Strana zelených: Fotovoltaika? Cesta ode zdi ke zdi

Novela zákona o podporovaných zdrojích energie, kterou tento týden schválila vláda, dává naději na postupné obnovení civilizovaného chování státu k obnovitelným zdrojům energie (OZE). Po zpackané podpoře fotovoltaiky v letech 2009 a 2010 nastala typická reakce „ode zdi ke zdi“ a zrušení naprosté většiny podpory čistých zdrojů. Novela přináší zejména jednodušší podmínky připojování malých střešních fotovoltaických elektráren. Náklady na výrobu elektřiny ze slunce již klesly na cenu elektřiny pro spotřebitele (dosažení tzv. grid parity), takže zejména tam, kde většina elektřiny bude spotřebována přímo u výrobce proto již stačí, aby stát a distribuční společnosti alespoň nebránily jejich připojení do sítě.

Zda jde opravdu o obrat ve vnímání možností a přínosů moderních způsobů výroby elektřiny, bude záviset na projednání zákona v parlamentu a na přípravě návazných předpisů. Tento proces může pozitiva novely snížit či zkarikovat, jak se v Česku často děje. Bohužel i v odborné veřejnosti vlivem mediální masáže či nedostatku informací dosud převládal názor, že elektřina z OZE je drahá, nespolehlivá a nemůžeme si ji dovolit.

Přitom negativa současných zdrojů jsou bagatelizována. Jak ukázala nedávná studie Karlovy univerzity, emise z výroby elektřiny z uhlí způsobují škody na zdraví, majetku a klimatu (tzv.externality) ve výši několika desítek miliard korun ročně. Další miliardy stát věnuje těžebním společnostem vybíráním směšně malého poplatku za těžbu ve výši 1,5%, přestože zákon umožňuje vybírat až 10% z tržní ceny uhlí. Jaderná energetika je během provozu relativně čistá a zdánlivě bezpečná, Fukušima však ukázala, že i země, které se považují za vyspělé mohou hrubě podcenit rizika jaderné technologie. Stále zůstává s otazníkem uložení jaderného odpadu či odstranění elektrárny po ukončení provozu a budoucí skutečné náklady s tím spojené. Tyto i další dotace, úlevy či rizika v současné centralizované energetice vzniklé za roky „symbiózy“ velkých těžařských a energetických firem s vládami považujeme za normální. Volání po návratu volného trhu odstraněním podpory pro OZE je proto poněkud pokrytecké.

Nedostatkem návrhu je proto chybějící podpora pro větrné elektrárny, které již dovedou vyrábět elektřinu stejně levně jako vodní elektrárny a tedy za cenu podstatně nižší než případné nové jaderné bloky v Temelíně. Jejich podpora by tak zatěžovala spotřebitele minimálně a umožnila by postupný rozvoj tohoto perspektivního odvětví. Každý zdroj, at už fosilní, jaderný či obnovitelný, má svá pozitiva i negativa. Bez velkých zdrojů se ještě pár desetiletí neobejdeme, ale čisté obnovitelné zdroje již nelze ignorovat. Mohou i v Česku postupně pokrýt významnou část spotřeby energie a přispět k tak potřebnému snížení závislosti Česka i Evropy na dovozu ropy a plynu. 200 miliard, které zatím ročně z Česka odtékají do Ruska a na Blízký východ, by mohly být postupně přesměrovány do českých firem a zvýšit zaměstnanost při výrobě a montáži lokálních energetických zdrojů a při realizaci úsporných opatření.

České vlády ve vztahu k OZE dosud připomínaly radní některých českých měst, kteří se před sto lety bránili stavbě železnic. Doufejme, že v energetice k tomu nedojde a Česko nezůstane stát na vedlejší koleji.