Obalové odpady: Od záloh k zálohám? (2/3)

Problém rostoucího objemu obalů na jedno použití se pokusilo sousední Německo vyřešit poměrně radikálním opatřením, a to zavedením systému povinného zálohování obalů na jedno použití. Od roku 2003 tak zákazníci platí zálohy nejen za skleněné lahve, ale také např. za plastové lahve nebo hliníkové plechovky.

Tento text je druhý z třídilné série článků o nakládání s obalovými odpady. První díl, věnovaný současnému systému v ČR, jsme zveřejnili 25. listopadu, poslední díl, věnovaný reakcím na případné zavedení povinných záloh na nápojové obaly v ČR, vyšel 2. prosince.

Opakovaně plněné láhve: pro a proti V diskusi o vlivu obalů na životní prostředí jsou vratné, opakovaně používané láhve na nápoje stejně sporným tématem jako třeba jaderné či větrné elektrárny v energetice. Aniž bychom chtěli vynést konečný soud, podívejme se na hlavní argumenty obou stran. Vratné láhve snižují množství obalového odpadu. To je každopádně pravda, pokud jde o objem obalu. Pokud jde o hmotnost, je nutné, aby zpravidla těžší skleněná láhev docílila dostatečné množství oběhů předtím, než se rozbije. Například opakovaně používaná skleněná láhev na minerálky má objem 0,7 litru, váží 520 gramů a může vydržet až 50 oběhů. V "soutěži" s nevratnou PET lahví o objemu 1,5 litru a váze 80 gramů, zvítězí poměrně přesvědčivě: i při konzervativnějším odhadu 30 oběhů vznikne z PET lahví více než dvojnásobná hmotnost odpadu. Pro ilustraci, na 100 litrů minerálky je to asi 2,5 kg odpadního sklad a více než 5 kg PETu. Vratné láhve se musí před opakovaným plněním vymýt, což znamená značné znečištění vody. To je samozřejmě pravda, na druhou stranu alternativou k vymytí vratné láhve je výroba nové láhve na jedno použití (počínaje těžbou surovin a jejich zpracováním a konče dopravou nové láhve do plnícího závodu). Poukazovat pouze na vymývání lahví je tedy zjevně nespravedlivé: je třeba porovnávat znečištění životního prostředí z vymytí vratné láhve oproti znečištění z výroby nevratného obalu. Opakovaně používané obaly znamenají větší spotřebu energie, pohonným hmot a obecně vyžadují více dopravy. Toto tvrzení je předmětem sporů v rámci tzv. analýz životního cyklu. Jeden z mála závěrů, na nichž se asi shodnou stoupenci obou systémů, je to, že ekobilance vratných lahví se zhoršuje se vzdáleností mezi výrobcem (plničem) a prodejcem. Podle představ mnoha ochránců životního prostředí je však stejně žádoucí podporovat místní ekonomiku (místní ve smyslu vzdálenosti, ne státních hranic) a například dovoz minerálek z Francie do České republiky je naprostým popřením tohoto konceptu.

Stejně tak jako česká legislativa, stanovují i německé zákony firmám povinnost zajistit zpětný odběr a využití obalového odpadu ze svých výrobků. Německé předpisy však na rozdíl od českých požadují i na zachování systémů opakovaně použivaných obalů. Pokud podíl nápojů prodaných ve vratných a opakovaně používaných lahvích neklesne ve dvou po sobě jdoucích letech pod 72 %, mohou výrobci pro jednorázové obaly využívat možnosti separovaného sběru odpadu (tedy obdobně jako v ČR). Od roku 1999 ale této požadované úrovně nebylo dosahováno, a proto německá vláda přistoupila k radikálnímu kroku. Od roku 2003 zavedla povinné zálohy na některé nápojové obaly a jejich výkup v obchodech.

Toto povinné zálohování se vztahuje se na obaly na jedno použití, které obsahují minerální vodu, pivo a sycené osvěžující nápoje (limonády "s bublinkami"). Od roku 2006 budou povinně zálohovány také obaly s nesycenými osvěžujícími nápoji (např. džusy) a míchanými nápoji obsahujícími alkohol. Výše zálohy je závislá na typu obalu a v principu je nižší u obalů, které je možné znova použít a vyšší u obalů na jedno použití. Například při koupi plechovky piva zaplatí zákazník zálohu 25 eurocentů (cca 8 Kč), ale pokud se rozhodne pro koupi piva v lahvi na více použití, zaplatí pouze 8 eurocentů (cca 2,60 Kč). Tento rozdíl by měl stimulovat zákazníky k upřednostňování opakovaně používaných obalů.

Systém výkupu obalů v současné době funguje tak, že obaly na jedno použití mohou zákazníci vrátit u libovolného prodejce, který nápoje v podobných obalech na jedno použití prodává. Jestliže např. prodejce nenabízí nápoje v hliníkových plechovkách, nemusí tyto obaly ani vykupovat. Pokud prodejce má ve své nabídce pouze nápoje ve specifických obalech, a to např. velikostí nebo tvarem, má podle současných předpisů povinnost vykupovat pouze tento typ obalů.

Zavedený systém byl zpočátku poměrně komplikovaný a pro spotřebitele nepohodlný, a proto došlo k celé řadě legislativních úprav. Jednalo se především o změny v povinnostech prodejců jaké obaly jsou povinni vykupovat. Od 1. října 2003 je možné např. obaly vracet libovolnému prodejci, který podobné nápoje prodává, a odpadla tak povinnost vracet je pouze v tom obchodě, kde byly nápoje skutečně koupeny.

Poslední z plánovaných změn by měla vstoupit v platnost od května 2006 a zákazníkům by se tak situace měla ještě zjednodušit. Zálohované obaly na jedno použití bude možné vrátit v jakémkoliv obchodě, který prodává nápoje v zálohovaných obalech. Od tohoto data by měl být výkup rozlišen pouze podle použitého materiálu (plast, sklo a kov) bez ohledu na to, kde byly výrobky zakoupeny. Výjimka se bude týkat pouze obchodů s prodejní plochou do 200 m², které budou moct i nadále vykupovat pouze takové obaly, které prodají svým zákazníkům. V Německu sice v současné době existuje paralelně více systému vracení obalů, ale tyto systému musí být vzájemně kompatibilní a spotřebitelé musí mít možnost obaly vrátit a získat zálohu zpět nezávisle na spolkové zemi.

Na povinné zálohování obalů logicky zareagoval také trh s nápoji a výrobci začali více upřednostňovat obaly na více použití. „Objem nápojů prodávaných v jednorázových obalech, např. v plechovkách, se prudce snížil. Díky tomu také klesla spotřeba cíno-hliníkového plechu, a to během jednoho roku více než o 2/3 (viz graf). Naproti tomu vzrostlo množství nápojů prodávaných v umělohmotných lahvích na více použití, celkem o 58 % ( 2002 - 3 112 milionu litrů, 2003 - 4 882 milionu litrů). V následujících letech ale již k výraznějším změnám nedošlo,“ uvádí Dr. Eckhard Willing z německého ministerstva životního prostředí. O něco méně optimistická čísla ale uvádí německý institut pro výzkum trhu (GfK Gruppe), podle kterého se celková míra opakovaného používání zvýšila pouze zhruba o 20 %. Např. u nealko nápojů vzrostla ze 49 % v roce 2002 na 74,1 % v roce 2003, ale v prvních 3 měsících roku 2005 se pohybovala pouze na 58 %. V případě stolní vody došlo ale podle jejich výzkumů v letech 2002-3 k nárůstu pouze o 11,7 %.

Míra recyklace v SRN v roce 2003
Sklo	85,9 %
Plasty	55,0 %
Hliník	71,3 %
Pocínovaný plech	81,0 %
Kartón (vícevrstvý)	62,0 %
Dřevo	61,8 %

V oblasti recyklace odpadů nedošlo podle údajů ministerstva k žádným větším posunům, výkyvy jsou záležitostí pouze meziročního kolísání a nějaký pozitivní posun lze podle Willinga jen těžko očekávat. Průmysl druhotných surovin se totiž dlouhodobě potýká s problémy, a to zejména využití získaných surovin a nárůst je možné očekávat spíše až s větším rozvojem používání náhradních paliv. Úroveň recyklace se zavedením povinných záloh příliš nesouvisí i z toho důvodu, že už před jejím zavedením byly recyklační kvóty na značně vysoké úrovni. (viz tabulka)

Zavedení zálohovacího systému ale přineslo německé ekonomice také problémy.

Mezi často diskutované otázky patřil např. pokles prodeje nápojů, což ale podle některých názorů bylo způsobeno spíše chladnějším počasím v roce 2004, než povinnými zálohami. Řada obchodníků ale skutečně díky složitosti systému přestala nápoje prodávat. Ještě nepřehlednější situace ale panuje okolo vývoje počtu pracovních míst v nealko průmyslu. Některé zdroje (např. Společnost pro výzkum trhu s obaly – GVM) totiž uvádějí poměrně značný nárůst pracovních míst, a to především v oblasti logistiky a výkupu obalů. Naproti tomu jiné zdroje (např. Slovenské združenie pre značkové výrobky) upozorňují na výrazný pokles zaměstnanosti, a to až o 14 %. „Otázka zaměstnanosti je již od roku 2003 kontroverzním tématem, ale konkrétní data bohužel nemáme k dispozici,“ tvrdí Dr. Willing z německého ministerstva životního prostředí. Názorové shoda ale panuje v otázce příjmů státního rozpočtu, který díky zavedení zálohování zaznamenal v roce 2004 kvartální propad o 300 milionů euro.

Evropský soudní dvůr došel mj. k následujícím závěrům: Směrnice 94/62 o obalech a obalových odpadech nepreferuje opakované používání obalů před využíváním obalového odpadu, ale dovoluje členských státům EU podporovat systémy opakovaného používání obalů. Německé opatření představuje větší problém pro nápoje vyráběné mimo Německo než pro domácí výrobce. Opatření představující překážku volnému pohybu zboží a mající za cíl ochranu životního prostředí jsou přípustná, pokud jsou adekvátní zamýšlenému cíli. Systém zálohování a výkupu obalů je schopen zvýšit míru sběru a využití obalového odpadu a přispívá k snížení množství volně pohozených odpadů. Při zavedení takové právní úpravy jako je ta německá je nezbytné poskytnout výrobcům a distributorům dostatečně dlouhé přechodné období, během kterého by se mohly přizpůsobit novému systému. V případě minerálních vod nebylo toto přechodné období, trvající 6 měsíců, dostatečně dlouhé. Podle směrnice 94/62 má členský stát právo nahradit systém separovaného sběru obalů systém zálohování a výkupu. Přechod z jednoho systému na druhý však musí být plynulý, firmy musí mít možnost se do něj bez problémů zapojit a spotřebitelé musí mít dostatečné možnosti zálohované obaly vrátit, a to i jinde než v prodejně, kde je zakoupili.

Zavedené opatření přineslo Německu v roce 2001 také žalobu Evropské komise. Podle jejího názoru představuje toto opatření nespravedlivou bariéru vůči zahraničním producentům minerálních vod. Ty totiž podle předpisů Evropské unie musí být plněny přímo u zdroje a lze tudíž obtížně požadovat, aby pro ně byly používány vratné lahve kvůli velkým přepravním vzdálenostem.

O rok později zažalovaly Německo, resp. spolkovou zemi Bádensko-Wirtembersko, i rakouské firmy Radlberger a Spitz. Podle těchto dovozců nápojů do Německa je německá legislativa v této oblasti v rozporu jak se směrnicí EU o obalech a obalových odpadech, tak s právem na volný pohyb zboží v rámci EU. Povinné zálohy totiž znamenají větší problém pro zahraniční výrobce, kteří kvůli snížení dopravních nákladů používají pro své nápoje většinou plastové a hliníkové nádoby na jedno použití. Domácí dodavatelé častěji využívají znovu použitelné skleněné lahve. Zahraniční výrobci se tak na obalech, které nelze znovu naplnit, podílejí více než 90 %.

Prozatímní konec soudním sporům o německý systém povinných záloh na nápojové obaly učinil až rozsudek Evropského soudního dvora vynesený 14. prosince 2004.

Ten ve svém rozsudku (viz rámeček) vytkl německé legislativě některé konkrétní nedostatky, zejména příliš krátkou lhůtu mezi oznámením a vlastním zavedením systému povinných záloh, samotná idea povinného zálohování nápojových obalů na jedno použití je však podle soudců v souladu s právem Evropské unie. Ačkoli tedy Německo spor s Evropskou komisí prohrálo, systém povinného zálohování jako takový v soudním sporu obstál.

Soudcům se však kritiky zálohování z řad průmyslu nepodařilo přesvědčit. Evropská organizace pro obaly a životní prostředí (The European Organization for Packaging and the Environment), která sdružuje velké firmy vyrábějící a užívající obaly, ve svém květnovém stanovisku tvrdí, že povinné zvýhodnění opakovaně používaných obalů na nápoje vytváří "neospravedlnitelnou překážku volnému pohybu zboží" a proto porušuje právo Evropské unie.

Stejné stanovisko zastává i český Svaz výrobců nealkoholických nápojů, který ve svém stanovisku pro EkoList píše, že "příklon k preferování vratných obalů, odborně ne zcela vyargumentovaný, bariéru takovému pohybu zboží jednoznačně vytváří a jako takový není slučitelný s komunitárním právem". Podle jeho tajemníka JUDr. Zdeňka Humla dokonce Česká republika proti německému systému na půdě Evropské komise protestovala. Mluvčí českého ministerstva životního prostředí Karolína Šůlová to však popírá: "Naše ministerstvo se k této věci nevyjadřovalo. Pouze ministerstvo průmyslu a obchodu se k německému systému vyjadřovalo, podle mých informací šlo však o odpověď na dotaz Evropského soudního dvora, nikoli o protest adresovaný Evropské komisi." Vyjádření ministerstva průmyslu a obchodu k této věci, ostatně stejně jako k žádné jiné související s tímto článkem, se nám nepodařilo získat.

---

reklama

---