Kde skončí oxid uhličitý?
Ačkoliv je oxid uhličitý považován za "plynné hnojivo", protože urychluje růst, platí to jen dokud má půda dostatek živin. Když živiny docházejí, proces růstu i pohlcování CO2 se zpomaluje, takže půda by se musela přihnojovat.
Nekácet staré stromy
Podle Riccarda Valentiniho z univerzity Tuscia v Itálii, který spolupracuje na výzkumném programu EU CarboEurope, jsou tak některá doporučení obsažená v Kjótském protokolu zavádějící. Nepřímo totiž pobízejí státy, aby vysazovaly nové stromy a kácely staré. "Země získají za lesy‚ uhlíkové kredity'. Ale to vůbec nebude odrážet, co se děje v atmosféře," tvrdí Valentini. Podle italského vědce a prvních dat z výzkumu by prvních deset let tyto "kjótské lesy" více CO2 vyprodukovaly než spotřebovaly. Problém je v tom, že půda a organický materiál obsahují čtyřikrát až pětkrát více uhlíku než vegetace nad nimi. Když se půda odkryje pro vysazování nových porostů, tlející organická hmota začne uvolňovat velkou vlnu skleníkového plynu.
Podle měřící sítě Net Ecosystem Exchange, která je nejhustší sítí v západní Evropě, spotřebovávají stromy v těchto zemích v současnosti ročně až 400 milionů tun oxidu uhličitého, tedy 30 procent jejich emisí. Vědci dříve přepokládali, že více CO2 vstřebají mladé lesy, a o starších lesích byli přesvědčeni, že jsou v rovnováze - vstřebávají stejně jako vypouštějí. "Ve skutečnosti starší lesy akumulují více uhlíku než mladé," říká Valentini a doufá, že tuto skutečnost vezmou jednotlivé země na vědomí, aby nedošlo ke škodlivému kácení starých lesů.
Lesy místo polí
Britští vědci z Biotechnology and Biological Sciences Research Council v Rothamstedu se však domnívají, že přesto má smysl vysazovat nové lesy, zejména na půdách, které byly donedávna orné - obsahují totiž mnohem méně organického uhlíku než rašeliny a lesní půdy. Navíc by se tím vyřešil problém se zemědělskou nadprodukcí v Evropě.
Množství oxidu uhličitého v ovzduší zvyšují také rozsáhlé požáry lesních porostů v subtropických a tropických oblastech, proto se předpovědi budoucího množství skleníkových plynů podle různých metod liší - do výpočtů nelze zahrnout všechny vlivy. Pesimistické předpovědi vědců z britského Centra pro predikci klimatu a výzkum počítají s oteplením o 5,5 °C do poloviny tohoto století a zvyšováním množství CO2 vypouštěného do atmosféry o šest miliard tun ročně kolem roku 2100.
Kolik zvládnou oceány?
Dosavadní zjištění vědců tedy nasvědčují tomu, že s některými doporučeními Kjótského protokolu se svět poněkud ukvapil. Stromy lidstvo od globálních klimatických změn neochrání. Jaké jsou tedy jiné cesty, jak se nadbytečného plynu zbavit? První nápad, se kterým přišli vědci poprvé už před 25 lety, byl vpravovat CO2 do hlubokých vod oceánů. Oceány už nyní vstřebávají asi pětinu oxidu uhličitého vyprodukovaného lidstvem, proč tedy nezkusit, zda by "nezvládly" víc? Ani zde nejsou vědci jednoznačně pro.
Organismy v mořských hloubkách jsou totiž velmi citlivé na změny prostředí a zvýšená míra CO2 v moři by způsobila významný pokles pH.
Bubliny v podzemí
Jako výhodnější řešení se jeví jiná cesta - pumpování CO2 pod mořské dno. V tomto směru už proběhl pod taktovkou Britů experiment, který je podle výsledků seismických měření úspěšný. Od roku 1996 bylo napumpováno do pískovce Sleipnerova pole v Severním moři přes pět milionů tun CO2, který byl oddělen z bioplynu. Za běžných okolností by tento oxid uhličitý zmizel v atmosféře. V současnosti je pohřben pod vrstvou nepropustné břidlice 1000 metrů pod mořským dnem.
Rezervoárem pro oxid uhličitý je pórovitý pískovec zvaný utsirský písek. Póry původně obsahovaly slanou vodu, ale ta byla napumpováním CO2 vytlačena. Seismické obrázky ukazují, že oxid uhličitý neuniká mořským dnem pryč. V posledních dvou letech se pouze posunul do horní části pískovcové vrstvy a vytvořil tam 1700 m3 velkou bublinu.
Tato podzemní komora má podle Andrewa Chadwicka z Britského geologického výzkumu potenciál uchovat až 600 miliard krychlových metrů CO2. Takže i kdyby bylo využito jen 1 procento, konzervovalo by se množství rovné roční produkci více než 900 uhelných nebo 2300 paroplynových elektráren o výkonu 500 MW. "Jde o životaschopné prostředky jak redukovat emise CO2," říká Chadwick. "Jsou tu ale komplikace s náklady a nalezením vhodných lokalit pro uchovávání. Nejvíce se nabízí vytěžená ropná pole nebo pole zemního plynu, ze kterých, jak víme, plyn jen tak neunikne."
Ekologové však upozorňují na fakt, že důležitější než hledat kam s oxidem uhlíku je nahrazovat zastaralé neefektivní technologie založené na spalování fosilních paliv alternativními technologiemi.
Atmosféra v Beskydech
Poznání v této oblasti je stále nedostatečné, proto budou výzkumné projekty pokračovat ještě mnoho let. Jako například další celoevropský projekt podporovaný EU "Atmosféra 2045". V jeho rámci byly v Beskydech postaveny skleníky se smrkovými porosty, v nichž se zkoumá jejich schopnost pohlcovat skleníkové plyny. Projektu se účastní i Skotsko, Švédsko, Finsko, Itálie a země střední Evropy. Zakončen má být až v roce 2045.
reklama
