Šimpanzi v reklamách: vtipná podívaná, po které si lidé myslí, že šimpanzi nejsou zas tak ohrožený druh

Šimpanzi v reklamě na pracovní portál či automobil mohou působit vtipně. Z pohledu ochrany ohrožených živočichů může taková reklama znamenat problém. Vědci z Duke University varují, že využití živočichů jako reklamního taháku může u lidí negativně ovlivnit vnímání toho, o jak ohrožená zvířata jde a jaké jsou jejich přirozené potřeby.

Tématu, jak může nevhodně zacílená reklama ovlivnit lidské smýšlení o konkrétním problému, se sice primatologové z Duke University věnovali v roce 2011, ale jejich závěry jsou stále aktuální. „Testovali jsme hypotézu, že když zábavní průmysl představí šimpanze veřejnosti nějakou zábavnou formou, vzbudí to v lidech sympatie a zaujmou k ochraně šimpanzů v přirozeném prostředí vstřícnější postoj,“ říká Brian Hare, docent evoluční antropologie z Duke University a vedoucí experimentu. Výsledek byl ale přesně opačný. „Lidé po té, co je shlédli několik zábavných klipů se šimpanzi, jakoby ztratili o ně a jejich osud zájem.“

Tým badatelů zacílil svůj výzkum na 165 dobrovolníků, kteří byli rozděleni do tří skupin. Každá taková skupina pak shlédla odlišný výběr snímků, ve kterých sehrávali šimpanzi různé role. Následně měli subjektivně zvážit, nakolik se jejich vnímání proměnilo. Zatímco první skupině byly předloženy úryvky dokumentárních snímků z divočiny a z přirozeného prostředí šimpanzů ve stylu Davida Attenborougha, druhá skupina diváků shlédla hluboce zacílený rozhovor s přední světovou primatoložkou a ochránkyní šimpanzů Jane Goodallovou. Třetí skupina pak sledovala skutečné reklamy, ve kterých vystupovali šimpanzi oblečení jako lidé a které měly být vtipné.

Brian Hare dodává, že v programu pro třetí skupinu bylo skutečně z čeho vybírat. „V lidmi oblíbených médiích se to šimpanzi jen hemží. Za pětileté období jsme zaznamenali 35 reklam, 15 televizních seriálových epizod a sedm celovečerních filmů, ve kterých šimpanzi vystupovali v jiném než přirozeném prostředí.“ A zatímco krátkou šimpanzí scénku v seriálu pro náctileté shlédne jen pár nadšenců, šimpanzí reklamní spot na zubní pastu během přestávky v Superbowlu uvidí v hlavním vysílacím čase desítky milionů lidí. „A na všechny ty lidi reklama nějakým způsobem působí.“

Výsledek řízeného diváckého experimentu byl nasnadě. „Naši respondenti přiznávali, že po zhlédnutí několika reklam s trénovanými zvířaty vnitřně ztratili ztotožnění s problém ohrožení šimpanzů. Prostě je přestali považovat za živočichy v krizi,“ říká Hare. „V ostatních skupinách se sice prokazatelně neprohloubil vztah k šimpanzům, ale lidé přiznali stejnou ochotu jim pomoci, jako před experimentem.“

Soucítit se zvířetem, kterému dřevorubci vzali domov a pytláci jej připravili o rodinu, je možné a pochopitelné, ale naše silné emoce záhy vyvanou, když vidíme šimpanze ve slušivém obleku jako řidiče nebo svědka na svatební hostině v televizní reklamě.

Hare upozorňuje i na další, méně zjevné následky „šimpanzí reklamy“. „Zobrazovaná zvířata jsou většinou v předpubertálním věku, působí proto mladě a roztomile. Divák si už ale na základě tohoto nereálného obrazu neuvědomuje, že se tito primáti dožívají šedesáti let.“ Mladá, roztomilá, hravá a neškodná, takové by je každý chtěl mít doma. „Šimpanzi ale nejsou domácí mazlíčci,“ varuje Hare.

V současné době je v USA chováno přibližně 300 šimpanzů v zoologických zahradách a specializovaných chovných zařízeních. 15 000 je v držení soukromých chovatelů, tedy v úloze zmíněných mazlíčků. Poptávka po dalších roztomilých mláďatech, vygradovaná reklamou, pak může nastartovat další kolo vybíjení a odchytávání primátů v Africe, kteří budou sytit trh ve Spojených státech.

Hare řešil i další související otázku: „Co kdyby byli šimpanzi v reklamě využiti s příslibem částečného přínosu pro druhovou ochranu?“ Jinými slovy, šimpanz by vám sice v reklamě nabízel kokosový džus, ale část z ceny zakoupeného výrobku by směřovala do ochrany pralesů. Jenže ani tento charitativně-kompenzační model nepřinesl v testu Duke University úspěch. Lidé po zhlédnutí skotačících opů byli ochotni přispět na jejich ochranu méně.

„Proměny lidského chování a ochotu přispět se dosud nikdo nepokusil takhle měřit,“ říká Kara Schoepferová, která se na výzkumu podílela. „Do určité míry je to jasný signál, že potřebujeme přehodnotit zažitou praxi médií i naše ochranářské priority.“

Líbí se Vám článek? Přispějete na další?

Částka Kč       Váš e-mail  

---

reklama

---