Korálové útesy nehynou jen kvůli lidem. Zničit je může i „přírodní“ zemětřesení

Korálové útesy jsou pro svou druhovou rozmanitost označovány jako tropické deštné pralesy oceánů. Koráli v posledních desetiletích pod tlakem nepříznivých podmínek pomalu mizí. Ohrožuje je nejen znečištění moří, změna pH moří, nadměrný rybolov, ale i zcela „přírodní“ katastrofy. Honduraský korálový útes v roce 2009 značně utrpěl po silném zemětřesení, píše ScienceDaily.

Podle vědců by se při plánování ochrany těchto vzácných ekosystémů mělo pamatovat i na vlivy přírodních katastrof, které se podle nedávné studie floridského technologického institutu (FTI) negativně podepisují na celkovém stavu populace korálů.

Otřesy o síle 7,3 Richterovy škály sesuly v roce 2009 velkou část honduraského bariérového útesu do větší hloubky a pozměnily celou tvárnost korálových lagun.

Dopad zemětřesení, jehož epicentrum bylo 213 kilometrů od bariérového útesu Belize, podrobně analyzovali vědci, kteří měli možnost srovnávat data o výskytu jednotlivých zástupců korálů v lagunách za posledních pětadvacet let. Podle mořských biologů, kteří plochu o rozloze 375 kilometrů čtverečních monitorovali, docházelo mezi lety 1986–2009 k masivnímu hynutí dvou nejčastějších druhů korálů, přičemž otřesy a následné vlnobití zasáhlo a poškodilo většinu ze zbývajících. Sesuv smetl korálovou masu do hlubší vody a zanechal na původním místě jen sedimenty a mrtvé úlomky.

Richard Aronson, odborník na ekologii korálových útesů z FTI, popisuje nedávnou historii korálů z Belize: „Na počátku výzkumu v roce 1986 zlikvidovala bakteriální infekce tzv. bílé nemoci většinu dominujících větevníků parožnatých (Acropora cervicornis), aby uvolněný prostor poměrně záhy obsadil houbovník tenkolistý (Agaricia tenuifolia), ne nepodobný jakémusi mořskému salátu. V roce 1998 kvůli vysokým teplotám vody způsobených efektem El-Nino podlehl změně i houbovník. Na vybělené kosterní pozůstatky bývalé korálové kolonie se navázala houba Chondrilla caribensis, která až do současnosti spolu s mořskými řasami útesu dominovala. Z radiokarbonové metody víme, že původní porosty větevníků tu existovaly po dobu 4000 let. A jejich konec přišel jen za pouhých pětadvacet roků.“

Vzhledem k množství lokálních přírodních katastrof, které se za čtyři tisíciletí v oblasti vyskytly, může být větevník považován za poměrně odolný druh. „Tato odolnost a pevnost celého útesu byla ale narušena vybělením korálů,“ říká Aronson. „Jinými slovy, pokud by infekce bariérový útes nezasáhla, pokračovala by tisíciletá historie korálovitých větevníků dál, bez ohledu na zemětřesení.“ Tím, jak se zhoršuje „zdravotní stav“ korálů ve většině moří a oceánů, lze předpokládat i nárůst dramatičnosti následků zemětřesení pro tyto biotopy. Pokud tedy mají mořské rezervace udržet ekologický, kulturní a ekonomický přínos pro budoucí generace, bude podle slov Aronsona zapotřebí začít plánovat jejich ochranu jinak.

„Rétorika ochrany přírody se často dovolává zachování ekosystémů, aby se i naše děti mohly těšit z přírody,“ říká Aronson. „Jenže doba plánovaného managementu většinou nepřesahuje horizont dvou století, tedy přibližně tří lidských generací. Extrémní jevy, jako jsou zemětřesení, tsunami či lávové proudy, musíme nutně započítat do úvahy o velikosti a řízení oceánických chráněných oblastí.“ Podle něho je potřeba mít na mysli jednu věc. To, že se extrémně silné zemětřesení vyskytne jednou za tisíc let, neznamená, že se nemůže odehrát příští víkend.

Článek byl uveřejněn 12. 9. 2011 na serveru ScienceDaily pod názvem „Honduran Earthquake of 2009 Destroyed Half of Coral Reefs of Belizean Barrier Reef Lagoon“.

---

reklama

---