Proměna městských parků: Výstavní zahrady doplňují uvolněnější místa pro piknik a sport
„Parky jsou společenská hra, jejíž pravidla jsme zdědili, a která už neodpovídají našim aktivitám,“ uvedl na debatě Parky ve městě sociální antropolog Radovan Haluzík z Centra pro teoretická studia UK. Potřebujeme podle jeho slov nové parky a nová pravidla. Změnil se totiž způsob života, trávení volného času ve městě. Lidé už neutíkají na víkend na venkov, na chaty a chalupy. Tráví více volného času ve městě a chtějí ho trávit aktivně.
Udržované městské parky, tak jak je známe, vznikly v 19. století otevřením soukromých zahrad veřejnosti a byly určeny k promenádě především vážených měšťanů. „Pan lékárník s paní lékárníkovou ve svátečním kráčejí volným krokem parkem a prezentují tím sebe sama,“ popisuje účel tehdejších parků Radovan Haluzík. „Tento koncept jsme zdědili a dodnes ho opakujeme, ale nezastaral už?“ ptá se sociální antropolog.
Živé parky
Dnes chtějí lidé trávit čas v parcích mnohem uvolněněji, chtějí v něm sportovat, venčit psy, hrát si s dětmi nebo piknikovat. Mnohdy jdou přání a očekávání návštěvníků i proti sobě, ať už z hlediska bezpečnosti nebo estetičnosti. Ideálem je podle Radovana Haluzíka park, ve kterém si každý najde to svoje. A přitom nedojde k striktnímu oddělení míst pro jednotlivé skupiny. Park by měl totiž fungovat také jako místo setkávání, napříč generacemi a sociálními skupinami.
„Jako cestu vidím nechat prostor otevřený, dát lidem svobodu a ponechat i místo pro tajemství, spontaneitu a přirozenost,“ říká Radovan Haluzík. Právě tak funguje park Gleisdreieck v Berlíně. Na ploše bývalého železničního areálu vznikl park s volně přístupnými trávníky, širokými cestami pro pěší, cyklisty a bruslaře a také zahrádkářská kolonie. Část parku je pak ponechána "divočině" – opravdu přírodnímu dětskému hřišti s pískem, kamením, dřevem a blátem.
Park, to nejsou jen stromy, záhony a cesty mezi nimi. Ale především život v něm, shodují se odborníci. Město by mělo podporovat lidi, kteří mají zájem starat se o park a dění v něm. „Je důležité, aby park nebyl projektován jen jako fyzické místo, ale jako místo pro aktivity,“ pokračuje krajinářský architekt Štěpán Špoula.
Příkladem takového „živého parku“ je například Přístav 16800 v pražském Karlíně. Z pozemku, který sloužil ještě nedávno jako černá skládka, vytvořila komunita místních lidí nově přístupnou zeleň u Vltavy s kulturním i sportovním vyžitím. I když možná jen dočasně, na několik let, než bude potřeba, aby místo sloužilo k jiným účelům.
Krása zpustlých míst
Pod slovem „park“ si dnes každý představuje něco jiného, upozorňuje geobotanik Jiří Sádlo. Parkem je udržovaná Valdštejnská zahrada, zeleň na sídlištích, ale i přirozeně zarostlé plochy opuštěných areálů. Zejména na ty poslední se zapomíná, oficiálně ani neexistují, proto jsou nejvíce ohroženy zástavbou. Lidé nevnímají jejich přínos a rádi by je rekultivovali. „Ale jen do té chvíle, než si uvědomí, že přijdou o kus volné plochy, kam často chodí s dětmi nebo se psy,“ pokračuje Jiří Sádlo.
Není proto podle Radovana Haluzíka divu, že politici a úředníci jsou zmatení a neví si s novými přáními rady: „Dnes oceňujeme věci, které jsme dřív neoceňovali – industriální památky, zarostlé brownfieldy.“
Zatím nedoceněné jsou také nedostupné zelené plochy ve městě nebo opuštěné sady, pokračuje Štěpán Špoula. Jen zpřístupněním získají své obhájce před projekty, které by trvale změnily jejich tvář.
Zapomínat bychom neměli ani na drobnou zeleň, kterou každodenně míjíme při svých pochůzkách, například plochy v okolí zastávek. „Jsou malé, jejich revitalizace nemusí být proto tak nákladná. Pro člověka má přitom větší význam než velké parky, protože na rozdíl od nich s nimi máme denní kontakt,“ vysvětluje krajinářská architektka Martina Forejtová. Velký význam mají tato místa také pro méně pohyblivé obyvatele, například seniory.
Promyšlenější péče by měla být podle odborníků i péče o stávající „oficiální“ parky. Špatně udržované a od července suché trávníky nebo radikální zásahy do přirozeně se rozrůstající se zeleně nevyhovuje mnoha místním obyvatelům, lidem ani zvířatům. Kromě místa, kde lze rozložit deku na piknik, mají totiž parky podle Jiřího Sádla ještě další funkce: například ukázat dětem na živo ptáky, dosud známé jen z obrázkových knížek.
Přínos zeleně ve městě ale zdaleka nekončí jen u ekologické výchovy dětí. „Parky by nám měly poskytnout kontakt s přírodou, umožnit zásak vody a poskytnout další důležité ekologické služby. Možná i produkci potravin,“ vyjmenovává Štěpán Špoula. Ne náhodou funguje například v Holandsku jeden z parků zároveň jako suchý poldr, který zachytí vodu v případě vysokých dešťových srážek.
Líbí se Vám článek? Přispějete na další?
reklama
České děti tráví venku průměrně dvě hodiny denně, zjistil unikátní průzkum
Každé druhé dítě tráví v přírodě méně než jednu hodinu denně. I vězni jsou venku více 
Příroda léčí: Výlet do zeleně povzbudí podle vědců mysl více než toulky po městě
