Podle kanadské studie si ekosystém s krátkodobým poškozením turistikou poradí
Jak Komise OSN pro udržitelný rozvoj, tak Úmluva o biologické rozmanitosti proto považují ekoturistiku za vhodný příklad udržitelnému využívání zdrojů. Na druhou stranu necitlivá, obvykle masová, turistika již vedla ke zničení mnoha cenných lokalit i větších územních celků, a to i ve zdánlivě nepřístupných částech naší planety.
Především v západní a severní Evropě a v Severní Americe se začátkem 90. let 20. století v souvislosti s rychlým rozšířením horských kol objevil nový typ turisty - cykloturista, který se bez větších problémů dostane do míst až donedávna dostupných jen pěším návštěvníkům. Někteří správci chráněných území považují právě výletníky, pohybující se po určitých trasách a využívající tábořiště, za největší problém péče o přírodní plochy. Odborníci v nejrůznějších zemích se již zabývali otázkou, jak působí cyklisté na horských kolech na okolní prostředí. Ukazuje se, že velký problém představuje snaha některých turistů nedržet se jen povolených stezek a vytvářet v terénu nové cesty, často na přírodovědecky mimořádně cenných místech.
E. Thurston a R. J. Reader, působící na univerzitě v Guelphu, se pokusili srovnat vliv pěších turistů a návštěvníků na horských kolech na vegetaci v podrostu a na půdu (Environmental Management, č. 27/2001). Výzkum prováděli v provinčním parku Boyne Valley v kanadské provincii Ontario. Za modelový prototyp si zvolili listnatý les. Jednak proto, že právě tento typ prostředí je velmi náchylný ke škodám, způsobeným rekreací, jednak zůstává - alespoň v Severní Americe - nejoblíbenějším cílem výletníků, jezdících na horských kolech.
Aby bylo možné kvantitativně vyhodnotit vliv návštěvníků na vybrané složky přírodního prostředí, byly jako pokusné plochy vybrány části lesa, kde se neprovádí těžba. Na deseti kontrolních plochách zvolili v terénu homogenní bloky o velikosti 1x4 m, které čtyři dobrovolníci od konce června do poloviny srpna přešli pěšky či přejeli na horských kolech, a to s různou intenzitou (25, 75, 200 nebo 500x). Kontrolní plochy byly pochopitelně podobného experimentu ušetřeny. Celkový počet přechodů na každém z deseti pokusných bloků (1600) museli dobrovolníci uskutečnit během týdne.
Týden před a dva týdny po vlastním pokusu stanovili kanadští badatelé na experimentálních stanovištích hustotu rostlinných stonků, počet rostlinných druhů a velikost plochy zcela zbavené vegetace. Po roce celé měření zopakovali.
Jaké výsledky přinesl uvedený výzkum? Potvrdilo se, že ve zvoleném prostředí měla pěší turistika a turistika na horských kolech na vegetaci a půdu přibližně stejný vliv. Čtrnáct dní po pokusu se hustota rostlinných stonků a druhová bohatost na plochách, vystavených vlivu turistů, snížily ve srovnání s výchozím stavem až o 100 %. Na některých plochách zůstala vegetace po přechodu či přejezdu návštěvníků na méně než polovině celkové rozlohy.
Ovšem rok po pokusu vypadala situace úplně jinak. Badatelé nenašli na pokusných plochách po přítomnosti turistů žádné stopy. Je tedy zřejmé, že při přibližně stejné intenzitě se krátkodobý vliv pěší turistiky a turistiky provozované na horských kolech v jinak nenarušeném listnatém lese příliš neliší. Okamžitý negativní vliv uvedené činnosti na přírodní stanoviště může být závažný, ale pokud turisté takovou lokalitu již nenavštěvují, obnoví se její původní stav překvapivě rychle.
Proto je nesmírně důležité, aby správci chráněných území sledovali, na jakých lokalitách turisté vytvářejí nepovolené stezky a s jakou intenzitou je využívají, aby bylo možné ještě počítat s jejich samovolnou regenerací.
Autor je pracovníkem Agentury ochrany přírody a krajiny ČR. Článek vyšel v časopise Ochrana přírody č. 2/2002, EkoList jej převzal s laskavým svolením autora i redakce.
reklama
