Emise skleníkových plynů loni rekordně vyskočily
Data za rok 2010 jsou vyšší, než předpokládaly nejhorší scénáře klimatického panelu v roce 2007. „Čím více mluvíme o potřebě snížit emise, tím více rostou,“ říká John Reilly, jeden z ředitelů programu globální změny na Massachusettském technickém institutu (MIT).
V roce 2010 vypustilo lidstvo do atmosféry o 564 milionů tun oxidu uhličitého více než v roce 2009. To znamená celkový růst o šest procent. Hlavní příspěvek připadá na tři země – Čínu, USA a Indii. Přitom USA a Čína mají na svědomí polovina onoho šesti procentního skoku.
„Je to opravdu velký skok,“ říká Tom Boden z analytického centra ministerstva energetiky v Oak Ridge. „Z hlediska produkce emisí skleníkových plynů to vypadá, že ekonomická krize skončila,“ řekl agentuře apod. Podle něj se v roce 2010 opět rozjela výroba i cestování, obojí postavené na fosilních palivech, hlavním zdrojem antropogenních emisí skleníkových plynů.
Celosvětově je největším zdrojem emisí uhlí, jeho podíl v roce 2010 poskočil na 8 %. Obrovské množství uhlí spotřebovali v Indii a Číně. Což jsou ekonomiky, které neustále rostou. Podle Johna Reillyho to ale může být paradoxně dobrá zpráva, protože si lidé uvědomí, jaká cena se v současnosti za růst platí. Vylepšení ekonomické situace v rozvojových zemích přináší zlepšení životních podmínek řady lidí. „Růst ekonomiky, který zároveň zvyšuje závislost na uhlí, jen ohrožuje svět,“ dodal Reilly.
V roce 2007 odhadoval Mezivládní panel o změnách klimatu IPCC zvýšení teplot do konce století mezi 1,1 až 6,4 °C oproti konci dvacátého století. Podle dat z amerického ministerstva energetiky by mohla být situace ještě horší.
Na druhou stranu rozvojové země, které se účastní kjótské dohody o snižování emisí skleníkových plynů, celkově emise snížily. Podle dat by se jim mělo podařit dosáhnout slíbeného cíle – snížení emisí o osm procent oproti objemu v roce 1990. USA k dohodě nikdy nepřistoupily.
V roce 1990 se bohaté země podílely více než 60 % na světových emisích, dnes je to zřejmě méně než polovina. Hlavní zátěž se tedy přesunula na rozvojové země a bez dohody mezi chudými a bohatými státy se řešení bude hledat jen těžko. A může se stát, že by se průmyslové země, které dosud snižování emisí prosazovaly, ocitly mimo dohody. „Problém je v tom, že se může velmi rychle stát, že to půjde mimo nás,“ říká Reilly.
Podle zprávy agentury AP "Biggest jump ever seen in global warming gases" vydané 3. 11. 2011.
reklama
Dále čtěte |
Ničivé počasí v jihovýchodní Asii není náhoda. Teplejší oceány poskytují bouřím více energie
Tisíce starých skládek v Evropě mohou při povodních ohrozit pitnou vodu
Studie: Africké pralesy už uhlík nezachytávají, naopak ho produkujíOnline diskuse
Ještě horší než jsem myslel - 5. 11. 2011 - Jan ŠimůnekVážený pane,problém diskutované studie vidím v tom, že: 1. Neexistuje nějaká všeobecně uznávaná metoda výpočtu "globální teploty Země" (viz údaje od klimatologa pana Metelky, který to jako zástupce ČR v IPCC asi ví líp než my dva), oni se o něco takového pokusili, nicméně jejich pokus by měl projít nějakým procesem schválení vědeckou komunitou (protože v tomto bodě je konsensus důležitý). A faktem rovněž je, že tato studie je prekvel, který neprošel žádnou oponenturou. 2. Opravdu pracovali jen s daty, které byly k dispozici už před tím. Sám pan Metelka přiznal, že řada stanic má data k dispozici pouze v "papírové" podobě (zápisy do knih). Jinými slovy: pokud by se tím někdo opravdu seriózně zabýval, tak by se museli objet provozovatelé meteobudek a záznamy nabouchat do počítače. Jistě práce hrozná, nicméně nezbytná, pokud se má skutečně získat reálný obraz o klimatu a jeho vývoji. Asi by to stálo dost peněz, ale rozhodně by to byly peníze smysluplněji utracené, než placení monstrózních žranic papalášů z IPCC. Oni pouze ta data zpracovávali odlišným způsobem a snažili se z nich nějak hromadně odstranit (tím rozdělením na pět období) efekt tepelných ostrovů a podobné výše zmíněné. IMHO do toho vnášeli jen další artefakty, dané matematickými postupy. Pokud se neudělají individuální korekce pro každou použitou stanici s užitím informací o tom, jak se tato konkrétní stanice dostávala do vlivu tepelného ostrova nebo podobných (což nedělali a z teplotních řad ze samotných stanic se to prostě ani vyčíst nedá), tak je to skutečně jen práce se znehodnocenými daty odlišnou metodikou. Budu-li porovnávat údaje z nějakého laboratorního testu z deseti různých špitálů, tak nebudu postupovat jako autoři Berkleyské studie, ale jednoduše porovnám vzájemně laboratorní normy a každou naměřenou hodnotu přepočtu korekčním koeficientem příslušné laboratoře. A pokud to budu dělat za delší období, tak ještě musím zohlednit např. nákup nových přístrojů a s tím související změnu metodiky té které laboratoře - musím tedy použít data jiná, než je jen soubor naměřených hodnot. 3. Za docela zásadní otázku považuji graf na straně 26 studie, kdy na jedné straně klesá počet meteostanic a na druhé roste procento povrchu souše, pokryté jejich měřeními - v tom je zcela zjevný rozpor (předpokládám, že přidělovali zbývajícím stanicím stále větší území). Z tohoto důvodu považuji i za pochybné, když jim přesnost (viz graf na str. 32) roste. Při klesajícím počtu stanic a rostoucím území připadajícím na jednu stanici by se nepřesnosti prostě měly zvyšovat - nebo něco není v pořádku s metodikou. |
