Hucul není potomkem divokých koní, ale křížencem několika domácích plemen

Huculští koně nejsou přímými potomky divokých koní, jak se o nich často tvrdí, upozorňuje společnost Česká krajina. Na formování tohoto plemene se podle ní podílelo hned několik plemen domácích koní. Kromě evropských koní se na utváření huculů podílela i plemena pocházející z Asie. Zcela jistě to byli podle vědců arabští koně a pravděpodobně také koně mongolští. Geny arabských koní dodnes prozrazují bílé skvrny na srsti některých huculů.

Chov huculů začal oficiálně v roce 1877 na pomezí dnešního Rumunska a Ukrajiny. První stádo bylo sice založeno už v roce 1856 v Lučině, ale v roce 1872 bylo zrušeno a chov poté začal znovu od nuly. „Cílem chovu bylo vytvořit koně pro tehdejší C. K. Rakousko-Uherskou armádu, který by sloužil jako soumar pro horské dělostřelectvo. Koně museli unést značnou zátěž, proto byla pro chov vybrána robustnější zvířata,“ vysvětluje Miloslav Jirků z Biologického centra Akademie věd České republiky.

Na vzniku plemene se podíleli kromě koní místních rolníků a arabských koní také tzv. norici, kteří do oblasti přišli s německými osadníky. Po první světové válce to bylo v Československu i plemeno hafling. Na první pohled se od divokých koní huculové liší robustnější tělesnou konstrukcí nebo chybějícím moučným zbarvením okolo nozder a na břiše.

Prokřížení s několika plemeny domácích koní není podle odborníků ale jedinou příčinou, proč huculové nemohou být považováni za nejbližší potomky divokých koní. V rámci šlechtění byla z dalšího chovu vylučována zvířata plachá nebo špatně ovladatelná - tedy ta, která měla nejvíce zachovány divoké instinkty.

Poté, co v 50. letech dvacátého století ztratila armáda o huculy zájem, začalo být plemeno využíváno pro práci v lese. Jejich chov v některých regionech Evropy dnes podléhá módním trendům, co se zbarvení týká. Především v Polsku jsou kvůli rostoucí oblibě takzvaných „amerických pony“ jako čistokrevní huculové vedeni také pestře zbarvení, strakatí koně. Někteří vědci se snaží zachovat znaky divokých koní u huculů chovaných na rumunsko-ukrajinském pomezí. Rovněž oni však upozorňují, že huculové chovaní v zemích střední Evropy, původně šlechtění pro rakousko-uherskou armádu, jsou směsí několika domácích plemen a s původními zvířaty tamních horalů mají již málo společného.

„U některých huculů se dodnes zachovaly znaky původních divokých koní, jako silné čelisti, malé uši, nebo úhoří pruh. Proto jsme toto plemeno zařadili do širšího výběru pro náš projekt Návratu divokých koní. Po pečlivé analýze, která ukázala na vysoký stupeň křížení huculů s domácími plemeny, však nejsou huculové pro tyto účely nevhodnějším plemenem,“ vysvětlil Dalibor Dostál.

Podle Miloslava Jirků autenticita nesouvisí jen se vzhledem zvířat. Vliv domácích koní může vést k rozdílným preferencím při výběru potravy, intenzivnějšímu sešlapu kvůli vyšší hmotnosti zvířat, ale také menší odolnosti zvířat k nemocem a parazitům nebo nutnosti pravidelné úpravy kopyt a asistence při reprodukci. „I za polodivoká stáda je člověk zodpovědný, nemůžeme tedy vyžadovat celoroční pobyt v přírodě bez lidské pomoci od zvířat, která nejsou na takový režim dlouhodobě přizpůsobená,“ dodává Miloslav Jirků. Proto vědci vybrali pro projekt Návrat divokých koní koně z anglického Exmooru, kteří jsou dodnes zvyklí žít ve volné přírodě a i genetické výzkumy ukázaly, že svým vzhledem a zbarvením odpovídají původním divokým koním Evropy.

Shrnutí domácích i zahraničních pramenů k problematice shrnuje studie Divoký kůň a pratur: klíčové druhy pro formování české krajiny. Na jejím vzniku se podíleli vědci z Biologického centra Akademie věd, Jihočeské univerzity, Univerzity Karlovy a Ústavu biologie obratlovců Akademie věd.

---

reklama

---