Pytláctví? Gorily v DR Kongo hynou kvůli těžbě nerostů

Hlavní důvody, proč gorily mizí, jsou pochopitelně pytláctví a lov pro maso (bushmeat). Hnacím motorem lovu a pytláctví je ale těžba vzácných kovů v pralesích. Dělníci prostě potřebují něco jíst.

Licence | Některá práva vyhrazena

Foto | Edmond Dounias / CIFOR / Flickr

Zmíněná zpráva, která se soustředí na rozlehlé území národního parku Kahuzi-Biega a přírodní rezervaci Itombwe, je svým obsahem poměrně průlomová. Pojmenovává totiž skutečnou příčinu úbytku goril východních, jejíž počty se v posledních dvaceti letech propadly o 77 %. Ano, hlavní důvody, proč tito primáti mizí, jsou pochopitelně pytláctví a lov pro maso (bushmeat). WCS jde ale ve své zprávě dál. Hnacím motorem lovu a pytláctví totiž podle nich není nic jiného, než těžba vzácných kovů v pralesích. Maso z pralesa je totiž hlavní obživou horníků v izolovaných těžařských kempech. K efektivnější ochraně goril tedy nepřispěje „jen“ potírání pytláctví, které je čistě průvodním jevem těžby.

Na místě je tedy iniciativa, která by vycházela od samotných těžařských společností. A k akci je rozpohybovat mohou jen sami zákazníci-uživatelé, kteří dosud nevědomky svou měrou k likvidaci životního prostředí přispívali. Závěry WCS přitom vychází z velmi konkrétních zdrojů. Autoři zprávy, Charlotte Spira, Andrew Kirkby, Deo Kujirakwinja a Andrew Plumptre, se totiž vydali přímo do pralesů v oblasti, kde po tři měsíce žili přímo s horníky v jejich táborech. Po celou dobu pak sledovali, co všechno dokáží místní sníst. „Většina z nich by pochopitelně raději jedla kuřecí, hovězí nebo ryby,“ píší autoři. „Ale v případě nedostatku jiných proteinů nepohrdnou gorilou nebo šimpanzem.“ A když přijde hlad, je pro ně džungle jako prostřený stůl.

Východní oblast Demokratické republiky Kongo je totiž z hlediska biodiverzity naprosto unikátním místem. Žije zde řada kriticky ohrožených druhů, které se mohou stát snadnou kořistí hladovějících horníků. Respektive různých ozbrojených milic a bojůvek revolucionářů, kteří zdejší oblast a tím i výnosnou těžbu nerostů kontrolují. „Řada z námi navštívených dolů je kontrolována nejrůznějšími ozbrojenými skupinami,“ píší autoři. „A u přibližně pětiny koltanových dolů zajišťuje bezpečnost svou přítomností armáda. Jenže přítomnost ozbrojenců a množství dostupných zbraní má značně negativní efekt na gorily a šimpanze. Zákon je tu prakticky nevymahatelný.“

Autoři dále zmiňují zásadní rizika, která podstupují rangeři ze zdejších chráněných území prakticky každý den. Ve snaze chránit gorily nestojí proti jednotlivým pytlákům, ale malým armádám, se kterými si zatím nedokáže poradit ani vláda. V celé východní oblasti země, která je bohatá i na zdroje vzácných minerálů, se navíc pohybuje 8-10 milionů lidí (číslo z roku 2008 udává odhadovaný počet lidí, zaměstnaných při legální či nelegální těžbě nerostů a jejich zpracování). A ti všichni chtějí jíst.

„Naše zpětné vyhodnocení pak poukázalo na to, že zdejší lidé-horníci, by se klidně rádi věnovali jiné a bezpečnější práci, ale tahle jim nabízí jistotu stálého zaměstnání a rychlý zdroj peněz,“ popisuje Charlotte Spira, vedoucí autorka studie. „Většina z nich nemá potřebu lovit maso z pralesa, pokud je pro ně zajištěn jiný zdroj domácí potravy, a řada z nich se aktivně podílela na rozhovorech. Když nebudou muset, lovit gorily nebudou, zvlášť pokud bude jejich ochrana v terénu reálně prosazována.“ Jak toho ale dosáhnout?

Tady už nabývají doporučení odborníků z WCS mnohem širší podobu. Základem je ale omezení těžby vzácných kovů na území národních parků. To by vedlo k ochraně ohrožených zvířat, tak i ke zlepšení životních podmínek horníků. Dosáhnout toho ale jde jen regulací zvenčí: tedy tím, že výrobci nebudou nakupovat surovinu vytěženou na území národních parků. Základem je tedy například naplnění směrnice „transparentnosti užitých zdrojů“, která se týká tzv. konfliktních minerálů.