres je za ty dva roky neskutečný. Kdykoliv se k tomu v mysli vrátím, znovu mě to rozčílí a znovu jsem ve stresu.“
| „Azbest je prokázaný karcinogen první třídy. Nejvíce hrozí rakovina plic nebo rakovina pohrudnice. Všechna onemocnění azbestem vznikají až po řadě let od expozice azbestu. U rakoviny plic je to dvacet, třicet let, u rakoviny pohrudnice je doba ještě delší, až padesát let. Rakovina pohrudnice je poměrně vzácné onemocnění, ale pokud se vyskytne, je u devadesáti procent prokázána spojitost s azbestem. Medián přežití je u tohoto druhu rakoviny 4 až 18 měsíců. Právě kvůli výskytům rakoviny pohrudnice došlo ke zkoumání vlastností azbestu a jeho následnému zákazu. Očekává se, že největší počet nemocí způsobených azbestem přijde kolem roku 2020,“ řekla na tiskové konferenci Arniky Beatrica Dlouhá ze Státního zdravotního ústavu. Její kolegyně Helena Kazmarová doplnila, že azbestu jsme vystaveni v různém prostředí v různé míře všichni. „Při pracích na Chmelnici zřejmě došlo k zvýšení koncentrace a expozice v bytech bude vyšší. Jak velké je to riziko lze ale jen těžko kvantifikovat,“ říká Helena Kazmarová. Azbestová vlákna jsou podle Kazmarové nejvíce nebezpečná, pokud jsou přítomna ve vzduchu a je možnost je vdechnout. |
 |
|
reklama
Britské rodiny obětí azbestu vyhrály soud. Pojišťovny vyplatí sto milionů liber