Velký bariérový útes není mrtev. Je spíše na jednotce intenzivní péče
Jacobsenovu textu rozhodně nechybí hloubka a v mnohém si nezadá s nekrologem skutečné nedávno zesnulé osoby: „Velký bariérový útes nás opustil v roce 2016, po vleklé nemoci. Po velkou část svého života přitom byl jedinou živou strukturou na planetě Zemi, kterou jste mohli vidět i z vesmíru.“ Dozvíte se také, že celá korálová struktura byla rozlohou větší než Velká Británie, a svým druhovým bohatstvím by trumfla celou Evropu. „Narodila se při východním pobřeží Austrálie v průběhu Miocénu, a prvních 24,99 milionů let její existence se počítalo mezi ty šťastné okamžiky, spojené s osobním růstem.“
Jak už to tak v nekrolozích bývá, dává Jacobsen prostor vzpomínkám těch, kteří se s Velkým bariérovým útesem někdy potkali. Například Charliemu Vernonovi, dlouholetému vedoucímu Australského oceánografického institutu (který osobně popsal pětinu ze všech 450 zde přítomných druhů), nebo citoval zápisky z deníků kapitána Jamese Cooka z roku 1770. Cook přitom rozhodně nepatřil mezi nadšence korálových moří, z bludiště zrádných útesů při Austrálii dostával svou loď několik měsíců. Ani on ale nešetřil slovy respektu a úcty k „podmořským pyramidám“.
Jacobsen dále doplňuje osobní vzpomínku na to, jak byl Velký bariérový útes prohlášen v roce 1981 součástí památkového fondu Světového dědictví UNESCO, coby „nejúchvatnější mořská oblast světa“. Shodou okolností to byl ale právě tento rok, kdy byla celá oblast postižena skutečně výrazným bělením a následným odumíráním. Které se pak v následujících letech nestávaly výjimkou, ale stále častěji se opakujícím pravidlem.
Jacobsen ve zveřejněném nekrologu také vyřkl jednu podstatnou větu: „Nikdo vlastně neví, jestli by vážně míněné a soustředěné úsilí dokázalo Útes zachránit, protože se o žádné takové vlastně nikdo skutečně nepokoušel.“ Autor pak v této souvislosti znovu cituje Vernona, který prohlásil: „Dříve jsem si myslel, že mám tu nejlepší práci na světě, ale teď mi ten dobrý pocit zhořkl. Je mi jednasedmdesát let, a přesto to budu já, kdo bude žít déle než Útes. Na světě není síla, která by nyní mohla zamezit pozvolnému oteplování oceánů a jejich okyselování. O dalším přežití severních částí útesu si rozhodně nedělám žádné iluze.“
Nekrolog pak končí výčtem jiných korálových útesů, které již také nejsou mezi námi (například Jiho-pacifický korálový trojúhelník, Floridské útesy u Florida Keys), a informací, kam můžete namísto květin posílat finanční dary (pro společnost Ocean Ark Alliance), která se záchraně útesů věnuje. Tím končí Jacobsonův text, a prakticky hned v zápětí začíná mediální bouře. Proč?
Protože nekrolog přichází v době, kdy se „oplakávaný nebožtík“ tváří, že je ještě pořád (cca z 50 %) naživu, a podobná dehonestace tragičnem prý snižuje výsledky dosavadního úsilí všech, kdo se pro záchranu Útesu něco pokusili udělat. A bere dobrou vůli těm, kteří by snad chtěli ještě něco dělat. Britský deník Express proto oslovil řadu odborníků na problematiku korálových útesů, aby se dobral zhodnocení skutečného stavu. A ti tvrdí, že na psaní nekrologu ještě nějaký čas zbývá.
„Zprávy to nejsou dobré, ale ne tragické,“ říká například Amanda McKenzieová, vedoucí Australské klimatické rady. „V květnu tohoto roku byla více než třetina korálů ve střední a zejména severní části mrtvá, a dalších 93 % korálových útesů bylo v nějaké podobě zasaženo. Situace se v dalších měsících ještě zhoršila.“ Další průzkum v červnu odhalil, že 60 % ze zasažených korálů je značně vybělených, a dalších cca 20 % je „oslabeno“ přítomností hnědých řas. „Navíc je řada korálů postižena přítomností mořské hvězdice Trnové koruny (Acanthaster planci), které se nyní oslabené korály nemohou ubránit.“ McKenzieová však s nekrologem nesouhlasí. „Pokud by byl Velký bariérový útes skutečnou osobou, byl by teď spíš připojený na podporu života na jednotce intenzivní péče. Mrtvý ale není.“
Nekrolog pak rozhněval další odborníky, například Kim Cobbovou, profesorku atmosférických věd na Technické univerzitě v Georgii. „Pro nás, kteří jsme si zvolili studium a snahu o porozumění korálům jako životní cíl ten článek představuje souhrn velmi pomýlených závěrů. Jinými slovy, ještě není pro Velký bariérový útes pozdě a lidé, kteří si myslí opak, trpí hluboce mylnou představou, jak vlastně funguje odolnost korálů.“ Cobbovou pro změnu vyzpovídal deník LA Times, a některé její odpovědi si dovolujeme převzít.
Je Velký bariérový útes mrtvý? „Ne, nikoliv. Zažíváme tu masivní případ bělení korálů, ale víme už z podobných událostí v minulosti, že korálový útes je schopen obnovy,“ řekla Cobbová. „Podobné události, často ještě výraznějšího charakteru, zažívá Velký bariérový útes díky efektu El Nino pravidelně od osmdesátých let. A událost z přelomu let 1997-98 byla podle všech údajů ještě intenzivnější.“
Cobbová dále zmiňuje zkušenosti s devastovanými korálovými útesy Vánočních ostrovů v Pacifiku, které byly již dříve devastovány v daleko větším rozsahu (mortalita zde dosáhla 85 %). „Navzdory této celoplošné destrukci tu ale pořád vidíte korály, živé a zdravé, které vypadají, jako že se nic nestalo. V konečném důsledku tak na dané lokalitě vznikne jiný ekosystém korálového útesu, odlišný od toho, co tu byl prve, ale ten již bude lépe přizpůsoben na budoucí změny teploty.“
reklama
