Nová ekopolitika prošla vládou
Koncepce vychází ze Zprávy vlády o stavu české společnosti a ze Zprávy o životním prostředí České republiky v roce 1997. Na doporučení OECD, v jehož rámci proběhlo u nás v letech 1997-99 hodnocení ekologické politiky, navazuje koncepce na tradici Státní politiky životního prostředí (SPŽP) z roku 1995, přestože tu sám ministr životního prostředí Kužvart považuje za nedostatečnou. Nynější koncepce zahrnuje analýzu současného stavu a pak zcela konkrétně rozpracovává hlavní směry ochrany životního prostředí v rozmezí let 1999-2005. Nejde však pouze o aktualizaci staré politiky.
Ekologové na všech ministerstvech?
Návrh SPŽP mimo jiné předpokládá, že na ministerstvech, jejichž činnost zasahuje do problematiky ochrany životního prostředí, bude zřízeno expertní ekologické oddělení pro přípravu koncepcí, programů a uplatňování principu udržitelného rozvoje v konkrétních sektorových politikách. Cílem těchto snah je, aby SPŽP nebyla uplatňována pouze Kužvartovým úřadem. "Naplňování cílů koncepce musí být založeno na úzké spolupráci s dalšími ekonomickými a sociálními sektory národního hospodářství, zahrnujícími resorty průmyslu, zemědělství, dopravy a spojů, místního rozvoje, zdravotnictví, školství a dalších," píše se doslova v SPŽP. Dosavadní komunikace se zmíněnými ministerstvy byla totiž - podle vyjádření mluvčí Ministerstva životního prostředí (MŽP) Rity Gabrielové - více než problematická nebo vůbec žádná. "Přestože ve světě taková spolupráce normálně funguje, my zkrátka neustále postrádáme partnery v komunikaci," dodala Gabrielová.
Na zmíněných ministerstvech se návrhu zřídit ekologické odbory vesměs nebrání. Náměstek ministra zemědělství Tomáš Zídek, který již dříve podobný odbor na MZe vedl, je přesvědčen, že ekologie je průřezová záležitost a je třeba na ni brát ohled ve všech oblastech. "Každý z nás ví, jak vydělávat peníze, a přesto všude fungují ekonomické odbory. Proč by nemohly být i ty ekologické?" Zídkem vedený odbor byl založen v roce 1990. Tehdy se tomu věnovali konkrétní jednotlivci, například odborníci zabývající se kvalitou vody měli na starost i její ochranu. Odbor strukturální politiky a ekologie funguje na MZe dodnes. Kupodivu se Kužvartovým snahám nebrání ani na Ministerstvu průmyslu a obchodu (MPO), které je svými spory s MŽP (dostavba Temelína, budoucnost těžby uranu) již proslulé. Poradce ministra Grégra pro ekologii Jiří Hanzlíček je trnem v oku ekologickým aktivistům a příkladem toho, jak by ekologické odbory pracovat neměly. Za své postoje si Hanzlíček vysloužil nominaci na cenu Ropák roku. S účastí ekologických expertů při tvorbě dopravní politiky a při všech změnách, které vyplynou z jejího praktického provádění, se budou muset smířit i na Ministerstvu dopravy a spojů (MDS). Situace, kdy vláda přijala dopravní koncepci, aniž by byl posouzen její vliv na přírodu, je do nebe volající a dostojí-li ministr Kužvart svým proklamacím, neměla by se opakovat. V tom má nyní MŽP nezastupitelnou úlohu - bude muset napravovat nedůsledné uplatňování kritérií životního prostředí při přípravě velkých projektů na jiných resortech.
Vládní rada pro udržitelný rozvoj
Druhou prioritou nové ekologické politiky je naplňování cílů tzv. Agendy 21, základního materiálu, na kterém se v roce 1992 na "Summitu Země" v Riu de Janeiru shodlo více než sto světových představitelů. Sedm let po této mezinárodní konferenci je Česká republika již snad jedinou ze zúčastněných zemí, která nemá doposud fungující Radu vlády pro udržitelný rozvoj, jež by byla odpovědná právě za uplatňování Agendy 21. Tento program udržitelného rozvoje pro 21. století předpokládá účast obyvatel na rozvojových programech obce, sídla či regionu a je tedy iniciativou zdola. Cílem programu totiž není ochrana přírody, životního prostředí či přírodních zdrojů sama o sobě, ale celkový společenský a civilizační rozvoj ve všech důležitých směrech, především v oblasti ekonomické a sociální. "Odstranění chudoby, rozvoj demokracie, důstojná lidská existence ve svobodných podmínkách jsou stejně důležitými atributy rozvoje jako jeho ekologická únosnost," píše se doslova v závěrečném prohlášení konference v Riu.
Agenda se rychle rozběhla téměř ve všech zemích Evropy, například ve Velké Británii se do tohoto programu zapojilo už asi 96 % všech obcí. Naše radnice byly přitom předem informovány, že do roku 1996 by měla většina místních zastupitelstev zahájit konzultační proces se svými občany s cílem dosáhnout konsensu o Místní Agendě 21. Obce a města v ČR patří k největším znečišťovatelům životního prostředí, v drtivé většině z nich však veškeré informace zůstávají pouze v aktovkách zastupitelů. Výjimkou potvrzující pravidlo je v tomto směru např. Kladno, i zde je však celá akce teprve v plenkách. Kladno se distancuje od dílčích akcí zaměřených na odstranění konkrétního zátěžového faktoru, ale bude vycházet z metodiky a postupů koncipovaných Ústavem pro ekopolitiku pod názvem "Občan a životní prostředí obce - Ekologická politika obce."
Nicméně ustavení vládní rady, která by místní Agendy 21 koordinovala, se zdá být nevyhnutelné. Dosud se ovšem neví, zda vznikne konkrétní Rada vlády pro udržitelný rozvoj nebo zda připravovaná Rada vlády pro sociální a ekonomickou strategii bude rozšířena o environmentální problematiku. Cílem SPŽP je zahájit proces místní Agendy 21 cca ve 130 lokalitách (asi 2 %) do roku 2003 a cca v 630 lokalitách (asi 10 %) do roku 2005.
Evropská unie
Další specifickou prioritou nové koncepce je potom sladění zájmů České republiky s požadavky souvisejícími s nadcházejícím vstupem do Evropské unie. Toto směřování zostřuje pozornost jednak na přetrvávající rozdíly v právní úpravě životního prostředí, jednak na rozdíly v prosazování práva a úrovni řešení některých problémů. Proto bude - jak se v nové politice zdůrazňuje - nezbytně nutné: sladit a včlenit environmentální právo EU do našich norem, přizpůsobit administrativní a institucionální zázemí ochrany životního prostředí, převzít úspěšné metody vymáhání práva, zlepšit datové a informační základny, posílit investice zejména v ochraně vod a zefektivnit spolupráci s Evropskou agenturou životního prostředí (EEA). Jako nejdůležitější se ovšem jeví sladění české legislativy s tzv. environmentální Acquis communautaire, což je vžitý termín pro souhrn zákonů a ustanovení, které byly přijaty během jednotlivých etap integrace a vytvoření společného trhu. Používá se především ve vztahu k zemím, které jsou přijímány za nové členy EU. Rozumí se tím, že nová země přijme a vezme za své stávající i budoucí práva a povinnosti spjaté se systémem EU, včetně práv a povinností z multilaterálních a bilaterálních dokumentů, jež EU a její členské země podepsaly.
Budeme na to mít?
Nová politika stanovuje i tzv. minimální a optimální vývojový scénář životního prostředí. Za minimální cíl k roku 2005 je považováno dosažení takového standardu kvality životního prostředí a environmentální infrastruktury, který je charakterizován průměrnými parametry členských zemí EU v polovině devadesátých let. Naplnění tohoto scénáře by tak ve svých důsledcích znamenalo, že ČR bude i v roce 2005 zpožděná za standardem vyspělých evropských zemí.
Naopak optimálním cílem SPŽP je dosažení průměrného standardu členských zemí v roce 2005. Konkrétní splnění stanovených hodnot je ovšem složitějším problémem než u minimálního scénáře, kde jsou hodnoty již dnes známé. Zde jde o pohyblivý cíl, který je v SPŽP přirovnáván k dnešnímu standardu nejvyspělejších zemí EU.
SPŽP je rozhodně velice ambiciózní koncepcí a je tedy otázkou, zda bude naše země schopna všechny programy na zlepšení životního prostředí zaplatit. Stanovení konkrétních cílů je určitě v době dlouhodobé ekonomické stagnace těžší než za normálního chodu ekonomiky. Ekonomická analýza a kvalifikace celkových nákladů u rozhodujících cílů má být - podle vyjádření ministra Kužvarta - hotova na podzim. Už dnes se však objevují názory, že dosažení některých cílů je právě kvůli nedostatku peněz nereálné.
reklama
