Semipalatinsk: lehněte si tváří k zemi!
Semipalatinský výzkumný polygon vznikl v srpnu 1949 jako prostor, kde mělo dojít k završení ruského výzkumu jaderné pumy. Ten byl iniciován a koordinován z podnětu Rady ministrů SSSR v roce 1943 akademikem Kurčatovem.
29. srpna 1949, tři roky po prvním pokusném výbuchu USA, byl i přes neobyčejně nepříznivé povětrnostní podmínky (hustá nízká oblačnost a silný vítr) uskutečněn první ruský jaderný výbuch. Plutoniová nálož ekvivalentní 20 kt TNT byla odpálena třicet metrů nad zemí.
Lehněte si tváří k zemi
V roce 1951 byly odpáleny další dvě pumy, 12. 8. 1953 první termojaderná puma (ekvivalent 480 kt TNT) a 22. 11. 1955 přišel první výbuch vzdušný - bomba shozená z letadla. Tentokrát byli již obyvatelé varováni. "Až uslyšíte varovný signál, běžte za vesnici, lehněte si do pole tváří k zemi a za žádných okolností nezdvihejte hlavu," znělo tehdejší varování podle knihy Kešrima Boztajeva "Semipalatinskij polygon".
Od roku 1959 probíhaly přípravy na podzemní výbuchy, v letech 1961 a 1962 testy jaderných hlavic pro mezikontinentální balistické rakety. V roce 1963 SSSR spolu s USA a Velkou Británií podepsalo "Partial Test Ban Treaty", která zakazovala testy ve vzduchu, na zemi a pod mořem. Nadzemní výbuchy byly oficiálně ukončeny. V několika (třinácti, či snad třiceti - údaje se různí podle zdrojů) případech však později došlo k únikům zplodin z podzemních výbuchů do atmosféry.
Zajímavý pokus byl podniknut v roce 1965 na řece Šagan. V rámci studie využití jaderných výbuchů k tvarování krajiny bylo vytvořeno jezero Balapan. Slovy Kešrima Boztajeva: "Na pohled první obláček modra na široké stepi oku k potěše, však slovy lidu - jezero mrtvé, děsící svou nepředvídatelností." Dnes je jezero volně přístupné.
V roce 1989 byl uskutečněn zatím poslední pokusný výbuch a 29. srpna 1991, v den čtyřicátého druhého výročí prvního sovětského výbuchu, Nursultan Nazarbajev prezidentským dekretem rozhodl o ukončení jaderných testů na SIP a jeho transformaci pro civilní využití.
Celkem bylo na SIP (zatím) uskutečněno 343 podzemních (v letech 1961 - 1989) a 118 nadzemních a vzdušných výbuchů (1949 - 1963). Přitom první nadzemní výbuch (1949) se na celkové předpokládané dávce na obyvatele podílel valnou většinou - dle odhadů 60 - 90 % v Altajském kraji a kolem 85 % v Semipalatinské oblasti.
V roce 1958 se C. B. Balmuchanovovi, toho času oblastnímu patologovi v Alma-Atě, podařilo pod hlavičkou Ministerstva zdravotnictví Kazašské SSR zorganizovat expedici, která studovala důsledky ozáření v osadách kolem polygonu.
Závěr, totiž že polovina studovaných osob vykazuje symptomy "chronického vystavení radiačnímu záření v souvislosti s jadernými pokusy na polygonu", byl v příkrém rozporu s oficiálním vysvětlením. Zvýšená nemocnost byla totiž vykládána jako důsledek "nedostatku ovoce a zeleniny a znečištění životního prostředí zplodinami zpracování kovů". Balmuchanovovi bylo sice zakázáno publikovat výsledky a pokračovat v práci, ale přesto o rok později byla samotným Ministerstva zdravotnictví SSSR vyslána komise, která měla výsledky ověřit, nebo revidovat.
Experimentální nálezy byly stejné, ale členové komise rozhodli, že Balmuchanov výsledky nesprávně interpretoval - oficiální závěr zněl "avitaminóza a zvýšený výskyt běžných vředových onemocnění". Ještě o něco dříve, v letech 1955 a 1957 byly založeny dva ústavy pro "Boj proti brucelóze" (infekční choroba hovězího dobytka přenosná na člověka), v Usť Kamenogorsku a v Semipalatinsku, které měly provádět sledování a hodnocení vlivu pokusů na zdraví obyvatelstva. Kvůli nedostatku financí a lidí začala vlastní činnost až v letech 1961 - 1962 a to pouze v Semipalatinsku. Během prvních deseti let bylo sledováno třicet tisíc lidí (zhruba desetina obyvatelstva v oblastech přiléhajících k polygonu). Materiály byly odtajněny teprve v roce 1989.
Současnost
Kazašské vládě se převádění SIP na civilní výzkum daří. Dva roky pro Nazarbajevově dekretu bylo zřízeno KNNC - Národní jaderné centrum. To se stará jednak o rušení zařízení zbylého po testech, ale také se podílí na čistě výzkumných projektech (spolupráce na projektu ITER, rozvoj státní jaderné energetiky, projekty a realizace úložišť jaderného odpadu).
Od začátku devadesátých let proběhlo mnoho dílčích studií, zaměřených na studium současné úrovně radioaktivity v polygonu a okolí. Cílem je zpětná rekonstrukce dávky, které byli obyvatelé přilehlých regionů vystaveni. Z lékařských a vojenských záznamů jsou pak shromažďovány údaje pro epidemiologické studie. Ačkoliv podle výzkumu expertů Ministerstva energetiky USA z roku 2001 bylo celkem na SIP provedeno 498 explozí, valnou většinu znečištění (až 95 %) oblastí sousedících s polygonem má na svědomí jen několik z nich (čtyři až třicet, dle autora), z toho za 60 - 85 % odpovídá první výbuch (1949).
Aktivita zplodin klesá po výbuchu jaderné zbraně téměř exponenciálně - polovinu celkové dávky obyvatelstvo obdrží během prvních několika dní a 97 % do konce prvního roku. Jsou-li zde v současnosti podle expertů nějaká zdravotní poškození, jsou důsledkem ozáření během výbuchů, nikoliv zbytkové radiace. Každopádně, bez ohledu na závěry lékařů a vědců, místní už na nehlídaných pastvinách polygonu svá stáda opět pasou.
Nebudou-li pokusy na SIP obnoveny, čeká místní oblast zřejmě postupné zlepšování situace. Je to sice trochu cynický pohled, ale jak si pochvalují autoři kazašské expertní studie z roku 1998 (V. B. Kolyado a kol.) v jejím úvodu: "Vznikly zde ideální studijní podmínky pro zkoumání účinků malých dávek radioaktivity na lidský organismus - máme dostatek lékařské dokumentace a známe hodnoty ozáření."
Autor se v roce 2001 zúčastnil výpravy do Altajské republiky. Výpravu oficiálně podpořila redakce EkoListu. Článek vyšel v tištěném EkoListu č. 4/2002.
reklama