Netopýři při lovu používají efekt pytlíku čipsů

Při lovu netopýři nespoléhají jen na své „třetí oko“, tedy echolokační sonar, ale také na citlivý sluch. Díky němu okamžitě zjistí, že jiný lovící netopýr poblíž zaznamenal úspěch a ihned se vydají jeho směrem. Výzkumníci z Univerzity v Tel Avivu popisují tento efekt jako „otevření sáčku čipsů v kině“. Dosavadní zjištění se týká druhu víkonos asijský, ale předpokládá se, že tento mechanismus adoptovali i jiní letouni.

„Je to podobné, jako když sedíte v potemnělém sále kina a najednou někdo zašustí sáčkem brambůrek,“ říká Yossi Yovel, chiropterolog z TAU. „I když je všude kolem tma, nejenže podle toho zvuku poznáte, co se děje, ale velmi přesně také určíte, kde v sále pravděpodobně mlsoun sedí.“ A s netopýry je to podobné. Víkonos asijský je stejně jako ostatní příslušníci svého rodu vybaven citlivým echolokačním aparátem, se kterým identifikuje a zaměří létající hmyz s přesností na milimetry. Bohužel tento naváděcí systém funguje jen na omezenou vzdálenost, přibližně deset metrů.

Naštěstí má víkonos i vynikající sluch, díky kterému pozná až do vzdálenosti jednoho sta metrů, že jiný netopýr poblíž narazil na kořist, a tak zamíří k němu. Vzhledem k chování jejich nejčastější potravy je to pochopitelné. Nejvyhledávanější pochoutkou jsou těmto netopýrům mravenčí královny. Ty jsou sice na vlastním místě rojení početné, ale tyto lokality jsou od sebe často dost vzdáleny. Samostatně lovící netopýr by tak snadno mohl minout svůj vysněný cíl, čehož se vyvaruje, když odposlouchává své soukmenovce.

Yovel spolu s kolegy na to přišel, když se zabýval účinností echolokačních mechanismů v terénu. Odchytané netopýry označil GPS vysílačem a malým zařízením pro záznam ultrazvukového signálu. „Díky tomu jsme mohli detailně na záznamu pozorovat, kdy netopýr loví nebo kdy nějak interaguje s ostatními jedinci.“ Tato metoda sice přinesla unikátní pohled na sociální život netopýrů i jejich lovecké techniky, které by u jiných živočichů nebylo technicky proveditelné, ale samotné získání dat nebylo vůbec snadné.

„Vysílače odpadávaly z netopýrů zhruba po jednom týdnu, a my jsme je museli v terénu dohledávat,“ říká Yovel. „Podařilo se nám najít jen asi 40 % vysílačů.“ Následovalo pak dlouhé vyhodnocování dat z celkem 1100 zaznamenaných vzájemných interakcí mezi lovícími netopýry, než bylo zřejmé, že víkonosi „pracují v týmu“, a svými sonary překryjí propátrávaný biotop jako dokonalý vyhledávací radarový systém.

Video zachycující chování netopýrů při lovu. Video: Jens Rydell

---

reklama

---