Za kácení amazonských deštných pralesů může i v Česku oblíbená sója
Náhražky a alternativní doplňky stravy, ať už tofu, tempeh, sójové omáčky, miso, natto, různé sójové nápoje, jogurty a pomazánky, nepadají na stůl z nebe. Stejně tak sójová krmiva pro hospodářská zvířata, kam globální produkce sóji plyne především. Celková sklizeň z plantáží sóji luštinaté překonala s koncem roku 2016 dosavadní vrchol, produkce dosáhla celkového úhrnu 324 milionů tun. Tato informace značí dobrou zprávu pro Spojené státy americké, Brazílii a Argentinu, neboť tyto tři země se řadí mezi největší světové producenty, zajišťující čtyři pětiny globální produkce. A když už jsme u statistiky, stranou bychom neměli nechat ani Čínu (41 %), Evropskou unii (22 %) Japonsko (6 %) a Mexiko (6 %), které se řadí mezi největší dovozce sóji. Je to problém?
Záleží, jaký je náš názor na transformaci přirozených nebo přírodě blízkých druhově bohatých porostů na monokulturní plantáže. Pochopitelně s ohledem na to, jaký je náš vztah k ochraně ohrožených druhů živočichů a rostlin, potažmo jestli nás nějak zajímá blahobyt obyvatel v těch produkčně nejúspěšnějších zemích. Produkce „zdravé“ sóji vrhá dlouhé stíny na celou planetu a v roce 2010 se poprvé stala hlavní příčinou kácení deštných pralesů v Amazonii (kdy předběhla dosavadní vedoucí odlesnění kvůli pastvinám a dřevu). Server Phys.org například uvádí, že v roce 2012 se pily těžařů zakously kvůli sóji do pralesů o 350 % více, než o čtyři léta dříve. Deforestace, narušení vodního a půdního režimu, rozklad původních ekosystémů a také propad zaměstnanosti, to vše je cena za produkci sóji.
O tom, že sója se rozhodně nedá řadit mezi „čisté“ plodiny, už poměrně dlouho hovoří Světový fond pro ochranu přírody (WWF). Právě ten upozorňuje na fakt, že 160 milionů tun sojových bobů z Brazílie a Argentiny je odpovědných za likvidaci deštných pralesů v Amazonii, odlesnění jihoamerických lesů při pobřeží Atlantiku, rozkladu regionu „Zelených lesů“ v Gran Chaco a ničivý úpadek celého centrálního cerrada, pásma nížinatých smíšených porostů lesostepního charakteru v Brazílii. Server Mongabay cituje názor zemědělských expertů, hovořících o „sójové invazi“. Také demonstruje ničivý potenciál pěstování sóji v oblasti Mato Grosso následujícími údaji: v roce 1991 se tu sója pěstovala na 1,2 milionech hektarů. V roce 2010 to bylo už 6,2 milionů, a loni už 9,4 milionů hektarů. Už teď je to více než činí rozloha ČR, kdyby byla kompletně překrytá sójovými plantážemi.
Není to však o tom, že by snad jen Brazílie nebo Argentina propadla sójové horečce. Ve výrazně menší Uruguaji (a proto s menším výnosem) se sója pěstuje na 60 % veškeré obdělávatelné půdy. V Bolívii se produkce sóji podílí 3 % na HDP, v Paraguaji na 6 %. Jedná se prostě o příliš lukrativní produkt na to, aby si jej někdo na jihu Ameriky mohl dovolit nepěstovat. V Brazílii je situace ale přeci jen nejvážnější. Už od osmdesátých let tu vláda poněkud jednostranně motivuje zemědělské podniky k pěstování sóji. Odečty z daní a snížené vývozní clo umožnilo zemi vyvést z ekonomické krize a postavit zdejší „zemědělství na nohy“. Proměna k lepšímu je však realizována jen na papíře. Moderní mechanizované hospodaření totiž nepotřebuje mnoho pracovních sil a celý byznys tak zůstává v rukou několika velkých podnikatelů.
Například sójového krále Andrého Maggiho, majitele společnosti Amaggi. Jeho syn to dotáhl až na ministra zemědělství a od té doby se prý prakticky žádné přání sojové lobby nedá považovat za nesplnitelné. Zájmy producentů sóji jsou národními zájmy a pro jejich naplnění je možné kácet pralesy i vystěhovávat domorodé komunity z jejich kmenové půdy. Dochází i ke schvalování záborů půdy se zpětným souhlasem. „V celém regionu Brasnorte se můžete postavit kamkoliv a rozhlédnout se dokola, aniž byste viděli jediný stojící strom,“ říká antropolog Rinaldo Arruda z univerzity v São Paulu, který právě tady dlouhá léta studoval život indiánských lesních komunit. Ty zmizely stejně jako lesy. Ekonomický zázrak brazilského pěstování sóji se tu odehrál místním lidem navzdory. „Původních obyvatel stejně jako rodin původních farmářů se nikdo neptal na to, jakým směrem by se měl vývoj této země ubírat.“
Do zemí Evropské unie se dováží pětina veškeré vyprodukované sóji a stávající spotřeba České republiky je ekvivalentní pěstební ploše o rozloze zhruba 120 000 hektarů (a cca 90 000 hektarů v Argentině). Většina dovezené sóji a produktů z ní je určena pro naše hospodářské chovy.
Poznámka redakce: Článek byl po vydání upraven a byly z něj odstraněny nepřesné formulace. Na sociálních sítích se vedla o článku debata, mimo jiné byl kritizován za to, že sója pro lidskou výživu se pěstuje v Evropě. Toto tvrzení jsme se pokusili ověřit. Výsledek našeho snažení si můžete přečíst v článku Jaký je původ sóji v potravinách i v krmivech v Česku? S jistotou se to zjistit nedá.reklama
