New York Times píše, jak se Evropa stala krajinou dokonalou pro pořádný požár

Kalifornie, Indonésie, Sibiř, Amazonie, Austrálie. Loňský rok byl na požáry vydatný a nezdá se, že by ten letošní měl být jiný. Při čtení zpráv o katastrofách vyvolaných ohněm kdesi v zámoří poněkud zapomínáme na to, že půlka Evropy sedí na hromadě suchého dřeva. Vlastně, posledních padesát let se zasazujeme o to, aby naše krajina byla co nejhořlavější. / Ilustrační foto

Licence | Volné dílo (public domain)

Foto | freegr / pixabay.com

V období poválečné rekonstrukce Evropy bylo postupně vysázeno skoro 390 000 kilometrů čtverečních lesů, s drtivou převahou hospodářských monokultur. Současně došlo k výrazné proměně hospodaření v krajině, která nejen v zemích bývalého východního bloku měla podobu scelování pozemků do obřích lánů. Intenzifikace zemědělství, zacílení půdy k maximální produkci, nadužívání hnojiv, meliorace řek, to všechno dobře známe.

Na západě to ale nebylo zase tak jiné. I tady s postupem času docházelo k ústupu od tradičních forem obhospodařování. Příchozí generace se nechtěly v potu tváře mořit někde v sadech na kamenitých stráních kdesi ve Středomoří, nebo tu prohánět stáda ovcí a koz. A příroda si tyto neobdělávané pozemky vzala zpět, změnila je zpět na zarostlou divočinu.

K přírodní dynamice středomořských ekosystémů pravidelné požáry patří. Jenže v krajině už neobdělávané, s nadbytkem nastřádaného hořlavého materiálu, mohou být opravdu katastrofální. A v monokulturních natěsnaných lesích, stižených invazemi hmyzích škůdců a suchem? Tam by to mohlo být ještě divočejší.

V roce 2018 bylo na území EU zaznamenáno na 1600 velkých lesních požárů. Skoro trojnásobek běžného průměru. Není to zatím katastrofa, jako v Austrálii, je to spíš varování. Že naše lesy se ve své aktuální podobě stávají k požárům náchylnější. A že při stávajícím způsobu ne-hospodaření při pobřeží Středozemního moře situace nejspíš nutně jednou vygraduje k nějaké drastické události. S pohledem, že u nás by se to stát nemohlo, dlouho nevydržíme. Hořet může všude a je pravděpodobné, že hořet i bude.

„Musíme se teď rozhodnout, jak budou vypadat naše lesy v budoucnosti, respektive, jak je na tuto budoucnost připravíme,“ říká Kirsten Thonickeová, ekoložka specializující se na problematiku lesních požárů z postupimského Institutu dopadu klimatických změn. Varuje před tím, že v sušším a teplejším klimatu (jinými slovy hořlavějším) mohou u lesy středozemního regionu vzplát prakticky kdykoliv a jednorázově uvolnit tak do atmosféry v nich nastřádaný uhlík. A stejně tak náchylné k požárům jsou i hospodářské lesy v celé Evropě. „Hospodářské lesy jsou dnes vitálním příspěvkem k vázání uhlíku, kterého absorbují okolo 30 % z celkového objemu. Otázkou je, jak tyto lesy do budoucna spravovat, aby v nich i nadále zůstal.“

Evropská unie v současnosti lesní požáry popisuje jako vážnou a narůstající hrozbu, ale na přístupu k jejímu řešení se zatím neshodne. Thonicke okrajově zmiňuje nepopulární strategie, od rozvolnění lesních porostů, výraznou proměnu druhového složení lesů až po kontrolované požáry ve Středozemí. New York Times cituje osobní zkušenost jednoho z obyvatel nyní velmi k požárům náchylného Katalánska, zemědělce Castellnou. „Je třeba proměnit způsob, jakým s krajinou hospodaříme. Což znamená nebojovat s ohněm, ale uzavřít s ním mír.“ V klimatických podmínkách Španělska je preventivní řízené vypalování šancí, jak zabránit katastrofickým požárům. Budou se ale takovým změnám schopny přizpůsobit i „hořlavé“ hospodářské lesy?