Amazonské pralesy a OSN: dokázala by Rada bezpečnosti prosadit zastavení těžby v džungli?

Brazílie s prezidentem Jairem Bolsonarem v čele nedávno výrazně přehodnotila svůj postoj k zachování amazonských pralesů. Otevírá je rozvoji, tedy těžbě, v tempu za poslední dekádu naprosto nevídaném.

Ash Murphy, PhD student oboru Mezinárodní správy životního prostředí univerzity v britském Keele se na stránkách žurnálu Conversation zabývá možnostmi, co se s tím dá dělat. Přesněji, které varianty OSN má teoreticky k dispozici, aby devastaci pralesů zastavila. Pokud vám přijde už samo zapojení OSN do řešení masivního odlesnění v Brazílii jako štěkání na špatný strom, vyvede vás Murphy z omylu. Nepochybuje o tom, že v době environmentální a klimatické krize má nejen Brazílie, ale i svět odpovědnost za amazonské pralesy. Přeci jen, je to obří přirozené úložiště uhlíku a jeho devastace dopadne na všechny.

Pokud se vykácí jihoamerická džungle, odrazí se to na bezpečnosti celé lidské civilizace, velmi pravděpodobně to povede k válečným konfliktům. Takže i když se to tak na první pohled nemusí zdát, spadá tahle záležitost teoreticky do kolonky zajištění bezpečnosti a světového míru. Což v gesci Rady bezpečnosti OSN je. I když se tu nikdy o životní prostředí moc nezajímali. Jaké možnosti se tedy nabízí?

Jednání a manévry neprojdou

Přesvědčovací a donucovací prostředky má Rada OSN v daném případě tři: podporu vymahatelnosti mezinárodního práva, tedy cestu debat a soudů. Pak se nabízí intervence silou, vyslání mezinárodního vojenského kontingentu k ochraně pralesů. A asi dosud nejfrekventovaněji užívanou, třetí variantou, jsou sankce.

Jak by to mohlo vypadat v praxi? Jednička na seznamu je slabá. I když je Brazílie jedním ze 195 signatářů tzv. Pařížské konvence, stavět se na tom moc nedá. Článek č. 5 zmíněné úmluvy sice hovoří o ochraně lesů, protože jsou přirozeným úložištěm uhlíku, ale bohužel v klíčové frázi stojí „národy by měly přistoupit k jejich ochraně“. „Měly a mohly“ není to samé, co „muset“.

Brazílie „může“ začít chránit lesy, ale k ničemu konkrétnímu se neupsala. Ostatně, dobrovolně přislíbila, že do roku 2030 vysadí na 12 milionů hektarů nových lesů a tento závazek zatím postupně plní. Že jde o plantáže, nehraje roli. Nedá se jí upřít aktivita, ani vytknout to, že pro ochranu již existujících pralesů nemá prioritu. To, jakými cestičkami státy své závazky Pařížské konvence naplní, je věcí jejich rozhodnutí.

Druhé číslo na seznamu je skutečně velmi teoretické. Rada bezpečnosti OSN může (podle vlastních stanov, článek č. 42) použít sílu k zastavení akcí, které představují hrozbu. Nu, kácení Amazonie hrozba je, ale podobný environmentální precedens tu ještě nikdy nebyl. Že by země sdružené v OSN zafinancovaly vyslání modrých přileb do Brazílie, aby vytvořily bezpečnostní koridor kolem pralesů? Velmi nepravděpodobné.

Zatrhneme jim to sankcemi?

Jednak je to brutální vpád do národní suverenity jiné země a navíc země, která má 250 000 aktivních vojáků, 2 miliony záloh a dvanáctý největší zbrojní rozpočet na světě. Což jsou dobré argumenty, proč to silou nezkoušet.

Nevojenským krokem, který může země nespolupracující přivést k jednacímu stolu, jsou pak sankce. Embarga na dovoz a vývoz, zákazy obchodování, odstavení účtů v zahraničí a tím podlomení státních aktiv. Je tu ovšem ta nepříjemnost, že plošné sankce dost neselektivně dopadají na celý národ a často vyústí v humanitární krizi. Stačí se třeba podívat na Severní Koreu, kde si navzdory hluboké mezinárodní izolaci vládnoucí elita vůbec nežije špatně, aniž by miliony hladovějících občanů měly na jejich rozhodování nějaký zásadní vliv.

Teoreticky by to, jak zmiňuje Murphy, fungovat mohlo. Tedy za předpokladu, že by Rada bezpečnosti OSN navrhla sankce zacílené, s menším plošným dopadem, často ve spojení s mezinárodní kontrolou a certifikací. Takže něco ve smyslu, že by od Brazílie nikdo nekupoval hovězí maso, které má svůj původ na pastvinách po vyklučených pralesech, potažmo, nikdo by nekupoval dřevo, pocházející z amazonských pralesů. Pak by se destruktivní byznys Brazílii nutně přestal vyplácet a nechala by ho být.

Sankce by prý rozhodně mohly přimět Brazílii k přehodnocení plánů na odlesnění pralesů. Otázkou samozřejmě zůstává, jak by se k tomu postavili stálí členové Rady, s právem veta. Už nejednou se ukázalo, že Čínská lidová republika, Francie, Rusko, USA a Spojené království (Velká Británie) mohou mít na společnou věc dost rozdílný pohled.

---

reklama

---