Ekologické organizace: máme řadu úspěchů, špatný je náš obraz na veřejnosti
 |
|
|
Podle zástupců ekologických organizací je obraz hnutí na veřejnosti špatný. Na snímku aktivistka Greenpeace a policista před budovou MŽP.
|
|
| Foto: Martin Mach/Ekolist.cz |
Panelisté si měli připravit odpovědi na otázky, co považují za největší porevoluční vítězství českých ekologických organizací a naopak, co považují za největší prohry.
Petr Pakosta naši společnost a environmentální hnutí přirovnal k vlakům, které se skládají z mnoha vagonků a jen několika lokomotiv, které celý vlak táhnou. S vlaky souvisí i to, co Pakosta považuje za velkou prohru. Totiž že se nepodařilo zastavit přesun nákladní dopravy ze železnice na silnici. Obecně doprava je podle Pakosty problém, který u nás nikdo pořádně neřeší. Nákladní automobilová doprava je podle něho riziková zejména při přepravě nebezpečných nákladů. „Problém je také rozpočtové určení daní, způsob, jak se přerozdělují obcím peníze. Je to ekologické téma, protože na tom stojí rozvoj venkova,“ říká Petr Pakosta. Mezi výrazná pozitiva, kterých se podařilo dosáhnout, patří snížení spotřeby vody a vizuální zlepšení stavu lesů. „Jsme nyní uchlácholeni tím, že lesy vypadají dobře, je ale otázka, zda jsou opravdu v pořádku,“ míní Pakosta. Jako další velkou výhru vidí možnost svobodně se scházet a „všechno si svobodně vyříkat.“ Podle Pakosty je problém, že u nás převládá orientace na konzum.
Jan Piňos z Greenpeace míní, že co se týče environmentálního hnutí, převažují kladné věci. „Je pravda, že se nepodařilo prosadit odpis zásob uhlí za územními limity těžby hnědého uhlí v severních Čechách, ale už jenom to, že nedošlo k jejich prolomení, je velký úspěch,“ myslí si Piňos s tím, že bitva ještě není dobojována. Dalším velkým úspěchem podle něho bylo zastavení kácení v 1. zóně Národního parku Šumava před deseti lety. Jan Piňos jako úspěchy zmínil zabránění těžbě zlata v Kašperských horách, odvrácení záměru vybudovat v Česku 300 nových vodních děl nebo zastavení myšlenky na kanál Dunaj – Odra – Labe. Mezi sporná vítězství zařadil to, že se vybudovaly jen dva bloky jaderné elektrárny Temelín. „Spuštění Temelína nás trápí. A je otázka, co bude dál, zda se opět nesetkáme u vrat Temelína,“ řekl Jan Piňos. Jako pozitivní věci dále zmínil legislativní nástroje jako je EIA, zákon 114/1992 na ochranu přírody a krajiny. „Tato legislativa nevznikla díky hnutí, ale díky němu se podařilo například zákon 114/1992 ubránit před opakovanými pokusy jej osekat,“ říká Piňos a dodal, že v neposlední řadě je zásluhou environmentálního hnutí rozvoj ekologické výchovy. Jako slabinu vidí to, že na poli energetiky a dopravy je environmentální hnutí válcované a nedokáže tomu čelit. „Environmentální hnutí má podle průzkumů veřejného mínění velkou podporu, zároveň ale ve společnosti převládá i silný obraz nevládních organizací jako škůdců,“ říká Piňos.
Mezi dobré věci patří podle Pavla Přibyla z Hnutí DUHA prosazení zákona o obnovitelných zdrojích energie nebo zákaz dovozu odpadu ze zahraničí ke spalování. Jako problém vnímá zastavování kvalitní zemědělské půdy. „Výzvou pro občanský sektor je bezskrupolózní politická garnitura, která už ani nepředstírá snahu něco řešit,“ říká Pavel Přibyl. Podle něho je teď vhodná doba pro to, aby environmentální hnutí začalo pracovat na nějakém společném programu. „Velký úspěch environmentálního hnutí je, že nevládky spolu dobře spolupracují,“ říká Pavel Přibyl. Slabinou podle něj je, že neziskový sektor rezignoval na komunikaci s veřejností.
 |
||
|
„Spuštění Temelína nás trápí. A je otázka, co bude dál, zda se opět nesetkáme u vrat Temelína,“ řekl Jan Piňos. Na snímku blokáda stavby Jaderné elektrárny Temelín v říjnu 1995.
|
||
| Foto: Jiří Neustupa/Ekolist.cz |
Jiří Nečas zastupuje Ekologickou sekci České křesťanské akademie, což je podle jeho slov ne zcela standardní ekologická organizace, protože vychází z církevního prostředí. Podle jeho názoru ale došlo k velkému posunu v křesťanských církvích směrem k ekologickým tématům. „Ježíšovo učení je pro ekologické, vede ke skromnosti,“ tvrdí Jiří Nečas. Nečas poukázal na to, že to, co se z určitého pohledu může jevit jako výhra, může být z jiného úhlu prohra. Ilustroval to tím, že je rád za každý měsíc, kdy dálnice D8 v Českém středohoří není, ale zároveň ví, jaké problémy kvůli tomu má řada vesnic a měst s dopravou. Nicméně je podle něho s podivem, proč lidé vlastně chtějí tolik jezdit autem. Jako velký problém současnosti vnímá moc peněz a orientaci lidí na konzum. „Je potřeba hledat cesty, jak se bránit dnešnímu konzumerismu,“ pronesl Nečas. Co se týče environmentálního hnutí, má dnes jiného nepřítele, než na začátku devadesátých let. „Před dvaceti lety jsme se bránili dožívajícímu režimu, dnes bojujeme proti penězům a konzumerismu,“ říká Nečas a dodává, že růst HDP, který je možný jen za cenu trvalého poškození životního prostředí, není zisk, ale ztráta.
Jiří Dlouhý ze STUŽ si myslí, že převládají spíše úspěchy, než neúspěchy hnutí. Zmínil, že se daří i spolupráce nevládních organizací na mezinárodní úrovni. „Silné je nevládní lobby v Bruselu, kde se daří oponovat vznikající legislativa a kde má nevládní sektor velký vliv,“ řekl Jiří Dlouhý. Za velké vítězství pak považuje vznik Aarhuské úmluvy, která veřejnosti garantuje přístup k informacím o životním prostředí, aktivní účast na rozhodování a právní ochranu ve věcech týkajících se životního prostředí. Dlouhý navázal na Pakostovu zmínku o železnici. Podle Dlouhého ještě není vše ztraceno, protože stále ještě existuje železniční infrastruktura a vlak stále má velký potenciál. „Železnice je taková odložení výhra,“ řekl Dlouhý. Podle něho je pozitivní, že u nás došlo k profesionalizaci environmentálního hnutí. „To, co jsme prohráli, ale za co jsme nemohli, je, že nás opustilo několika významných osobností,“ řekl Dlouhý. „Josef Vavroušek svého času prosazoval lidské hodnoty, a to i na evropské úrovni. Po jeho smrtí zde není nikdo, kdo by to po něm převzal“. Mezi problémy naší společnosti zmínil Dlouhý fragmentaci krajiny, korupci a životní styl. Podle Dlouhého je dnes těžké lidi zaujmout a strhnout k nějaké akci. „V září 1989 byla v Praze velká demonstrace proti stavbě ve Stromovce. Dnes se tam propadají trávníky do tunelu a veřejnost to nevzruší. Dřívější diskuze jsou dnes minulostí,“ uzavřel Jiří Dlouhý.
Miroslav Patrik z Dětí Země říká, že pro Prahu je prohrou, že se zde stále prosazuje myšlenka na tzv. ZÁKOS, dopravní koncepci ze sedmdesátých let. „Zdá se, že se stále z 90 % buduje,“ říká Patrik. Podle něho je také neúspěch, že limity těžby jsou stále jen usnesením vlády a ne dané zákonem. „Usnesení vlády je cár papíru,“ tvrdí Patrik. Jako největší prohru ale vidí dostavbu Temelína. „Díky Temelínu se sice podařilo sjednotit občanský sektor, ale 100 miliard je 100 miliard,“ říká Miroslav Patrik. Jako úspěch hodnotí již zmiňovanou neuskutečněnou těžbu zlata v Kašperských horách, nepostavení holandské vesnice v Rajchéřově, nepostavení cementáren v Tmani a Štranberku. „Na začátku devadesátých let se spojilo několik organizací a prosadili ozónový zákon,“ popisuje další konkrétní úspěch hnutí. Podle něho je české environmentální hnutí veřejností uznávané pro svou profesionalitu, kvalitu a transparentnost. Státní instituce prý ale hnutí neuznávají, firmy se ho bojí a pohrdají jím. „Podle nich platí, že co ekolog, to snaha blokovat a škodit,“ říká Patrik. Podle něho jsou dnes jiné cíle a prostředky, než před dvaceti lety. „Nepřítel je silnější a používá sofistikovanější zbraně,“ říká Patrik. Sám sebe jako aktivistu charakterizuje takto: „Snažím se klást znepokojivé otázky, například zda je ta která dálnice potřeba, a pokud je, pak zda je potřeba navrhovaná varianta“. Podle jeho zkušenosti přivádějí znepokojivé otázky úředníky k šílenství. „Veřejnost u nás nemá žádná práva, chybí postižitelnost úředníka, pokud se pustíte do soudního sporu, vyhrajete ho po šesti letech, kdy stavba už dávno stojí,“ kritizuje Patrik. Podle jeho slov je potřeba vychovávat informované, aktivní a sebevědomé občany. „Jen z informovaných, aktivních a sebevědomých občanů má politik strach,“ říká Patrik.
 |
|
|
„Nevidím žádné lídry, kterým by bylo dvacet let. Když Jakub Patočka a Jan Beránek zakládali Hnutí Duha, bylo jim sedmnáct let. Dnes tady sedíme a náš průměrný věk je padesát let,“ pronesl Marian Páleník.. Na snímku Jakub Patočka v roce 2004 na demonstraci Strany zelených před Úřadem vlády proti jezům na Labi.
|
|
| Foto: Jan Stejskal/Ekolist.cz |
Marian Páleník z Přátel přírody zmínil, že úspěchem environmentálního hnutí je vstup Strany zelených do parlamentu a do vlády. „Lidé ve Straně zelených jsou často lidé z environmentálního hnutí,“ říká Páleník a dodává, že ve východní Evropě se žádné „zelené“ straně nepodařilo dostat tak daleko. Jako neúspěch považuje nedostatek profesionality a kvalifikovaných lidí. „Důsledkem je potom obraz hnutí ve společnosti. Nechali jsme si vnutit obraz, že škodíme, že jsme fundamentalisti, ekoteroristi. Je škoda, že jsme neusilovali o to ten obraz nějak změnit,“ říká Marian Páleník. Jak dále uvedl, nevidí zde žádného nepřítele, ale oponenty. „Častý argument politiků je, že nevládní sdružení nemají žádný mandát. Ve skutečnosti ho nemají politici. V Ústeckém kraji přišlo k volbám jen 30 % lidí,“ říká Páleník a dodává, že veřejnost často souhlasí s návrhy, které předkládají nevládní organizace, ale nechtějí se stát jejich členy. „V očích veřejnosti jsou nevládní organizace zdiskreditovány. Často sice máme podporu ve věcných řešeních, ale chybí tu široká členská základna,“ říká Páleník. Podle něho je problém, že tu není výrazná mladá generace. „Nevidím žádné lídry, kterým by bylo dvacet let. Když Jakub Patočka a Jan Beránek zakládali Hnutí Duha, bylo jim sedmnáct let. Dnes tady sedíme a náš průměrný věk je padesát let,“ pronesl Marian Páleník.
Jiří Kulich ze SEVERu říká, že vítězstvím neziskového sektoru je jeho stabilita, produktivita a to, že v důležitých věcech umí „stát na brzdě“. I on se trochu obává generačního problému. Podle něho hnutí vychovalo řadu osobností, kteří pak vstoupili do politiky či byznysu. Kulich si myslí, že environmentální hnutí je na celostátní úrovni respektovaný partner, na lokální úrovni je to prý horší. Podle něho je dobré, že v neziskovém sektoru převládá spolupráce nad řevnivostí. Velký posun je podle Kulicha v ekovýchově, která byla před dvaceti lety jen formalitou. „Dnes je pevně zakotvena ve vzdělávání,“ hodnotí Jiří Kulich a dodává, že dnes je zde prostor i podpora pro ty, kteří se ekovýchovou chtějí zabývat. Co se týče environmentálních problémů, je vidět snaha s nimi něco dělat, problém je, že se řeší následky a ne příčiny. Co se týče stavu environmentálního hnutí, pak jeho síla je podle Kulicha v pestrosti a specializaci a odbornosti organizací. „Slabé místo je společenská podpora, ta byla v 90. letech výraznější. Dnes už málo co lidi zvedne,“ myslí si Jiří Kulich.
Bývalá ředitelka Zeleného kruhu Zuzana Drhová říká, že environmentální hnutí na začátku 90. let vydobylo strašně moc, zejména kvalitní environmentální legislativu. „Od té doby jsme spíše v obranné pozici,“ míní Drhová. Znakem hnutí podle ní je, že došlo k profesionalizaci hnutí, které je současně i velmi vlivnou skupinou. „Omezením je, že hnutí ztratilo širokou podporu veřejnosti,“ říká Drhová. Podle ní došlo k vývoji od protestních organizací po profesionální organizace, které jsou propojeny i na mezinárodní úrovni. „Nedávná cyklojízda v Praze pro mě byla naděje, že se zde možná tvoří nové hnutí,“ řekla Drhová.
Seminář „Vítězství a prohry environmentálního hnutí za 20 let“, který se konal úterý 6. října, byl jedním z řady pravidelných seminářů, které pořádá STUŽ.
reklama
