Karel Plechač: Marian Páleník prohrál soudní spor se členy sdružení Přátelé přírody

- 24. 8. 2005 -

Myslím, že kromě věcného (a posléze osobního) sporu je problémem i řeč většiny žalobců.
Speciálně Karel Plechač a Lidmila Pavlovská se řídí zásadou, že papír snese všechno. Jejich přívlastky jsou opravdu pozoruhodné:
"nekalé nakládání s penězi"
"podvodné jednání"
"nezákonný postup"
atd.
Když se ale ptáte, co tím nekalým, podvodným a nezákonným myslí, nejsou s to to nijak doložit či vysvětlit. Prostě si to myslí a v jejich očích je jejich domněnka a
(s)myšlenka důkaz.
Jejich výrok splnil účel (hodili na vás špínu), tak proč by se tím víc zabývali?

Druhý problém je, že oni neposlouchají druhou stranu, nediskutují, nereagují na dotazy, prostě nejsou ochotni (a schopni) obhájit svá tvrzení. Jakékoli konfrontaci se vyhýbají. Kolikrát jen jsem je vyzval, abychom se sešli a vše si vyjasnili! Nikdy na to nereagovali - jako nikdy nereagovali na konkrétně položené dotazy.

Plechačová úplně klidně o mně - DO NOVIN! - napíše, že jsem byl členem KSČ. Když jsem jím ale nebyl (ani kandidátem), jak si to vysvětlit? Prostě si to vymyslela (a nebo se"spletla" - ostatně "plete se" skoro ve všem).
I já se pletu, plete se každý.
Ale jen zmetek, jako je ona, se neumí - a odmítá - omluvit.
Samozřejmě, že noviny mou žádost o otištění mé reakce nebo aspoň opravy, odmílty. Nemám tedy možnost se hájit - pro třetinu obyvatel našeho okresu jsem bývalý komouš.
A Plechačová je spokojená - její pomluva se jí povedla a jelikož je to špatně pro mě, je to dle ní dobře a že lhala, jí nebolí.

Myslím, že to o charakteru žalobců vypovídá velmi mnoho. (Napsala to sice jen jedna z nich, ale ostatním to nevadí. Tzn, že to schvalují.)
Jejich přístup bych charakterizoval tak, že se řídí zásadou, že čím víc budu pošpiněn a čím víc bláta se na mě nakydá, tím lépe a jakýkoli jejich podraz a jakákoli jejich pomluva či prasárna, každá jejich lež je jim předem prominuta.

(Ovšem běda, když se napíše něco o nich.
Za to, že jsem napsal větu: "Faktury za telefon dosud nezaplatilo Sdružení pro přírodu." což je pravda, na mne podali trestní oznámení - že prý jsem se dopustil pomluvy.
Tak si to vemte: Někomu půjčíte zdarma svou kancelář, zaplatíte za něj nájem, teplo a elektřinu. Když se dotyčný odstěhuje, zjistíte, že na VAŠEM telefonu provolal 3.000 korun, které musíte za něj zaplatit (jinak Vám Telecom odpojí linku). On vám to odmítne zaplatit a když tuto čistou pravdu napíšete, podá na vás trestní oznámení pro pomluvu!
Co si myslet o takových lidech?
Že jsou pomýlení a myslí to dobře?)

Jsou to lidé, kteří neposlouchají, co se jim říká a stále si jen vedou svou.
V psychologii je pro takové lidi, pokud vím, pojem "narcista".
Je ani nenapadne, že by se mohli mýlit a proto nepociťují potřebu poslouchat, co říkají jiní (proto Karel Plechač tak trpěl na schůzích, kde jsem podával zprávy o činnosti a protože jsme byli činní hodně a protože jsem chtěl všechny informovat podrobně, byly to zprávy dlouhé - dosti často si hned po mně bral Plechač slovo a jeho první nebo druhá věta se týkala toho, že jsem mluvil zybtečně dlouho a měl jsem nechat víc prostor pro diskusi. (Když jsem ovšem diskusi otevřel, kroěm něj se do ní často nikdo nepřihlásil - ti lidé tam prostě nechodili diskutovat, ale poslouchat a příp. se na něco zeptat.) Pak se rozhovořil a dokázal se 20 minut zaobírat hořekováním, jak je nás málo, a vychloubáním, co všechno v blíže neurčené minulosti vykonal. Jeho plamenné proslovy končívaly obecnými a neurčitými výzvami typu "nesmíme obětovat České středhoří!" Poslouchal jsem ho velmi pozorně, ale málokdy jsem v jeho řeči objevil konkrétní myšlenku či nápad.
Nicméně jsem si cenil, že aspoň vystoupil a tak jsem ho během let stále více tlačil do toho, aby tedy (když tak krásně a zaníceně hovoří) přišel s něčím konkrétním.
To, s čím nakonec přišel, byly činnosti, které jsme dělali a po špatných zkušenostech a analýze jsme od nich ustoupili, protože měly minimální efekt. To jej ale naprosto nezajímalo (přece my nemůžeme něco posoudit, jen on má gebír na soudnost).
Ustoupil jsem. Zeptal jsem se členů, kdo by chtěl akce, které navrhuje Plechač pořádat. Nepřihlásil se nikdo - ani sám Plechač! Tzn. že nás prostě chtěl zaúkolovat a sám nic nedělat.
Ustoupil jsem ještě dál a po mnoha měsících se mi nakonec podařilo dosáhnout toho, že souhlasil s tím, že akce, které navrhuje, bude mít na starosti, musel jsem ale slíbit, že ve spolupráci se mnou. Od té doby navrhl pouze jeden výlet - účastnil se jej on, jeho žena, já (i když jsem byl proti výletům, přes týden jsem dělával do jedné v noci a o víkendu jsem si chtěl odpočinout tím, že bych pracoval ne 14, ale jen 12 hodin) a 1 jediný člověk (tzn. 4). Přitom pozvánek bylo rozelsáno asi sto a přišlo to PP na dobře tisíc korun.
Promítání diapozitvitů byla další akce K. Plechače: Účast? On, jeho žena, já a jeden člověk! (Pak jsem, aby to nebylo tak trapné takřka násilím přivlekl svou ženu, která měla svou práci a doma čekali dva psi na vyvenčení.) Opět x set pozvánek a za x tisíc korun.
Třetí akcí, kterou vymyslel Plechač, byla beseda (nazýval jí Křeslo pro hosta). Zařídil jsem náměstka primátora, PP opět zaplatili pozvánky (a lidé v kanceláři je x hodin kompletovali do obálek, aniž by Plechačovi pohli prstem). Tentokrát nepřišli ani m. Plechačovi! Pokud si dobře pamatuji účast: Jeden (!!!) účastník "z lidu", povinně tři pracovníci PP (má žena, civilkář a já), pár novinářů (druhý den byl titulek v novinách "O akci PP nebyl zájem!" První věta: "Na akci PP přišel jen jeden občan.")
Takto by šlo pokračovat.
Akcí na přání Karla Plechače se konalo několik, on sám "zařídil" jeden výlet (tzn. že mi sdělil, kde a kdy je sraz a kudy půjdeme), zbytek zařizovala Kancelář PP (tzn. placení lidé, Plechačovi se tvorby pozvánek z 99% nepodíleli - jen dodali název, obsah apod.).
Některé akce byly navštíveny trochu více, ale každá obnášela x tisíc korun (z darů PP; granty jsme na to neměli) a x hodin práce (ne jeho).
Soudný člověk by ale musel vidět, že celkově "tudy cesta nevede" - účast byla slabá, přínos nejasný, téma se nijak netýkalo poslání PP: Diapozitivy o slezení sedmitisícovek v Himálaji - placený zájezd soukromé firmy Plechače CK WT, kdy neopomněl všem sdělit, že kdyby cthěli přístě jet, ať se mu přihlásí - byla to vlastně prezentace jeho soukromé firmy. Jeden takový zájezd stál už před šesti sedmi lety 40.000 i víc Kč! Jednotl. zájezdů s Plechačem se, pokud vím, účastnilo tak 5 i méně lidí a dozvěděl jsem se, že už s ním pak nikdy nechtěli jet (prý nesnesitelné chování Plechače). (Polovina obrázků obsahovala pózující Plechačovou.) Zákazníků tedy nejspíš ubývalo a PP byli vhodnou cílovou skupinou. Měl jsem narůstající podezření, že Plechač chce PP využít pro nábor nových zákazníků své soukromé firmy. A proč by platil a dlouze vyráběl pozvánky (které neměl notabene komu poslat - adresář "cílových skupin" jsme měli my), když mohl zaúkolovat nás?
Další téma: Nový Zéland (a jeho pózující manželka), Galapágy (zde bylo pózujících manželek méně), Andy.
Jeidný výlet (se 4 účastníky) mířil do Tiských stěn (v době, kdy mrzlo a po dešti a v mlze se cesty proměnily v neschůdné skluzavky, na výlet hned tak nezapomenu, když abstrahuji od nekončícího proudu historek a chvástání vedoucího výletu, z něhož mě brněla hlava ještě druhý den; říká se o mně, že jsem ukecaný, ale kam se hrabu... Skoro jsem se nedostal ke slovu :o)

Každý člověk se může mýlit, ale soudný člověk je s to si přiznat, že se mýlí. Ne tak Karel P. Myslel jsem, že když uvidí tu mizivou účast a své selhání (místo série výletů jeden jediný), uzná svou chybu a v tichosti jeho koncepci stáhneme! Kdepak.
Léčba na neúspěch měla podle Karla P. mít podobu ještě více výletů a ještě víc promítání diapozitivů a ještě víc besed.

Shrnu princip:
Karel rozhodne proti vůli většiny (nikdo z PP po výletech a diapozitivech nevolal, nikdo z PP to nebyl ochoten organizovat a většina se těchto akcí neúčastnila).
Karel P. sdělí, jakou akci máme propagovat.
Páleník / Páleníková vyrobí pozvánku, praocvníci Kanceláře PP vytisknou, vloží do obálek a odnesou na poštu. PP vše zapaltí. Karel P. se toho nijak neúčastní.
Pracovníci zařídí místnost, připraví tu video (bylo naše vlastní - Plechačovi přece to své drahé nebudou půjčovat), tu kino, tu televizor (vezl nám ho můj švagr speciálně na akci - Plechačovi ani nepoděkovali) atd. Opět se Plechačovi nijak nepodlejí.
Plechač přijde, přednese dvouhodinový proslov a zase odejde. A považte: Vše zdarma!
My pak uklidíme a zaplatíme faktury apod.

Plechačovi prostě unikalo, že naše organizace má nějaké poslání (myslím, že ho nezná a ani neví, že nějaké máme; takkvé věci jej podle mě vůbec nezajímají), nějakou koncepci, nějaké granty a nějaké projekty.
Jinými slovy pro Plechačovy nebyli PP organizací, které o něco jde, a kde se lidí stávají členy proto, aby PP pomohli naplňovat jejich cíle a poslání. Pro ně byli PP možností - nástrojem - předvést své ego. PP pro něj byli auditoriem, kterému se mohl prezentovat (své fotografie, své historky, své diapozivity - pokud tedy byly opravdu jeho a nevydával cizí za své).

Zpočátku zůstával jako kůl v plotě, postupně se k němu přidali další "odpadlíci".
Přemýšlel jsem, co mají společné:
1) Neposlouchají. Neslyší. (Nikdo není víc hluchý, než ten, kdo nechce slyšet.)
2) Odmítají chodit na školení. (Známá Vedralova věta "Já už jsem absolvoval tolik školení...")
To je myslím úplně ústřední jejich problém.
Oni prostě byli členy (a "členy") organizace, protože byli děsně chytří neměli potřebu chodit na školení, číst naše materiály a poslouchat, co říkám.
Po x letech najednou zjistli, že PP jsou jiná organizace, než si mysleli.
Chyba ale leží jasně na jejich straně. Principy fungování PP jsem vysvětloval stále dokola.
Kdo chtěl slyšet, slyšel. Ne tak žalobci.

Když se ukázalo, k jakému nedorozumění došlo, existovaly dvě možnosti:
My jsme dotyčné vyzývali, aby svou koncepci realizovali jinde v jiné organizaci - jelikož byli všichni členy Sdružení pro přírodu, přímo se nabízelo, aby se realizovali tam. To jsme se snažili usnadnit tím, že jsme (ačkoli jsme byli zakládajícími členy Sdružení pro přírodu, organizaci - nikoli název! - jsem vymyslel a navrhl založit já) ze Sduržení pro přírodu "vycouvali" a přestali jsme jim "vnucovat" své představy. Měli tedy volné pole pro své sebeuplatnění.

Jenže někoho víc baví usilovat ne o to, aby se dařilo mé koze, ale aby sousedovi ta jeho chcípla.

Druhou variantou, bylo to, co prosazovali "žalobci": Změnit PP k jejich obrazu.
Neměli většinu, ale to je nijak nezajímalo, dělali vše pro to, aby vyštvali ty, kdo se nepřišli do PP do krve hádat. A nutno říci, že se jim dařilo.
Když jsme žalobce upozornili, že my jejich koncepci prosazovat nebudeme, dali nám najevo, že to jim ani v nejmenším nevadí. Přeloženo: Ať klidně odejdeme!
Tehdy nám došlo, že to je vlastně jejich cílem.
Argumentovali jsme (stále dokola, ale nikdo z žalobců nás neposlouchal), že když se stane jejich vůle, stane se z PP de facto kopie Sdružení pro přírodu a žalobci budou "majiteli" (členy) svou stejných organizací, kdežto my začneme na zelené louce pracně zakládat od nuly organizaci, na níž jsme strávili několik let svho života.
Argumentem žalobců bylo, že jsme jen zaměstnanci Přeloženo: Nemáme co mluvit do toho, co PP (ne)budou dělat. O tom rozhodnou oni, byť nemají většinu.

Kdybychom (opět) ustoupili, co by to znamenalo?
Teze žalobců č. 1: PP by neměli žádat o dary ("otravovat složenkami").
Důsledek?
1) Propad příjmů (tehdy) o milión korun za rok.
2) Sedm let v krvi a potu budovaná síť 1.500 (dnes 2.500) členů PP by se rozpustila.

Teze žalobců č. 2: PP nepotřebují zaměstnance.
Důsledek?
1) Místo dvou lidí na plný úvazek, tj. cca 5.000 hodin práce profesionálů plus práce cca 30 dobrovolníků cca 2.000 hodin ročně, by pro PP dělalo 20 dobrovolníků - tj. amatérů - cca 1.000 hodin práce ročně - tzn. cca 5x až 7x méně).
2) Většina projektů, na něž jsme dostali granty, by se nerealizovala, přestaly by vycházet Alternativy pro Sever, publikace o Labi, nikdo by nerozesílal el. zprávy, nevycházely by tiskové zprávy, nebyla by kapacita účastnit se řízení, neprobíhalo by lobbování atd. atd. atd.
Neměl by kdo organizovat petice, atd.
PP se scvrkly do marginální miniorganizace o 20 dobrovolnících pořádajících výlety, brigády a besedy s 5 účastníky.

Jen ve stručnosti další teze žalobců: PP nepotřebují kanceláře.
PP nepotřebují dárce, stačí členové.

Marně jsme to žalobcům vysvětlovali. Buď důsledky svých tezí nedomýšleli, nebo jim krach PP nevadil, nebo nám nevěřili, nebo si mysleli, že by to tak bylo lepší.
Trvali na svém a prosazovali to stále vehementněji.

Bylo jasné, že dojde ke konfliktu. Revizi přihlášek a další kroky jsou popsány na jiných místech této diskuse.