Ochrana velkých šelem se bez zoologických zahrad neobejde

Do zoologických zahrad po celém světě ročně zamíří 700 milionů lidí a tyto instituce tak hrají více než zásadní roli při formování vztahu člověka a divokých šelem. Bez zoo by s nimi lidé prakticky neměli kontakt, nebyli by konfrontování s realitou jejich života a nakonec, necítili by ani potřebu je chránit. Píše o tom Phys.org.

Co vlastně veřejnost pohání a motivuje k ochraně biodiverzity? Tuto otázku řešili odborníci na 5. evropském kongresu biologie ochrany přírody, které proběhlo loni ve Finsku. Prezentovala se tu nejrůznější hlediska, zoologická, ochranářská, psychologická i společenská. A jedním z výstupů jednání je právě opodstatnění role zoologických zahrad pro ochranu velkých šelem, ať už medvědů, tygrů, vlků nebo rypoušů sloních. Jak to? „Zoologické zahrady vytváří průnik mezi vzdělávacím a ochranářským prostorem, mezi dimenzí lidí a zvířat,“ píše se v Nature Communication. Zahrady na bázi osobního kontaktu se zvířaty vytváří nové pole zájmu a jsou katalyzátorem další ochrany velkých šelem.

Zapomínáme na to, co nevidíme

Jedním z nejpodstatnějších pozitivních faktorů zoologických zahrad pro záchranu divokých šelem je fakt, že: „Brání ztrátě civilizační paměti a pojmu toho, že do přírody patří také šelmy.“ Rozvedeno do důsledků, našinec nejspíš „naživo“ tygra nikdy neuvidí. A i když je to poněkud tristní, je dnes dost nepravděpodobné, že by jej zrovna tak naživo uviděl průměrný obyvatel tropických lesů v Asii. Logicky je pak jen malá šance, že by se někdo z nás i nich chtěl podílet na ochraně něčeho, co nikdy neviděl.

Ona zdánlivá neviditelnost, nepřítomnost velkých šelem pak dává jednostranný průchod negativním informacím a jimi podmíněným emocím. Strachu, obavám o majetek či život, o riziko možných konfliktů. To, že můžeme tygra vidět alespoň v zoologické zahradě, nás vede k hlubší snaze o porozumění komplikovanějších dějů, probouzí to v nás zájem jít za hranici zažitých norem, kulturních či náboženských zvyklostí. A probuzený zájem je pak nezbytný pro ochotu veřejnosti podílet se na jeho ochraně.

Vidět na vlastní oči

Vzhledem k tomu, jak drasticky se mění model využívání půdy, není prý do budoucna pravděpodobné udržení kompaktních netknutých chráněných území, ve kterých by šelmy nerušeně žily stranou lidí. Bude pravděpodobně docházet ke kontaktům mezi člověkem a šelmou, a je nezbytné, aby lidé byli patřičně poučení. Jen tak budou schopni akceptovat přítomnost šelem ve svém sousedství. Vztah k přírodě se vytváří od útlého dětství a snížený zájem mladé generace o stav biodiverzity lze vysvětlit nedostatečným kontaktem s přírodou. Tento fenomén autoři popisují jako „vymření vzpomínek“. Zoologické zahrady tomu efektivně brání.

Tím, že nám připomínají, že tam někde venku žijí velké šelmy. I když nejsou běžně k vidění (a proč vlastně k vidění nejsou). A že si naši ochranu a péči rozhodně zaslouží.

Role zoologických zahrad při záchraně velkých šelem je také v tom, že poskytuje hluboký formativní podnět. Protože jen pasivní znalost života šelem, získaná z knih nebo přírodovědných dokumentů, neovlivňuje lidské vnímání v tak intenzivní míře. Pasivní příjem informací na rozdíl od zoologických zahrad nevytváří tak silný emoční náboj, chcete-li fascinaci. Nemotivuje tak dalece k zapojení se do ochrany šelem, ani nesnižuje neopodstatněný strach. Z hlediska rozvoje tolerance veřejnosti, vytváření zájmu a ochoty podílet se na ochraně velkých šelem je úloha zoologických zahrad nezastupitelná.

---

reklama

---