Milost pro invazní druhy? Možná bude zapotřebí

Na jedné straně až zoufalá snaha o záchranu vyhynutím ohrožených druhů. Na straně druhé plošná likvidace druhů nepůvodních, invazních. V obou případech je hlavním motivem pro záchranu či likvidaci zachování biologické rozmanitosti. Dělicí čáru mezi hodnými a zlými dělají studovaní odborníci, většinou na základě geografické příslušnosti druhů. Ekologové z univerzity v Sydney se pozastavují nad tím, jestli je to takhle ještě dnes v pořádku. Píše o tom Conversation.

Asi nejznámějším počinem Mezinárodního svazu ochrany přírody (IUCN) je edice tzv. Červených seznamů, které jsou někdy považovány za jakýsi barometr pozemského života. Tyto podrobné databáze mapují výskyt ohrožených druhů, jejich momentální výskyt, počty, možné příčiny ohrožení. Je to bezesporu fascinující dílo, které má ale podle badatelů z univerzity v Sydney jeden podstatný neduh. V seznamu prakticky nenarazíme na druhy nepůvodní, zavlečené. Chcete-li, invazní.

Tím se ale otevírá prostor k situacím, při kterých ten samý druh, ve své domovině kriticky ohrožený, ne-li zrovna vyhubený, může být v jiné zemi (kde je nepůvodní) huben jako škůdce. Otázka ze Sydney zní, jestli je to tak v pořádku.

Otázka za milion: hubit či nehubit?

Příklad? Dromedár, neboli velbloud jednohrbý. Druh, který je na svém původním africkém areálu, ve své přirozené divoké podobě, vyhynulý přes 5000 let. K dispozici nám zůstaly jen jeho domestikované formy. Přesto tu máme jeho divokou přírodní populaci, čítající v sezóně až půl milionu kusů. Jenže ne v Africe, ale v Austrálii.

Pokud by se v Africe pár stád divokých jednohrbých velbloudů vyskytlo, nejspíš by to mezi zoology a ekology vyvolalo dost činorodou aktivitu a do jejich ochrany v terénu by se investovaly miliony. Přitom v Austrálii je dromedár nepřítel, nepůvodní druh a vláda tu ročně vyplácí 19 milionů dolarů na to, aby se jich zbavila. V rámci regulace je tu každoročně odstřeleno 160 000 kusů.

Je tedy v pořádku, že chráníme a Červené seznamy vedou v patrnosti jen druhy původní? „Koncept původních a nepůvodních druhů už po generace dělá v ochraně přírody tlustou čáru mezi těmi druhy, které chceme a které nechceme,“ říká Arian Wallachová, hlavní autorka studie zaměřující se na druhy spíše nechtěné, nepůvodní.

„Přesto jsou i tyto nepůvodní druhy v místě svého aktuálního výskytu nedílnou složkou biodiverzity. A je k diskuzi, zda nad rámec zájmů ochrany přírody máme jiné, morální a etické důvody, proč se k nim pořád chovat jako k druhořadým.“

Když je cizina posledním domovem

Tým ze Sydney dal formou interaktivní mapy dohromady zajímavý seznam, ve kterém je zachyceno 87 druhů do Austrálie zavlečených během evropské kolonizace a 47 druhů, který naopak Austrálie „přispěla“ světu. A ukázalo se, že 32 % z těchto invazních druhů je ve svých domovinách dnes považováno za ohrožené nebo v populační početnosti silně klesající. Vlastně, pro 15 invazních druhů je dnes Austrálie už jediným, posledním místem výskytu, protože ve svých původních areálech už vyhynuly. Svět se o tom ale nemá mnoho šancí dozvědět, protože jako druhy nepůvodní je Červené seznamy IUCN nevedou v patrnosti.

V místech nového výskytu je jejich výzkum silně podceňován, jejich populace nejsou monitorovány, což je dost v nepoměru k tomu, jakého zájmu a péče se jim dostávalo před vymizením v jejich domovině. A k tomu se přidává ještě jeden dost drastický paradox.

Pokud se podíváme na to, co je momentálně pro tyto nepůvodní druhy v novém areálu nejakutnější hrozbou, zjistíme, že to není například zemědělství, ale sama ochrana přírody. Protože právě ve jménu ochrany přírody jsou tyto druhy, jako nepůvodní a invazní, ve velkém likvidovány.

Například takový jelínek sambar východní, jehož původní domovinou je Jáva. Tady se nachází posledních 10 000 jedinců původní populace. I když se indonéská vláda snaží, každé tři generace se jejich počet sníží o 10 %. Vymírají a vyhlídky tohoto druhu do budoucna tedy nejsou zrovna dobré. Světélko naděje? Dnes se 89 % celkové světové populace sambarů nachází v Austrálii. Ano, je jich tu devětkrát víc, než v Indonésii. Jenže v Austrálii je loven jako škodná.

Badatelé ze Sydney tedy upozorňují na určitý nesoulad mezi tím, jak se k ochraně biodiverzity stavíme. „Kreslit hranice mezi původními a nepůvodními druhy, osobovat si právo k tomu, kde budeme druh likvidovat a kde chránit, to je trochu jako hrát si na Boha. A nejspíš bychom to už dělat neměli,“ uzavírá Walachová s tím, že se koncept původních/nepůvodních druhů musí do budoucna změnit.

---

reklama

---