Jak vidí hlubokomořské ryby? Podle české vědkyně modrozeleně

Některé hlubokomořské ryby vlastní unikátní sadu světločivných pigmentů, které jim pravděpodobně umožňují jistou formu barevného vidění i ve velkých hlubinách. Na objevu se jako hlavní spoluautorka podílela Zuzana Musilová z Přírodovědecké fakulty Univerzity Karlovy. Objev mezinárodního týmů natolik zaujal, že se odborný článek dostal do jednoho z nejprestižnějších vědeckých časopisů Science na obálku. Informuje o tom Přírodovědecká fakulta.

Jen na málokterém místě na Zemi panují tak extrémní podmínky jako v mořských hlubinách. Hlubokomořské organismy se musejí vypořádat jak s obrovským tlakem, tak s nedostatkem světla či s absencí orientačních bodů, které jim dovolí “nekonečný” prostor hlubokého moře rozčlenit a umožnit tak hledání kořisti či potenciálních partnerů.

U hlubokomořských ryb, které jsou v tomto prostředí dominantními predátory, nacházíme hned několik úrovní adaptací na omezené světelné podmínky. “My jsme se v našem výzkumu zabývali problémem na úrovni analýzy samotných fotoreceptorových buněk, tedy tyčinek a čípků na oční sítnici, a jejich světločivných pigmentů,” popisuje podstatu výzkumu Zuzana Musilová z katedry zoologie PřF UK, která je první spoluautorkou článku v posledním vydání časopisu Science.

“Zaměřili jsme se na dvě věci: sledovali jsme genom ryb, nejen hlubokomořských. Využili jsme celogenomová data z celých 101 taxonů napříč skupinami kostnatých ryb Teleostei," popisuje Musilová. "Dále jsme se zaměřili na genomy ryb hlubokomořských a pátrali jsme po známkách toho, že tyto ryby žijí v takto specifickém prostředí.

Hlubokomořské prostředí má jistá specifika. Kromě toho, že se zde snižuje světelná intenzita, tedy počet fotonů, které projdou vodním sloupcem, se také zužuje barevné spektrum – do hlubin proniká v podstatě už jen střední, modro-zelená část světelného spektra. Propátrávání genomů přineslo důležitou informaci: rybám žijícím ve velkých hloubkách často chybí geny zodpovědné za vidění v okrajových částech viditelného spektra, tedy tyto ryby ztratily geny pro citlivost v UV a červené barvě.

Analýzy genomů také ukázaly, že některé geny se během evoluce u hlubokomořských ryb naopak namnožily. Gen pro tyčinkový světločivný pigment rodopsin, který je u obratlovců obvykle zodpovědný za černobílé vidění za snížených světelných podmínek, se u některých skupin hlubokomořských ryb vícenásobně zduplikoval a to dokonce ve třech vývojových liniích nezávisle na sobě. U druhu beztrnovky stříbřité (Diretmus argenteus) vědci objevili namísto jedné dokonce 38 kopií tohoto genu, což je mezi obratlovci naprostý unikát.

Otázkou zůstává, jak celou tuto složitou strukturu změn hlubokomořské ryby využívají. “My si myslíme, že by mohlo jít o jistou formu barevného vidění, které ale funguje úplně jinak než jak ho známe od jiných živočichů,” zamýšlí se Zuzana Musilová. U obratlovců se barevného vidění vždy účastní čípky. Zde však máme příklad ryby, která má pouze tyčinky a přitom je schopna díky různým změnám v některých rodopsinových genech vidět barvy. Zatím však není známo, jakým způsobem se realizuje vidění na vyšší fyziologické úrovni, tedy jak se konkrétní vjem posílá dále nervovou soustavou.

“Beztrnovka stříbřitá, kterou jsme zkoumali hlavně kvůli vysokému počtu kopií rodopsinových genů, se živí korýši, kteří produkují barevné bioluminescentní signály a mohou být tedy díky této adaptaci snadněji k rozpoznání – ryba se tak může zaměřit na nejchutnější kořist,” myslí si Musilová. Záhadou však stále zůstává, proč mají tyto ryby rodopsinů tolik, když podle standardních modelování by měly stačit dva, snad i jeden typ. Na tuto otázku budou muset odpovědět další výzkumy.

Práci na studiu zraku hlubokomořských ryb inicializovala Zuzana Musilová ještě za svého postdoktorského pobytu na univerzitě ve švýcarské Basileji. Spolu s ní se o prvoautorství studie dělí její bývalý kolega z téže instituce Fabio Cortesi, který v současnosti působí na univerzitě v Brisbane v australském Queenslandu. Jádro práce proběhlo již na Basilejské univerzitě, s konkrétními otázkami bylo nicméně třeba obracet se na kolegy z různých laboratoří po celém světě, např. na univerzitu v Oslu, Zurichu, Perthu v Austrálii, v Marylandu v USA a řadě dalších.

---

reklama

---