BBC: Plány na zkrocení oregonských dun inspirovaly sci-fi ságu Franka Herberta

Jižně od města Florence v západoamerickém Oregonu se mezi Tichým oceánem a hustým lesem borovic a smrků rozprostírá pás písečných dun. Tyto pomíjivé kopce se neustále mění a posouvají - hřebeny na svém místě vydrží pouhé dny a celé hory písku se každý rok rozplynou a znovu zformují. Říká se, že člověk dvakrát nevstoupí do jedné řeky. Tady dvakrát nevstoupí na stejnou dunu, píše server BBC.

Z určitého úhlu se mohou oregonské duny zdát nekonečné; je to jako zabloudit na Saharu nebo třeba i na úplně jinou planetu. Je tam nepředstavitelné množství písku. Víc než dost na to, aby pohřbil celé město.

Vidina písečné invaze přivedla v 50. letech minulého století do Florence mladého novináře Franka Herberta. Hrozilo, že písečné duny nedaleko města zasypou domy, silnice, železniční trať i zemědělské usedlosti a nadobro vyženou místní obyvatele. Herbert sledoval, jak se ekologové a také odborníci z amerického úřadu pro ochranu půdy (SCS) snaží s pomocí ambiciózního plánu na terraformaci krajiny písek zastavit.

Výlet na oregonské pobřeží na Herberta udělal velký dojem. Z této zkušenosti pak čerpal při psaní jednoho z nejvýznamnějších vědeckofantastických děl všech dob. Význačným tématem románu Duna jsou právě ambice postav ovládnout písek na pouštní planetě Arrakis. Knižní série se dočkala i vícero filmových zpracování, přičemž druhý díl hollywoodské adaptace od Denise Villeneuvea měl ve Spojených státech premiéru 1. března.

Kdyby spisovatel, který zemřel v roce 1986, navštívil písčité pobřeží v dnešní době, měl by nad čím přemýšlet. Krajina se od jeho návštěvy před více než 70 lety dramaticky změnila.

Frank Herbert se narodil ve městě Tacoma ve státě Washington, zhruba šest hodin autem severně od Florence. V mládí se koupal ve vodách Pugetova zálivu a toulal se bujnými a deštivými lesy severozápadního pobřeží USA, což u něj podnítilo hluboký obdiv a zájem o přírodu. Nějakou dobu pracoval jako redaktor v sanfranciských novinách a začátkem 50. let se začal věnovat sci-fi tvorbě, ve které spřádal příběhy inspirované svými eklektickými zájmy o náboženství, sociologii, psychologii a další. Herberta přitahovala esoterická zákoutí vědy a kolem roku 1953 ho schvátila fascinace dunami, které mu připomínaly řeky písku, jak řekl v dávném rozhovoru. Když se dozvěděl o terraformačním projektu v Oregonu, musel se na místo vypravit.

Po příjezdu do Florence se Herbert proletěl malým letounem nad zvlněnými dunami a na zemi pak vyzpovídal vědce. Ti mu vyprávěli, jak podél dun v blízkosti oceánu vysazují trávu, aby písek stabilizovali a vytvořili živoucí opevnění. Úřad SCS udržoval v okolí města travnaté záhony a doufal, že se mu nakonec podaří písek zcela odstranit a pobřeží proměnit ve svěží oázu lesů a polí.

Smělý plán ekologů Herberta zaujal a jejich úspěch při přetváření krajiny jej ohromil. Svému agentovi tehdy zaslal poznámky k článku s názvem "Zastavili pohybující se písek", článek ale nikdy nevyšel. K zážitku z Florence se pak vrátil při psaní Duny. V románu, který původně na pokračování vycházel v časopise Analog, kočovní Fremeni pracují na generace trvajícím plánu na proměnu svého vyprahlého světa v ráj za použití postupů, které téměř přesně napodobují plány SCS na pobřeží Oregonu.

"Počínání Fremenů v rámci jejich projektu terraformace vychází přímo z dun," uvedla literární odbornice Veronika Kratzová z Královniny univerzity v kanadském Kingstonu. "V jistém smyslu jsou to oregonské duny přenesené na celou planetu," dodala.

Terraformace, kterou Herbert viděl na oregonském pobřeží, ve sci-fi sáze představuje vědeckou část díla. Fikcí je snad to, jak úspěšný by projekt nakonec mohl být.

Současní návštěvníci Florence a okolí mohou v plné síle vidět to, co si Herbert musel jen představovat. Duny jsou poseté souostrovími travnatých pahorků vysokých až jeden metr, které brání pohybu písku. Je tam vysazený kamýš písečný, jehož stébla a kořeny dokážou zpevnit celé písečné hřebeny.

Rostlina se ale postupně šíří i mimo oblasti, kde ji před desetiletími odborníci vysadili. A spolu s kamýšem přicházejí také invazivní druhy jako dřevina hlodáš evropský nebo keř janovec metlatý, které do těchto končin přivezli evropští osadníci a které nyní vytlačují původní druhy. A co víc, mizí i samotná písečná krajina, kterou podle některých stojí za to chránit.

---

reklama

---