Už víme, kdo znečišťuje za humny
Zveřejnění integrovaného registru znečišťování (IRZ, registr) na webových stránkách je povinností všech členských zemí EU. Vyplývá ze Směrnice o integrované prevenci a kontrole znečištění (96/61/EC). Zároveň tím ČR plní závazek z Aarhuské úmluvy o přístupu veřejnosti k informacím o životním prostředí, jež u nás vstoupila v platnost loni 4. října.
 |
|
| Ilustrační kresba: Hugo Charvát/EkoList |
První údaje do registru znečištění platného pro celou Evropskou unii (EPER) má ČR dodat v polovině příštího roku. Povinnost ohlašovat emise do EPERu zahrnuje 50 látek a jejich sloučenin, v ČR je to o 22 látek víc. „Jsme v tom trochu papežštější než papež, ale pro životní prostředí je to dobře,“ myslí si Antonín Kroupa z oddělení pro integrovanou prevenci a kontrolu znečištění České inspekce životního prostředí (ČIŽP). Nutno podotknout, že ekologická hnutí usilovala o to, aby seznam ohlašovaných látek obsahoval dokonce 121 položek. Proti tomu se stavěli zástupci průmyslových podniků s odůvodněním, že sledování a měření látek pro ně bude znamenat velkou finanční zátěž. Zátěž by teď ale spíš znamenalo, kdyby informace záměrně zatajovaly – můžou za to dostat od ČIZP až půlmilionovou pokutu. Dosud tak činily beztrestně, většinou s odkazem na obchodní tajemství.
Příliš nízké pokuty za prohřešky nedávno ČR vyčetla OECD (víc viz článek OECD podruhé hodnotí životní prostředí ČR). Antonín Kroupa z inspekce se domnívá, že v oblasti integrované prevence a kontroly znečištění tomu tak mohlo být, ale důvodem byl rozjezd této legislativy. „Za rok 2004, kdy jsme s kontrolami začínali, byly uděleny pokuty ve výši přes 310 tisíc korun, letos se za tři čtvrtletí navržené pokuty vyšplhaly už přes milion. Když se zákon zaváděl, museli jsme být trochu mírnější a udělovali jsme spíš takové výchovné pokuty. Ale ta doba už pominula, aspoň v oblasti zákona o integrované prevenci,“ vysvětluje Kroupa. Připomíná taky, že inspekcí navržené pokuty někdy výrazně snižují odbory výkonu státní správy při MŽP během odvolacího řízení. Na to už však inspektoři nemají vliv.
Na registru znečištění ministerstvo udělalo podle Antonína Kroupy velký kus práce, zvlášť v posledním půlroce. Kvůli tomu, že se IRZ teprve zabíhá, není ještě doladěn efektivní způsob, jak mají podniky ohlašovat své emise. Cílem registru je totiž i zjednodušení administrativy, o čemž se podle Kroupy zatím nedá hovořit. Údaje už je sicemožné dodat elektronickou cestou přes internet, ale stále je po podnicích chtějí mnohé instituce v papírových fasciklech, navíc odlišně zpracované než odpovídá formulářům na webstránkách IRZ. I proto ministerstvo vydalo pokyn, aby i v následujících měsících inspektoři projevili určitou benevolenci vůči nedostatkům v ohlašování do registru.
K žalobám nemusí dojít
Poradce ministra průmyslu Jiří Hanzlíček před časem varoval, že zpřístupnění registru vyvolá ve veřejnosti paniku, případně vlnu žalob na průmyslové podniky kvůli látkám, které vypouštějí do prostředí. Zkušenosti z vyspělých zemí ale nic takového nepotvrzují.
Podle Jindřicha Petrlíka z hnutí Arnika stačilo ke snížení emisí škodlivin už jen zveřejnění řebříčků největších znečišťovatelů, které přimělo podniky na špici řebříčku k většímu úsilí o snižování emisí. Například ve Spojených státech, které podobný registr zavedly už v roce 1986, se během pěti let snížily emise toxických látek do vody, půdy a ovzduší o 46 %. „Také v západoevropských zemích proběhly iniciativy státních institucí v dohodě s průmyslem, které zavazovaly k omezení vypouštěných látek do prostředí, v jednom případě až o třicet procent,“ říká Petrlík.
Co když naopak veřejnost o informace z registru nebude jevit zájem? Toho se Jindřich Petrlík také neobává. Už nyní prý některá média zveřejňují své analýzy založené na informacích z registru. Arnika hodlá také přispět se svou troškou do mlýna – sestavila tabulky největších znečišťovatelů (víc viz článek Arnika sestavila "hitparádu" znečišťovatelů zde). Kromě toho usiluje o kontrolu správnosti zveřejněných údajů: „Máme podezření, že některé podniky neohlásily všechny látky, které by měly. Dá se to zjistit třeba pomocí takzvaných emisních faktorů, daných při určité technologii výroby, které máme k dispozici.“ Pokud se něco takového potvrdí, podají aktivisté podnět k inspekci, aby to prověřila.
Článek je převzat z tištěného EkoListu listopad 2005.
reklama
