Vědci prokázali, co každý majitel psa bezpečně ví. Psi umí žárlit
„Mnoho lidí si myslí, že žárlivost je sociální konstrukt, který je vlastní jen lidským bytostem, že jde o specifickou emoci navázanou na sexuální nebo romantický vztah dvou lidských jedinců,“ říká Harrisová. „Výsledky našeho výzkumu ukazují, že i zvířata se chovají žárlivě, pokud jim nějaký rival bere lásku jejich páníčka.“
Mezi vědci se vede debata, zda je žárlivost ryze lidská vlastnost spojená s našimi kognitivními schopnostmi, nebo zda jde o sociální konstrukt. U některých lidských kultur totiž žárlivost bude vůbec není.
Christine Harrisová jako první provedla test žárlivosti u psů. A její závěr potvrzuje pohled, že psi prožívají jednoduchou formu žárlivosti, která se vyvinula jako ochrana sociálních vazeb před vetřelci.
Psí žárlivost se projevuje žďucháním do pána, odstrkováním rivala, štěkáním. Jak zjistila Harrisová, psi takto žárlí i na vycpanou atrapu psa, která vrtí ocasem, umí kňučet a štěkat. Mnohem víc psi žárlí v okamžiku, kdy jim jejich pán věnuje pozornost, kterou najednou přesměruje na jiného psa. Mnohem méně vyvolá žárlivost, když si majitel psa čte třeba knihu a pak věnuje pozornost jinému psu.
„Naše zkoumání ukazuje, že psi nejen že jsou schopni projevovat žárlivé chování, ale také se snaží narušit vztah majitele a jejich rivala,“ říká Harrisová. „Nemůžeme mluvit o nějaké ryze subjektivním prožívání u psů, ale je zřejmé, že k žárlivosti je vede potřeba chránit důležité sociální vazby.“
Harrisová pro zkoumání psí žárlivosti upravila test, který se běžně používá na šestiměsíční děti. Harrisová zkoumala chování 36 psů v jejich domácím prostředí. Natáčela při tom majitele psů, jak své psy záměrně ignorují a věnují svou pozornost vycpanému psovi nebo halloweenské dýni. V obou případech byl majitel instruován, aby se k vycpanině či dýni chovali, jako by to byl skutečný pes. Měli si s nimi povídat, mazlit se s nimi, procházet se, prostě předstírat, že jde o skutečného psa. Jako třetí scénář pak měli číst z dětské knihy, která vydávala hlasité zvuky a melodie. Dva nezávislí hodnotitelé pak na nahrávkách označovali jakékoliv projevy psí žárlivosti.
V 78 procentech psů se snažilo vnutit do pozornosti majitele, když si hrál s vycpaným psem. Mnohem méně (42 procent) jich reagovalo na to, když si majitel hrál s vydlabanou dýní. Skoro 30 procent psů se snažilo dostat mezi vycpaného psa a svého majitele. Někteří psi na své vycpané konkurenty štěkalo, na dýni či knihu štěkal jen jeden z nich.
Je tedy možné, že psi považovali vycpaného psa za ohrožení svého vztahu s majitelem? Podle Harrisové to podle psího chování tak skutečně vypadá. 86 procent psů si během nebo na konci experimentu svého vycpaného soka očichala, jako by to byl opravdový pes.
reklama
