Monitor: Výroba cihel ničí mokřad, a zůstane to tak i nadále
Podle reportáže Paula Kimumwe pracují na výrobě cihel především mladí muži používající jazyk lusoga. Na místě je veliké vedro, kouř a teplo uniká z velkých hromad vypalovaných cihel a z dalšího a dalšího přikládaného dřeva, které má teplotu ještě zvýšit. Na jedné straně silnice vyrábějí muži nové cihly, na druhé se připravují usušené cihly na vypálení, na silnici stojí malý nákladní vůz, do kterého se již hotové výrobky nakládají. Podobně to prý vypadá všude v oblasti Mukono, kde je stále dostupná voda a mnoho mladých se tu snaží najít obživu. Jenže faktem je i to, že většina přístupné vody je na okrajích mokřadů.
Člen městské rady města Hajji Issa Ssebunya říká, že množství mladých lidí, kteří se dali na výrobu cihel, je důsledkem jejich zoufalé snahy, alespoň nějak se uživit. „Jak vidíte Mukono je blízko středu města, kde se pořád staví, takže lidi cítí příležitost a vědí, že odbyt pro jejich produkty se vždycky najde,“ říká. Podle výrobců jsou zdejší cihly vyrobené z jílu daleko lepší než ty vyrobené z normální hlíny. Jsou prý odolnější proti vodě a také se prodávají za vyšší ceny, v průměru o polovinu dráž než hliněné výrobky. Nižší náklady na výrobu, dostupná voda, levnější poplatky, dostatek dřeva k pálení a rozdíly v cenách dělají z oblasti Mukono cíl pro výrobce cihel ze všech koutů Ugandy.
Podle reportéra Paula Kimumwe nebyli dělníci příliš ochotní k rozpravě, protože již byli mnohokrát ze strany úřadu důrazně upozorněni na nebezpečí jejich činnosti pro místní mokřady. „My máme o bažiny zájem,“ říká jeden z výrobců cihel Twaha Ssenyange. „To lidé, kteří zde staví továrny, jsou skuteční škůdci, protože zabírají všechnu půdu.“ Tomu však odporuje tvrzení Anne Nakimbugweové, úřednice pro životní prostředí regionu. Podle ní je právě výroba cihel spolu s těžbou písku hlavní příčinou ničení mokřadů, průmyslová aktivita je až na místě druhém. „Navíc vytěžená místa, která cihláři opustili, se stávají ideálním domovem pro komáry,“ říká. „Jen díky Bohu zatím žijeme,“ odpoví na otázku po nebezpečí nákazy malárií. Především ale zmenšující se plocha bažin ztrácí schopnost zachytit vodu, která zde naprší.
Celý region a především mokřady jsou nedostatečně úředně zmapovány, což je dalším problémem ve snaze o regulaci výrobců cihel. „Většina z nich pracuje na soukromě vlastněné půdě a výrobci cihel a nájemci půdy nemají vytvořenou žádnou organizační strukturu, přes kterou by bylo možné je přesvědčit, aby pracovali nějakým trvale udržitelným způsobem,“ pokračuje Nakimbugweová. Sama je prý smířená s tím, že mokřady budou dále ničeny, ale zároveň nebude možné nějakým zásadním způsobem pokutovat viníky.
„Je pravdou, že bažiny jsou trvale ničeny, jenže není možné ty lidi jen tak odehnat, protože když přijdou o jedinou možnost obživy a zároveň nebudou mít co na práci, stanou se nebezpečím pro společnost,“ myslí si Nakimbugweová. Podle jednoho z cihlářů za nimi jednou přišli lidé ze státní správy a přesvědčovali je, aby používali naftové motory místo lesního dřeva. „Měli by nejdříve skutečně poznat situaci zdejších lidí, než přijmou nějaké rozhodnutí. Zdejší lidé jsou tak chudí, že někdy používají topivo namísto peněz, a tak zaplatí až potom, co prodají své výrobky. Jak by měli na mnohem dražší naftu sehnat peníze?“ ptá se člen městské rady Ssebunya. Podle něj je důležité naučit místní chápat, jaké nebezpečí může přinést ničení mokřadů a kácení stromů. Stejně tak je potřeba nabídnout lidem nějakou jinou alternativu obživy a ne je vyhnat.
Podle článku Paula Kimumwe The Monitor 14. 06. 2005.
reklama
