Volby 2006: Ekologické pasáže volebního programu ODS
Se vstupem naší země do EU se výrazně zvýšil provoz kamionů na našich dálnicích zhruba o 50 %, neboť zahraniční dopravci využívají levnější průjezd naší zemí. Zavedení mýtného, které by mohlo průjezdy regulovat, se značně zpozdilo. Hlavní tahy jsou přetíženy, při sebemenším omezení dopravy dochází ke kolapsům a mnohakilometrovým zácpám. Síť dálnic a rychlostních silnic je nedostatečná a rozvíjí se pomalu, stav komunikací se nachází v bezútěšném stavu. Jen „dálniční“ dluh oprav je odhadován na 20 miliard korun.
Akciová společnost České dráhy nebyla transformována, není konkurenceschopná a je dlouhodobě ve ztrátě. Nákladní železniční doprava doplácí křížovým financováním na neuhrazené ztráty z osobní dopravy. Drahý projekt Pendolino položil český vagonářský průmysl a v současné době se ukazuje, že není příliš funkční.
* Bez fungující dopravy a kvalitní dopravní infrastruktury nemůže národní ekonomika dosahovat dobrých výsledků.
* Mezi priority patří rozvoj a údržba dopravní infrastruktury.
* Fungující dopravní obslužnost území znamená jistotu rozvoje daného území.
* Privátní investice považujeme za neodmyslitelnou součást rozvoje dopravní infrastruktury.
* Za zcela nezbytné považujeme maximální využití prostředků fondů EU.
* Prosadíme legislativní úpravu možnosti vícezdrojového financování všech stupňů dopravní infrastruktury.
* Kraje a obce jsou partnerem státu. Stát svojí politikou nesmí zapomínat na podporu rozvoje dopravní infrastruktury na úrovni obcí a krajů.
* Necháme nákladní dopravu vydělávat na železnici a silnice vrátíme občanům.
* Do dopravy monopol nepatří.
* Za moderní součást rozvoje dopravní infrastruktury považujeme satelitní způsob výběru mýtného.
Co navrhujeme z hlediska celkové koncepce
* Přeměníme České dráhy na prosperující společnost, schopnou obstát v evropské konkurenci.
* Změníme dnešní paušální systém plošných dotací na efektivní motivující systém fungující na principu objednávky služby ve veřejném zájmu.
* Prosazujeme konkurenční prostředí na železnici, které bude vytvářet přirozený tlak na vyšší kvalitu a nižší cenu poskytovaných služeb.
* Podpoříme vznik logistických center jako systému přirozené a žádoucí preference optimálního rozložení nákladních přeprav mezi jednotlivé dopravní systémy (železnice na dlouhé přepravy, silnice na operativně krátké vzdálenosti, letecká doprava na expresní přepravy atd.).
* Zajistíme územní ochranu a návaznost vysokorychlostních tratí v ČR na sousední státy.
* Stát musí garantovat fungování železničního systému jako celku, zachování síťového charakteru naší železnice a rovný přístup v rámci dopravního trhu.
* Nebudou pokračovat intervence státu, deformující jinak fungující
ekonomické vztahy (křížové financování neuhrazených ztrát).
* K vyřešení problému fungování železnice musíme jednoznačně definovat postavení železnice v dopravním systému státu. Klíčem k prosperitě železniční dopravy je bezodkladné zavedení standardních ekonomických vztahů, nepokřivených nesystémovými zásahy.
* U nevýdělečných tras osobní dopravy (v žádném případě ne v celé osobní dopravě jako dnes) musíme důsledně trvat na zásadě, že realizovány jsou pouze služby, po kterých existuje reálná poptávka a které budou korektně objednány a uhrazeny.
* Místo dnešního neprůhledného systému dotací z veřejných rozpočtů zavedeme transparentní systém, kdy se z veřejných rozpočtů platí pouze zcela konkrétní a přesně definované služby. Musí u nich být jistota, že opravdu
existuje zájem státu, kraje či obce na jejich realizaci.
* Fungování celého systému není možné bez jednoznačného definování a vymezení kompetencí a odpovědnosti státu a regionů a bez zřetelně definované odpovědnosti za správu a financování infrastruktury.
* Stát musí urychleně definovat transparentní pravidla pro užívání železniční infrastruktury. Podobně jako v silniční dopravě musí stanovit podíl na jejím financování tak, aby mohlo vzniknout skutečné tržní prostředí pro konkurenci tuzemských a zahraničních operátorů. Zcela neúnosné a v evropském kontextu i nepřípustné je pokračovat v praxi zdánlivého subvencování finální služby některých operátorů prostřednictvím dumpingových cen za užití dopravní cesty.
Neprodleně musí skončit doplácení nákladní dopravy na neuhrazené ztráty z osobní dopravy. Česká železniční nákladní doprava se musí zapojit jako rovnocenný partner do vznikajícího evropského trhu tranzitních přeprav. Zabráněním tunelování nákladní dopravy a jejím začleněním do výdělečného evropského trhu přeprav docílíme dvojího efektu. Nákladní doprava bude produkovat mnohem vyšší zisk. Současně přesune ze silnice na železnici část těžké kamionové dopravy, která páchá obrovské škody.
Urychleně musí být napraveno zpoždění, ke kterému došlo při podpoře výstavby logistických center. Jejich výstavba je dlouhodobou aktivně podporovanou prioritou všech sousedních států. Vhodně umístěná logistická centra umožňují systémovým propojením silniční, železniční, vodní a případně letecké dopravy optimální a efektivní využití kapacity dopravního systému státu jako celku.
Stát zůstane zodpovědný za fungování systému jako celku a měl by zasahovat ve prospěch kvalitní nabídky služeb v mezinárodní dopravě a v páteřní dopravě dálkové a vnitrostátní. Kompetentní rozhodování o podílu veřejných rozpočtů na zajištění dopravní obslužnosti v regionech nemůže kvalitně garantovat nikdo jiný než kraje, v případě příměstské dopravy pak obce a města.
Chceme nahradit dnešní systém, kdy operátor vyčíslí celkový objem ztráty a poté požaduje její úhradu, realizací jen takových služeb, které jsou buď plně výdělečné nebo je část nákladů hrazena z veřejných rozpočtů (stát, regiony, obce).To vždy na základě přesné objednávky kvality a rozsahu služby pro konkrétní spoj a konkrétní relaci. Zcela vyloučeny musí být duplicity, kdy veřejné rozpočty subvencují paralelně několik spojů různých operátorů v jedné relaci.
Co navrhujeme
* Dokončíme dálniční a rychlostní síť v plánovaném rozsahu (2015).
* Maximálně využijeme prostředky fondů EU ve prospěch rozvoje dopravní infrastruktury na všech úrovních (stát, kraj, obec).
* Zavedeme moderní satelitní způsob vybírání elektronického mýtného.
* Zajistíme vyšší bezpečnost silničního provozu především pomocí technických opatření na silnicích a dálnicích, dále pomocí důrazu na zlepšení kvality stávajících komunikací a výstavby obchvatů, které odvedou
těžkou dopravu ze středů měst.
* Preferujeme prevenci v bezpečnosti silniční dopravy před represí.
Budeme prosazovat změnu silničního zákona. Nepodpořili jsme zavedení bodového systému. Ve stávající podobě totiž nezlepší bezpečnost silničního provozu, ale povede jen k nárůstu korupce.
* Umožníme privátní investice do dopravní infrastruktury.
* Podporujeme kvalitní dopravní výchovu mládeže a budoucích řidičů.
* Prosazujeme odpovědnost provozovatele za silniční infrastrukturu a odpovědnost řidiče za styl jeho řízení, dodržování pravidel silničního provozu a stav jeho vozidla.
* Prosazujeme jednoduché, rychlé a spravedlivé řešení přestupků, jakož i následků dopravních nehod.
Výstavba silniční sítě
* Za samozřejmé považujeme, že do roku 2010 bude kompletně dokončena dálnice D8 z Prahy do Drážďan a D47 z Lipníku do Ostravy.
* Do roku 2010 postavíme druhé spojení mezi Čechami a Moravou, tedy rychlostní silnici R35 mezi Hradcem Králové a Olomoucí (Mohelnicí).
* Do roku 2010 dokončíme celou dálnici D1, tedy od Prahy až do Ostravy, včetně úseku mezi Kroměříží, Přerovem a Lipníkem.
* Do roku 2010 bude rozestavěn celý úsek dálnice D3 mezi Prahou a Českými Budějovicemi.Dokončen bude v roce 2012.
* Do roku 2010 bude rozestavěn celý úsek pražského okruhu (ESO). Dokončen bude v roce 2013.
* Do roku 2010 bude rozestavěna celá trasa rychlostní silnice R6 mezi Prahou a Karlovými Vary. Dokončena bude do roku 2014.
* Do roku 2010 bude rozestavěna část trasy rychlostní silnice R55 mezi Hulínem a Hodonínem.Dokončena bude v roce 2013.
* Do konce roku 2010 bude dostavěna trasa rychlostní silnice R48 mezi Příborem a Českým Těšínem.
* Do konce roku 2012 bude rozestavěna celá trasa R35 mezi Hradcem Králové aTurnovem.Dokončena bude v roce 2014.
* Do konce roku 2010 budou postaveny klíčové úseky R7 mezi Prahou a Chomutovem a R4 mezi Příbramí a Pískem.
Co navrhujeme
* Budeme realizovat postupnou privatizaci pražského letiště s účastí Prahy a Středočeského kraje. Výnos z této operace bude určen na zlepšení dopravní obslužnosti tohoto letiště. Zásadním způsobem urychlíme prodloužení
metra z Dejvic na ruzyňské letiště.
* Prosazujeme výstavbu paralelní vzletově-přistávací dráhy letiště Praha-Ruzyně do roku 2009.
* Zavedeme pozemní dopravní obsluhu letiště Praha-Ruzyně jak pro osobní, tak nákladní dopravu. Jedná se zejména o železniční napojení včetně řešení odbavení cestujících na železničním terminálu v Praze a vazbu na dálkovou
železniční dopravu.
* Definujeme pozici letiště Praha-Ruzyně v koncepci vysokorychlostních tratí v ČR a v Evropě.
* Prověříme reálnost koncepce rozvoje letiště Praha-Ruzyně do roku 2020 pro očekávanou kapacitu 20 milionů odbavených cestujících za rok.
* Zajistíme územní ochranu pro možnost obnovení letového provozu na bývalém vojenském letišti Boží Dar-Mladá, které by mohlo být budoucí rezervou pro další pražské letiště.
* Zajistíme pomoc při získávání prostředků z fondů EU pro rozvoj regionálních letišť.
* Zajistíme účast ČSA a jeho aliančních partnerů z aliance Sky Team na rozvoji letiště Praha-Ruzyně a řešení pozice ČSA na tomto letišti.
* Připravíme s ohledem na současnou a střednědobou situaci návrh postupu privatizace ČSA, a. s. ve spolupráci s partnery z aliance Sky Team.
Co navrhujeme
* Chceme šetrným způsobem zlepšit plavební podmínky na Labi se SRN.
* Chceme obnovit vodní dopravu na Labi a Vltavě – vodní cesty jsou významným prvkem cestovního ruchu.
* Prosazujeme splavnění vltavské vodní cesty.
* Chceme vybudovat koncový přístav v Pardubicích s bazénem a napojením na železnici.
* Prověříme připravovaný terminál Břeclav z hlediska budoucího napojení na Dunaj vodní nebo železniční cestou.
Co navrhujeme
* Chceme řešit problematiku kabotáže a přístupu českých dopravců na evropský trh.
* Budeme prosazovat základní infrastrukturní sítě České republiky do evropských dopravních koncepcí a rozvoj infrastruktury v ČR integrovat do evropského dopravního prostoru.
* Dopravní výzkum chceme orientovat na větší spolupráci v rámci evropské dopravní politiky a začlenit do něj i v rámci EU české univerzity a vysoké školy.
* Česká železnice disponuje v evropském kontextu dostatečně kapacitní sítí v jednom z nejstrategičtějších a z hlediska marketingu nejlukrativnějších geografických prostorů. To vytváří téměř ideální předpoklady pro budoucí prosperitu celého českého železničního systému.
* V osobní dopravě je reálné uskutečnění ambice stát se hlavní evropskou tranzitní železnicí v přepravě osob v relaci Hamburk–Berlín–Drážďany–Praha–Vídeň aVaršava–Vídeň doplněnou o řadu doplňkových tras zejména v relaci východ–západ.
Role českého venkova se bude měnit. Zemědělství již není hlavním zaměstnavatelem lidí na venkově. Politika venkova v sobě musí zahrnovat nejen ekonomické pohledy, ale také vyvážené pohledy ekologické a sociální.
Zásadní chybou posledních let je zastavení transformace zemědělství a zakonzervování i nevyhovujících forem hospodaření na venkově. Celý systém dotací, kvót a dalších nástrojů je nastaven tak, že svojí složitostí vytváří silné prokorupční prostředí. Není vytvořeno zdravé zemědělské podnikatelské prostředí, jsou oslabena vlastnická práva a není umožněna volná soutěž. Nebyly naplněny proklamace o podpoře a vytváření důstojných podmínek pro život zemědělců, pro stabilitu a rozvoj sociálně-ekonomického systému na venkově. Naopak, v poslední době se ještě více prohloubily rozdíly mezi městem a venkovem.
* Stávající politika pro zemědělce musí projít rozsáhlými změnami a přeměnit se na politiku pro všechny obyvatele i návštěvníky venkova. Významnou roli budou hrát na venkově i další dílčí politiky, jako je například politika lesnická, politika hospodaření s vodou a politika hospodaření s půdou.
* Změnou pohledu na venkov ukončíme období ekonomické stagnace venkova. Na venkov se musí vrátit dynamika, zdravý selský rozum a chuť občanů žijících na venkově vzít svůj život do svých vlastních rukou.
* Stát a jeho administrativa jim v tomto procesu změny nesmí překážet, ale pomáhat.
* Problematika venkova je celý komplex vzájemně propojených vazeb, kde nezastupitelnou roli a odpovědnost na sobě nesou zemědělci, lesníci, vlastníci pozemků a vodních ploch, správci vodotečí a samospráva obcí.
* Venkov je významně ovlivněn Společnou zemědělskou politikou Evropské unie jako jedinou opravdu společnou politikou nyní 25 států.V rámci této politiky je do venkova a zemědělství investován významný objem finančních prostředků.
* Politika venkova ODS se opírá o výsledky dlouhodobé a široké veřejné diskuse, na jejímž základě jsou stanoveny základní zásady a priority.
Sektor zemědělství je legislativní propletenec více jak stovky zákonů a nejméně stejného množství vyhlášek a vládních nařízení.)
Co navrhujeme pro snížení byrokracie
Provedeme organizační a legislativní reformu sektoru zemědělství, 20 institucí bude zredukováno na 3 základní:
• Národní úřad pro bezpečnost potravin,
• Národní pozemkový úřad,
• Zemědělský aplikovaný výzkum a informační služba.
* Zjednodušíme legislativu a uvolníme ruce podnikatelům a vlastníkům při hospodaření se svým majetkem na venkově. Legislativní audit zruší nepotřebné zákony, vyhlášky a pravidla ministerstva. Nebudeme komplikovat legislativu v oblasti kompetence ministerstva zemědělství přísnějšími normami v porovnání s evropskými předpisy. Zjednodušíme pravidla pro čerpání a kontrolu evropských fondů.
* Chceme efektivní ochranu spotřebitele v oblasti bezpečnosti potravin. Převedeme všechny kompetence v této oblasti do jednoho Národního úřadu pro bezpečnost potravin. Tím zjednodušíme kontrolu a stanovíme jasné kompetence.
* Transparentně dokončíme prodej státní půdy. Zrušíme Pozemkový fond a veškerou agendu, která souvisí s vlastnictvím půdy a její evidencí včetně pozemkových úprav, soustředíme do jednoho efektivního Národního pozemkového úřadu. Hlavní odpovědností tohoto úřadu bude masivní realizace pozemkových úprav a vyjasnění vlastnických vztahů.
* Jasně definujeme službu – společenský zájem, za který je daňový poplatník ochoten zaplatit zemědělcům, lesníkům a dalším subjektům na venkově.
* Vypořádáme se s problémy minulosti a spravedlivě dokončíme restituční proces.
Za základ stability zemědělců považujeme efektivní produkci, kterou lze prodat na volném trhu. Proto navrhujeme:
• Vyplácet přímé platby v maximální dohodnuté výši
• Otevřít nové trhy s bio-palivy a biomasou, máme ambice stát se jejími exportéry
• Provést reformu v poradenském systému se zaměřením na marketing produktů
• Zřídit komoditní rady – pravou ruku ministra
• Přímo podpořit mladé zemědělce
• Zvýšit přidanou hodnotu v lesnictví a rybářství
• Umožnit zemědělcům využít potenciál státních lesů
* Kompenzace soukromým vlastníkům a obcím za újmu způsobenou zákonem o naplňování veřejných zájmů. Jasně budeme definovat, co je veřejný zájem.
* Kompenzujeme vlastníkům pozemků zákonem stanovené užívání jejich vlastnictví veřejností mimo jiné zrušením daně z převodu nemovitostí.
* Vytvoříme legislativní podmínky pro možnost zapojení státní lesní půdy do vytváření privátních zemědělsko-lesnických farem při zachování dominantního státního vlastnictví.
* Změníme a zeštíhlíme přebujelou a překrývající se státní správu na úseku lesů a vodního hospodářství.
* V kompetenci ministerstva zemědělství existuje několik státních podniků. Chceme vybudovat transparentní podniky, které budou obhospodařovat státní majetek s respektováním definovaného veřejného zájmu.
* Omezíme byrokracii tím, že soustředíme všechny hlavní aktivity, které mají významný vliv na venkovský prostor, do jednoho Ministerstva pro venkov a spotřebitele.
Vyvážené čtyři hlavní pilíře
* Produkční zemědělství, lesnictví, rybářství a využívání vodních zdrojů
* Tvorba a ochrana krajiny
* Respektování a podpora různorodosti ekonomických aktivit na venkově
* Vlastní iniciativa lidí v daném území
Rozhodování a odpovědnost co nejníže
* Rozhodování a odpovědnost za efektivní využití finančních prostředků musí být delegována na co nejnižší rozhodovací úroveň.
* Naše politika venkova je založena na důvěře k lidem, kteří na venkově žijí a vytvářejí svoje vlastní rozhodovací struktury.
* Je tedy nezbytné, aby rozhodování a odpovědnost za efektivní využívání finančních prostředků, plynoucích jak ze státního rozpočtu, tak ze zdrojů EU, byly delegovány na úroveň krajů, obcí a jejich sdružení, vytvářejících vlastní regionální strategii, vycházející ze znalosti místních podmínek a regionálních zvláštností.
• S pomocí těchto struktur přeneseme rozhodovací pravomoci v politice venkova do regionů.
• Tímto způsobem se zajistí efektivní využití finančních prostředků jak ze státního rozpočtu, tak i ze zdrojů EU.
Co navrhujeme pro vlastní politiku venkova
Modernizace zemědělských farem a usedlostí a podpora nejmodernějších technologií v oblasti zpracování zemědělských surovin a dřeva
* Podpoříme technickou modernizaci zemědělských a lesnických podniků s využitím stávajících zastavěných území – revitalizace starých zemědělských areálů – „vesnických brownfields“.
* Podpoříme zachování a ekonomické oživení historických zemědělských usedlostí a stavení.
* Podpoříme zakládání malých podniků s různými ekonomickými činnostmi na venkově na základě využití biotechnologií.
* Podpoříme aplikovaný výzkum s využitím v komerční sféře.
* Podpoříme vzdělávání a poradenství.
* Vypracujeme strategii pro rozvoj rybářství v České republice.
* Změna struktury krajiny je naším komplexním cílem. Změnou struktury krajiny chceme dosáhnout snížení rizika povodní, odstranění půdní eroze, zvýšení kvality životního prostředí pro obyvatele České republiky a snížení zdravotních rizik (např. prašnosti) pro obyvatele.
* Změna struktury krajiny v sobě obsahuje zejména lesnickou politiku, politiku hospodaření s vodou, ochranu půdního fondu v celospolečenském zájmu. Investicemi do krajiny zajistíme vznik 20 000 pracovních příležitostí na venkově, zejména pro skupinu obyvatel se základním a středním vzděláním.
* Základním finančním nástrojem pro realizaci bude nově zavedený institut – smlouva mezi samosprávnými orgány, uživateli pozemků a vlastníky pozemků – „Zelený kontrakt“.
* Do změny struktury krajiny chceme ročně investovat 2 miliardy Kč – do systému, nikoli do plošné spotřeby.
* Pozemkové úpravy zrealizujeme do 20 let na základě krajinného plánu obyvatel žijících v daném území.
* Stát vybuduje ve spolupráci s kraji, městy a obcemi účinná protipovodňová opatření v rizikových oblastech.
* Půdu budeme chránit jako neobnovitelný zdroj pro budoucí generace.
* Lesnická politika musí být prováděna ve veřejném zájmu.
* Budeme scelovat lesní pozemky ve vlastnictví státu a vytvářet souvislé komplexy lesů jako významného krajinného prvku.
* Hospodaření s vodou chceme uskutečňovat s cílem zadržet kvalitní vodu v krajině a realizovat odpovídající protipovodňová opatření v krajině na základě komplexních vodohospodářských studií.
* Vyčleníme zdroje pro financování opatření k čištění a vypouštění odpadních vod do vodotečí.
Podpoříme chov ohrožených druhů zvěře a opatření k dosažení rovnovážných stavů zvěře.
Vybudujeme infrastrukturu v krajině.
Kvalita života na venkově
* Využijeme obnovitelné zdroje surovin pro průmyslové zpracování.
* Vytvoříme podmínky pro trh s biopalivy na základě daňové politiky.
* Vytvoříme podmínky pro snadné zahájení podnikatelské činnosti malých podniků na venkově.
* Posílíme finanční podporu z Evropského zemědělského fondu pro rozvoj venkova pro podniky na venkově zejména v oblasti nových technologií a zvýšení přidané hodnoty zpracováním surovin v místě jejich vzniku.
* S pomocí Evropského zemědělského fondu pro rozvoj venkova a zemědělství budeme prosazovat takovou politiku venkova, která bude v souladu se zájmy obyvatel České republiky.
* Předsednictví EU v roce 2009 využijeme k otevření diskuse o přehodnocení Společné zemědělské politiky tak, aby byly odstraněny nerovné podmínky mezi jednotlivými státy, stanovené datem vstupu.
* Budeme usilovat o jednodušší pravidla pro čerpání prostředků z evropských fondů a o přímé platby v plné výši. ODS nebude zpřísňovat legislativu v oblasti zemědělství více, než požaduje EU.
* Obhájíme vlastní strategii venkova České republiky ve fondu EAFRD (Evropský fond rozvoje venkova, funkční od roku 2007).
* Otevřeme otázku spolufinancování přímých plateb z národních zdrojů.
* Vytvoříme prostor pro produkci mléka v ČR v rámci revize reformy trhu s mlékem.
Vývoj kvality životního prostředí lze rozdělit na dvě velmi odlišná období. Do roku 1999 výrazně klesalo znečištění životního prostředí. Na tom mají nepopiratelnou zásluhu vlády ODS, které do ochrany životního prostředí investovaly značné finanční prostředky. Kolem roku 2000 se tento pozitivní trend obrací. Pokles znečištění prostředí je výrazně pomalejší, stagnuje nebo dokonce dochází k jeho růstu.Výsledkem je stále vysoká úroveň znečištění, která je ve většině ukazatelů vyšší než průměr EU nebo průmyslových zemí světa.V některých z nich jsme na tom téměř nejhůře mezi zeměmi OECD, například v energetické náročnosti ekonomiky či v emisích skleníkových plynů.
Především je alarmující, že za posledních osm let drasticky poklesly soukromé i veřejné výdaje na ochranu životního prostředí. Současná legislativa nadměrně zatěžuje občany, obce a zejména podnikatele, ale skutečného zlepšení nedosahuje. Kvalita ovzduší se téměř nezlepšuje, infrastruktura pro odpady a čištění vod se buduje pomalu a česká krajina je často zbytečně poškozována. Z toho vycházíme při koncipování našeho programu. Základním cílem politiky životního prostředí ODS je ochrana lidského zdraví a přírodního a kulturního bohatství naší krajiny jako součásti plnohodnotného lidského života.
Jaké problémy považujeme za klíčové
* Výrazně snížíme nejškodlivější typ znečištění ovzduší z malých topenišť a z dopravy. Máme k tomu nástroje i technologie, které uplatníme zejména na úrovni měst a obcí (například zklidňování provozu, nabídka kvalitní veřejné
dopravy, místní omezování nevhodných tuhých paliv apod.). V této souvislosti je nutno zlepšit i činnost policie a stanic technické kontroly vozidel. Stát musí pomáhat obcím finančně. Lidem je nutno pomoci například při nákupu moderních kvalitních topidel na biomasu s podstatně sníženými emisemi škodlivých látek.
* Urychlíme a zlevníme výstavbu čistíren odpadních vod pro malá a střední sídla.V nejbližší budoucnosti tu budou vynakládány vůbec největší objemy peněz, protože zlepšení čistoty vody je jednoznačnou prioritou. Racionálně nastavíme kompetence ministerstev, podniků Povodí a dalších institucí. Zásadním nástrojem, který hodláme zavést, jsou opatření v jednotlivých povodích a jejich začlenění do územních plánů.
* Omezíme riziko nebezpečných chemických látek, havárií a živelních pohrom. Zaměříme se na efektivní převzetí evropské legislativy s cílem minimalizovat ekonomickou a administrativní zátěž podniků. Zvýšíme důraz na preventivní opatření omezující pravděpodobnost vzniku závažných průmyslových havárií a minimalizující škody na životním prostředí v důsledku působení živelných pohrom a katastrof. Důraz položíme i na ochranu životního prostředí před hrozbou teroristických útoků.
* Účinně zamezíme dovozu odpadů. Zjednodušíme pravidla pro nakládání s odpady, která musí být přehledná a racionální. Mimo požadavky kompatibility s evropským právem musí být hlavním vodítkem snížení ekonomické a administrativní zátěže podnikatelů. Mimo jiné odbouráme zbytečnou regulaci znemožňující materiálové a energetické využití odpadů.Rovněž napomůžeme recyklaci odpadů včetně podpory iniciativy občanů, kteří jsou ochotni separovat komunální odpad.
Co navrhujeme pro soulad ochrany prostředí s hospodářským rozvojem
* Zajistíme, aby ekologická opatření prováděná podnikateli nebyla překážkou jejich konkurenceschopnosti. Vytvoříme předpoklady pro skutečný soulad mezi ekonomickým ziskem a ekologickými přínosy (odstraňování škodlivých
dotací, započítání externích nákladů). S tím souvisí i zavádění tržně kompatibilních ekonomických nástrojů ochrany prostředí.
* Podpoříme zavádění nových environmentálně příznivých technologií. Chceme zásadní zlepšení podmínek pro vědu, výzkum a vývoj na úseku životního prostředí pro lepší využití dat a koordinovaný monitoring. Posílíme odbornou a informační základnu, především zlepšení řízení a efektivní vynakládání finančních prostředků.
* Podpoříme dobrovolné aktivity podniků. Chceme lépe podporovat takové aktivity podniků, které směřují k uplatnění koncepce udržitelného rozvoje a udržitelné spotřeby a výroby.
Výrazně snížíme energetickou náročnost ekonomiky. Jednoznačným cílem je snížení energetické náročnosti ekonomiky a s tím spojené další snížení znečištění ovzduší a snížení produkce skleníkových plynů. Nižšími daněmi vytvoříme podnikům větší prostor pro investice do ekologicky šetrných a energeticky efektivních technologií.
Energicky budeme řešit rostoucí zátěž prostředí způsobenou dopravu. Cílem naší politiky je rozvoj dopravy a dopravní infrastruktury a zároveň minimalizace dopadů na životní prostředí prostřednictvím nových technologií, diverzifikace dopravy a většího souladu dopravní infrastruktury s rozvojem krajiny. Hlavními nástroji jsou promyšlená kombinace účinné legislativy, ekonomických nástrojů a demokraticky založené, avšak jednoznačně platné závazné územní plánování.
Co navrhujeme pro harmonický rozvoj krajiny
* Cílem je ochrana přírody pro současné a příští generace. Usilujeme o harmonický rozvoj krajiny, která je domovem lidí a místem pro dynamickou ekonomickou aktivitu a jejíž přírodní i kulturní hodnoty chceme uchovat i pro příští generace. Musíme připravit a uvést do života nové moderní zákony včetně zákona o územním plánování a o půdě. O prioritách rozvoje svého regionu i obce musí především rozhodovat volené orgány kraje, obce i občané.
* Přehodnotíme přístup k systému Natura 2000. Ochrana přírody musí lépe vymezit svou úlohu a místo ve společnosti a nesmí být chápána dogmaticky. Zejména přístup k systému Natura 2000 je třeba přehodnotit tak, aby jeho zavádění nevedlo ke sporům, ale naopak hledalo soulad mezi rozvojem a ochranou. Ochranu přírody a krajiny je třeba provádět s účinným zapojením vlastníků (smluvní ochrana apod.), obcí a místních obyvatel. Krajina musí být spravedlivě otevřena všem, kdo mají zájem na jejím uměřeném využívání, nikoli rezervována jedné zájmové skupině, která autoritativně vnucuje své podmínky.
* Postupně budeme sanovat staré ekologické zátěže s ohledem na jejich skutečnou nebezpečnost. Prosadíme rychlé a účinné řešení problematiky starých zátěží a brownfields, počínaje podstatným zlepšením legislativy. Cílem je vytvoření systému, který právně i fakticky vyřeší staré zátěže, a to z hlediska jejich rizikovosti pro životní prostředí a potenciálu využití ploch brownfields.
Co navrhujeme pro odklon od konfrontace ke spolupráci
* Provedeme audit veřejné správy, která musí fungovat podstatně efektivněji než dosud. Provedeme audit jednotlivých orgánů veřejné správy s cílem transparentního a racionálního stanovení kompetencí, zejména mezi ministerstvy a dalšími centrálními orgány navzájem a ministerstvy a kraji. Účinné nástroje ochrany životního prostředí zdůrazňující synergii rozvoje a ochrany by se měly najít v sektorových politikách. Legislativa ochrany životního prostředí vyžaduje rozsáhlou novelizaci z pohledu příslušnosti jednotlivých úřadů, tak aby nebylo například zapotřebí vést k jedné aktivitě mnoho samostatných řízení prováděných různými úřady.
* Účast veřejnosti na rozhodování musí být efektivní,má však probíhat podle jasných pravidel. Musíme předcházet konfliktům – mnohdy zbytečným – mezi veřejnou správou a společenskými a zájmovými skupinami včetně podnikatelů. Základním předpokladem je jasné vymezení práv a povinností veřejné správy, je však nutná i změna jejího přístupu a odstranění často se vyskytujícího paternalismu. Zájmy obou stran jsou mnohdy blízké, je však třeba umět najít kompromis v rámci partnerského jednání. Účast veřejnosti na rozhodovacím procesu je legitimní součástí demokratického procesu, nesmí se však stát nástrojem obstrukcí ze strany zájmových skupin.
Co navrhujeme pro financování ochrany životního prostředí
* Zvýšíme transparentnost zdrojů finančních prostředků. Naším cílem je podstatně zvýšit transparentnost zdrojů finančních prostředků a jejich toků ve vazbě na jasné vymezení účelů, na které jsou vynakládány. Ekonomickou analýzu je třeba systematicky zavést, zejména u nové legislativy.Tato povinnost leží nejen na Ministerstvu životního prostředí, ale i na dalších orgánech veřejné správy, zejména centrálních.Nová environmentální legislativa se musí více zaměřit na mobilizaci soukromých investic a motivaci k inovacím, protože investice podniků do efektivnějších, čistších technologií mají větší potenciál než úředně rozdělované dotace.
* Položíme hlavní důraz na efektivitu využití finančních zdrojů. Mezi důležité priority patří připravit a zavést spolehlivé metody hodnocení investic a dalších opatření na ochranu prostředí z hlediska dosaženého zlepšení parametrů prostředí. Podle těchto metod založených na objektivních indikátorech je třeba provádět systematicky hodnocení jednotlivých opatření jak před jejich zahájením, tak po jejich ukončení.Takové hodnocení se musí stát základem pro celkové posuzování efektivity vynaložených prostředků a stanovení priorit pro financování.
Co navrhujeme z hlediska postavení České republiky v EU a ve světě
* Aktivně se zapojíme do přípravy legislativy v rámci EU,budeme přitom mít na mysli naše národní zájmy. Tomuto požadavku je nutno plně přizpůsobit strukturu centrálních orgánů a především Ministerstva životního prostředí
ČR, které musí předem plně vyjasnit české pozice a hájit české národní zájmy.
* Zrevidujeme strategii proti změně klimatu. Cílem naší politiky je zrevidovat současnou neúčinnou strategii opatření proti změně klimatu.Nově ji založíme nejen na snižování energetické náročnosti ekonomiky a zavádění nových technologií, ale i na požadavku globálního postupu k odvrácení této hrozby.
Co navrhujeme pro zlepšení právního rámce
Zjednodušíme a zpřehledníme environmentální legislativu jako celek.Naprostou prioritou je výrazné zlepšení práva životního prostředí. Chceme podstatně zjednodušit české environmentální právo, které musí být účinné, jednoznačné a srozumitelné. Cílem je i snížení administrativní náročnosti při aplikaci environmentálního práva a nalezení optimální
hranice mezi nutným omezováním z důvodu ochrany životního prostředí a rozvojem. Musíme pokračovat v dialogu zainteresovaných skupin a prohloubit probíhající audit environmentální legislativy.
Připravíme Kodex práva životního prostředí. Chceme vypracovat kodex, který bude shrnovat obecná ustanovení, definovat základní principy, práva a povinnosti právnických a fyzických osob provozujících určitá zařízení nebo provádějících určité činnosti. Upraví přístup veřejnosti k informacím a její účast na rozhodování a dále upřesní zásady integrované prevence. Kromě toho sjednotí ta ustanovení, která se v různých variantách opakují (např. administrativní procedury). Postupně bude zahrnovat i speciální a složkové zákony chránící životní prostředí a zdraví.
Stínový ministr Bedřich Moldan s kompetenčním týmem
Každého, kdo se hlouběji zamýšlí nad údaji o vývoji životního prostředí v České republice od roku 1990 do současnosti, uhodí do očí rozdělení na dvě velmi odlišná období. Nejprve, zhruba do let 1999-2000, rapidně klesalo znečištění. Emise oxidu siřičitého se snížily o 87 %. Prudce ubylo divokých skládek. Splašků vypouštěných do potoků a řek ubylo o 83 %. Postřiky polí a sadů toxickými pesticidy klesly o 49 %. Spotřeba surovin se snížila o 41 %. Rychlý pozitivní vývoj měl řadu příčin. Patřila mezi ně především mimořádná razance, se kterou nová polistopadová vláda zahájila ozdravné kroky, a uplatnění nové legislativy.
Pomohl také pokles výroby v nejvíce znečišťujících továrnách a odvětvích těžkého a těžebního průmyslu vyvolaný ekonomickou transformací. Stručně řečeno: po vzniku trhu a privatizaci se v ekonomice přestalo bezuzdně plýtvat materiály i energií. Počínaje koncem devadesátých let se tento pozitivní trend láme. Pokles znečištění je výrazně pomalejší, stagnuje nebo dokonce dochází k jeho růstu. Výsledkem je stále vysoká úroveň znečištění, ve většině případů vyšší než průměr EU nebo průmyslových zemí světa. Špatné vysvědčení sociálně demokratické vládě vystavila zpráva OECD o české environmentální politice z podzimu 2005. Objevují se v ní tak kritická slova jako „nedostatek pokroku“, „prudký pokles investic“, „zpomalení, zastavení i zvrácení pozitivních trendů“ či „emise jsou nejvyšší v OECD“.* V posledních letech došlo nejen k poklesu nákladů na ochranu životního prostředí, ale také k omezení jejich efektivity. Každá vynaložená koruna přináší stále menší výsledek co do snížení znečištění.
Nevybírají se vždy nejefektivnější projekty a rozhodování ovlivňují lobystické zájmy. Vláda však především nepostřehla, že se změnily priority. Nezaznamenala, že hlavním ekologickým úkolem teď už není vyhlašovat přísné limity emisí a instalovat filtry za miliardy korun ze státních prostředků, jako tomu bylo na začátku devadesátých let, nýbrž motivovat podniky k soukromým investicím do moderních čistých technologií. Nenašla se ani odpověď na měnící se situaci, kdy se po zvládnutí nejhorších průmyslových zdrojů znečištění začínají objevovat nové zátěže a jiné problémy: doprava, malé zdroje, zemědělské znečištění, nově identi.kované toxické látky a další. Ve srovnání s obdobím před rokem 1998 socialistické vlády celkově zřetelně polevily v úsilí o zlepšení kvality prostředí, ve kterém žijeme. Důsledkem ovšem nejsou jen nepříjemné grafy a statistiky. Na vládní selhání doplácejí občané nejen svými daněmi, ale také vdechovanými škodlivinami, jejichž koncentrace ve vzduchu v některých místech překračují hygienické normy, mnoha stále špinavými řekami nebo zbytečným poškozováním české krajiny.
*Organizace pro ekonomickou spolupráci a rozvoj (2005): Zpráva o politice, stavu a vývoji životního prostředí – Česká republika. Anglický originál: OECD Paříž, česká edice MŽP, 2005.
Vytvoříme politiku životního prostředí založenou na stanovení základních priorit ochrany životního prostředí, na které je nutno soustředit prostředky i úsilí
Péče o životní prostředí má za hlavní cíl ochranu lidského zdraví. Znečištěné ovzduší má v České republice na svědomí několik desítek tisíc zbytečných úmrtí ročně. Elektrárny a jiné zdroje emisí byly sice odsířeny a odprášeny, problémem se však staly kamiony, auta a domovní topeniště. Vláda nedokázala zareagovat na rostoucí ceny plynu a elektřiny, a nic pro lidi neudělala. Proto se mnoho domácností vrací znovu k tuhým palivům, převážně k nekvalitnímu hnědému uhlí, a v topné sezóně znovu roste škodlivé lokální znečištění.
Lidé topí v zastaralých kotlích a kamnech nekvalitními tuhými palivy, někteří pálí dokonce i domovní odpad. Výsledkem je znečištění mnohdy mimořádně nebezpečnými látkami včetně velmi jedovatých zplodin hoření plastů. Vinou přibývající automobilové dopravy rostou emise oxidů dusíku a vysoce závadných prachových mikročástic, které obsahují toxické kovy a rakovinotvorné uhlovodíky. Rostou také emise těkavých organických látek, které spolu s oxidy dusíku vytvářejí velmi nepříjemný letní smog obsahující ozón – látku nejen toxickou pro stromy, ale především vyvolávající astma u lidí. Nejvíce zdraví škodlivé jsou však emise ze starých nebo špatně seřízených dieselových motorů. Hygienické limity pro prachové mikročástice jsou překračovány např. na 50 % území Brna, 90 % území Prahy, 100 % území Ostravy a dalších měst v Moravskoslezském kraji. Navzdory alarmující situaci s tím vláda nic nedělá. Naprosto chybí například státní investice do projektů, které by řidičům ve velkoměstech nabídly cenově příznivou, rychlou a pohodlnou veřejnou dopravu.
Emise z dopravy i malých topenišť lze výrazně omezit. Máme k tomu nástroje i technologie, které je třeba uplatnit zejména na úrovni měst a obcí (například zklidňování provozu, nabídka kvalitní veřejné dopravy, místní omezování nevhodných tuhých paliv apod.) V této souvislosti je nutno zlepšit i činnost policie a stanic technické kontroly vozidel. Vláda musí pomáhat radnicím .nanční politikou i účinným předáváním zkušeností. Lidem je nutno pomoci například při nákupu moderních kvalitních topidel na biomasu s podstatně sníženými emisemi škodlivých látek.
Vodní toky, rybníky a přehradní nádrže jsou stále nadměrně znečištěny. Města, vesnice a podniky jsou zdrojem zátěže, i když jejich vliv relativně klesá ve srovnání s významem plošného znečištění ze zemědělství. Výstavba a rekonstrukce čistíren je ze všech opatření na ochranu životního prostředí vůbec nejnákladnější. Pokračuje však příliš pomalu. Zároveň jsou dosud nedostatečně uplatňovány zásady dobré zemědělské praxe, která má vést k menšímu znečištění ze zemědělství. Finanční náročnost, která znamená často neúnosné zatížení zejména malých obcí, je jen jednou z příčin neuspokojivého stavu.
Mnohdy nelze z důvodů nevyjasněné legislativy odpovědně rozhodnout co a jak čistit nebo kdo a jak stanovuje závazné parametry čistoty vod. Výsledkem je někdy zbytečně nákladná výstavba předimenzovaných čističek s vysokými provozními náklady, které znamenají vysoké poplatky (stočné) pro občany. Legislativa v oblasti vody není v dobrém stavu, nedostatků je celá řada, zejména chybí uplatnění moderních přístupů ochrany celých povodí. Významným faktorem je nedobrá spolupráce a dlouhodobě nefunkční rozdělení kompetencí mezi ministerstvy životního prostředí, zdravotnictví, zemědělství a místního rozvoje, což vede ke koncepční i institucionální neujasněnosti panující v této kriticky důležité oblasti.
Zlepšení čistoty vod nepochybně patří mezi prioritní oblasti ochrany životního prostředí, v nejbližší budoucnosti budou na tomto úseku vynakládány vůbec největší objemy finančních prostředků. Je však třeba urychleně vyjasnit zásadní koncepční otázky, a to ve spolupráci mezi orgány veřejné správy a provozovateli vodohospodářských zařízení. Jednoznačnou prioritou je co neodkladné zlepšení čistoty vody, avšak tak, aby se neplýtvalo vzácnými finančními prostředky. Nutnou podmínkou je racionální nastavení kompetencí ministerstev, podniků Povodí a dalších institucí. Zásadním nástrojem, který hodláme zavést, jsou opatření v jednotlivých povodích a jejich začlenění do územních plánů.
Přítomnost cizorodých chemických látek v ovzduší, ve vodě či v půdě je zdrojem rizika pro zdraví člověka. V souvislosti s pokračující kontaminací životního prostředí stále větším množstvím toxických, rakovinotvorných a jinak nebezpečných látek je nutno tuto oblast pečlivě sledovat. Zvýšený důraz na prevenci při všech činnostech spojených s nakládáním s chemickými látkami je také jednou z významných priorit na evropské úrovni (REACH). Jde o velmi rozsáhlý systém legislativních opatření, který bude mít nemalé finanční a administrativní dopady na podnikatelskou sféru.
Ačkoliv je naše země – především díky své geografické poloze – zpravidla uchráněna před nejničivějšími přírodními katastrofami, nedávné povodně důrazně připomněly, že živelní pohromy jsou i u nás reálnou hrozbou. Nelze plně vyloučit průmyslové havárie ani teroristické útoky. Oblast chemické politiky patří mezi prioritní oblasti ochrany životního prostředí. Je třeba se zaměřit na efektivní převzetí evropské legislativy s cílem minimalizace ekonomické a administrativní zátěže podniků. Je nutno zvýšit důraz na preventivní opatření omezující pravděpodobnost vzniku závažných průmyslových havárií a minimalizující škody na životním prostředí v důsledku působení živelních pohrom a katastrof. Důraz musí být kladen i na ochranu životního prostředí před hrozbou teroristických útoků.
Odpadová legislativa byla několikrát zásadně upravena, naposledy vzhledem k nutné transpozici práva EU do práva národního. Ve své současné podobě představuje rozsáhlý a nepřehledný komplex opatření a nařízení, která mimo jiné znamenají mnohdy neúnosnou zátěž pro podnikatele. ČR přijala navíc tvrdé národní limity týkající se rozsahu separovaného sběru odpadů, podílu jejich materiálového využití nebo omezeného skládkování biologicky rozložitelných odpadů.
Náročné jsou i požadavky týkající se obalů a obalového odpadu nebo separovaného sběru a využití speci.ckých spotřebních odpadů (autovraky, oleje, ledničky, baterie apod.). Snahy o materiálové a energetické využití odpadů jsou omezovány legislativními překážkami a nejasnými definicemi odpadu, suroviny, paliva, organického hnojiva, stavebního materiálu apod. Tuhý komunální odpad je typickým příkladem oblasti, kde nejvíce pomůže dát příležitost iniciativě jednotlivců a domácností. Podle průzkumů veřejného mínění lidé chtějí třídit odpad, ale často pro to nejsou vytvořeny podmínky.
Proto dnes recyklace v České republice činí jen asi 12 %, zatímco průměr v EU je okolo 20%. Zjednodušení a zlepšení odpadové politiky a legislativy patří mezi důležité úkoly. Mimo požadavky kompatibility s evropským právem musí být hlavním vodítkem snížení ekonomické a administrativní zátěže podnikatelů. Je třeba najít cesty, jak pomoci recyklaci odpadů včetně podpory iniciativy občanů, kteří jsou ochotni separovat komunální odpad.
V současné politice životního prostředí stále přetrvává překonaný přístup, který ztotožňuje opatření na ochranu prostředí pouze s náklady a ekonomickou zátěží a nevidí a nehledá synergie s ekonomickým výkonem a příležitosti pro ekonomický rozvoj.
Pokud se odstranění znečištění nebo snížení energetické či materiálové náročnosti podnikatelům zároveň nevyplatí, těžko můžeme očekávat, že k takovým opatřením někdo dobrovolně sáhne. Je na vládě, aby nastavila ekonomická pravidla a podmínky tak, aby podniky mohly dosáhnout dvojího zisku: ekonomického prospěchu a zároveň zlepšení životního prostředí. Socialistická vláda na jedné straně hovoří o snižování znečištění, na druhé straně dotacemi podporuje některé příčiny velkých ekologických škod. Na tuto schizofrenní politiku ovšem doplácíme my všichni svými daněmi i svým zdravím. Prakticky úplně u nás chybí ekonomicky účinné nástroje ochrany prostředí, které by byly tržně kompatibilní a tak nebyly deformovány další nesmyslnou regulací.
Mezi priority patří vytvoření předpokladů pro skutečný soulad mezi ekonomickým ziskem a ekologickými přínosy (odstraňování škodlivých dotací, započítání externích nákladů). S tím souvisí i zavádění tržně kompatibilních ekonomických nástrojů ochrany prostředí.
Současná vláda nepodporuje dostatečně vědecký výzkum, inovace a rozvoj moderních technologií. Toto platí obecně, avšak v oblasti environmentálního výzkumu a technologií je situace obzvláště špatná. Prioritní směry výzkumu jsou stanoveny tak široce, že nemají téměř žádný význam, podpora vývoje nových technologií je velmi omezená, nekoordinovaná, nepromyšlená. Důležitá by byla podpora výzkumu a vývoje v oblasti nových technologií nejen z veřejných prostředků, ale dosažení vyššího podílu soukromých zdrojů. Účinná spolupráce mezi vědeckými institucemi a soukromým sektorem je jedním ze základních důvodů úspěchu takových ekonomik, jako je například USA nebo Finsko.
Environmentální technologie jsou jedním z dynamicky rostoucích odvětví – ať už jde o oblast efektivního využití energie, obnovitelných zdrojů nebo tzv. zelené chemie, biotechnologií či recyklace. Environmentálně příznivé technologie a inovace jsou základním předpokladem souladu mezi ochranou prostředí a hospodářským rozvojem. Nedostatek odborné podpory není však omezen na oblast technologií, téměř úplně chybí například ekonomické analýzy navrhovaných nebo prováděných opatření a zákonů, analýzy regulatorních dopadů, racionální využití dat a koordinace monitoringu složek prostředí, účinné informování veřejnosti či promyšlené řízení výzkumných institucí zabývajících se životním prostředím. Finanční prostředky pro tyto účely jsou celkově nedostatečné a jsou vynakládány neefektivně.
Cílem naší politiky je zásadní zlepšení podmínek pro vědu, výzkum a vývoj na úseku životního prostředí, pro lepší využití dat a koordinovaný monitoring. Cestou je posílení odborné a informační základny, především zlepšení jejího řízení a efektivního vynakládání finančních prostředků.
Moderní podniky ve většině dbají zásad tzv. odpovědné péče, usilují o certifikaci podle norem ISO nebo o registraci v programu EMAS a ve své oblasti se snaží naplňovat koncepci udržitelného rozvoje. Zavádějí moderní technologie, které jsou energeticky a materiálově málo náročné a jinak příznivé pro životní prostředí a přitom přinášejí ekonomický zisk. Současná vláda tyto spontánní aktivity nepodporuje dostatečně.
Naší prioritou je lépe podporovat dobrovolné aktivity podniků, směřující k uplatnění koncepce udržitelného rozvoje a udržitelné spotřeby a výroby.
Vláda se chlubí úspěchy české energetiky, jejími příznivými ekonomickými výsledky a „úspěšnou“ privatizací. Měla by se však spíše hanbit. Současná energetická politika nedělá téměř nic pro to, aby snížila vysokou energetickou náročnost našeho národního hospodářství, kritizovanou mimo jiné ze strany OECD. Česká ekonomika bude s rostoucími cenami surovin (globalizace) stále méně konkurenceschopná, jestliže nedojde k výraznému snížení její energetické i surovinové náročnosti. Tato náročnost je i po 15 letech ekonomické transformace stále nepříznivá, což je způsobeno nedostatečnou úrovní výrobních technologií, absencí nebo nedostatečným využitím efektivních ekonomických a normativních nástrojů ochrany životního prostředí. Důraz je třeba položit na snižování spotřeby energie a prosazování energetických úspor.
S tím souvisí i vysoká uhlíková náročnost ekonomiky spojená s vysokou úrovní emisí skleníkových plynů do atmosféry zvyšující rizika spojená se změnou klimatu. V této souvislosti může k řešení přispět i jaderná energetika.
Jednoznačným cílem je snížení energetické náročnosti ekonomiky, s tím spojené další snížení znečištění ovzduší a snížení produkce skleníkových plynů, především cestou úspor energie prostřednictvím lepších a účinnějších technologií.
Doprava je jedním ze základních předpokladů hospodářského rozvoje. Zároveň je však značným zdrojem zátěže životního prostředí: emise nebezpečných výfukových plynů a oxidu uhličitého, zábor velkých ploch měst i volné krajiny, zdroj hluku poškozujícího lidské zdraví. Zastaralá dopravní infrastruktura, jejíž rozvoj postrádá jasnou koncepci a je zdrojem neustálých (a často zcela zbytečných) kon.iktů, je dalším důkazem neschopnosti vládní politiky v této oblasti.
Současná vláda zde znovu selhává: od nezvládnutelných dopravních kongescí ve městech a na dálnicích přes neschopnost kontrolovat emise vozidel až ke skandálnímu strkání hlavy do písku před prudkým nárůstem kamionové dopravy, který nastal po vstupu do EU. Velmi neúčinně a neúplně je řešena i naléhavá problematika hluku.
Cílem naší politiky je rozvoj dopravy a dopravní infrastruktury a zároveň minimalizace dopadů na životní prostředí prostřednictvím nových technologií, diverzi.kace dopravy a většího souladu dopravní infrastruktury s rozvojem krajiny. Hlavními nástroji je promyšlená kombinace účinné legislativy, ekonomických nástrojů a demokraticky založené, avšak jednoznačně platné a závazné územní plánování.
Harmonická krajina jako prostor pro život lidí v České republice je jednak zavazujícím odkazem mnoha generací, které svou prací krajinu spoluutvářely, a jednak jedním ze základních výsledků snahy po dosažení souladu mezi zájmy o hospodářský a civilizační rozvoj a o zachování vysoké kulturní a přírodní hodnoty krajiny.
Současná vláda nedokáže účinně řešit konflikty mezi ekonomickým rozvojem a péčí o krajinu. K výrazným zásahům do krajiny, jež jsou často zdrojem prudkých střetů, patří výstavba dopravní infrastruktury, průmyslových a obchodních podniků na zelené louce, předimenzovaných sportovních zařízení. Veřejná správa se potácí mezi snahou na jedné straně zachovávat tradiční ráz české krajiny a na druhé straně nekritickou podporou výstavby. Územní plánování bylo v minulosti zdiskreditováno a dosud nenašlo své pravé místo a postavení, takže nedokáže sladit střety zájmů v území.
Stále jsme svědky necitlivých zásahů do krajiny prosazovaných mnohdy jen úzkými zájmy. Jako by doba „velkých staveb socialismu“, které mimo jiné znamenaly bezohledné vyvlastňování soukromých pozemků a stěhování lidí, již nepatřila minulosti. Cílem je harmonický rozvoj krajiny, která je domovem lidí a místem pro dynamickou ekonomickou aktivitu, a jejíž přírodní i kulturní hodnoty chceme uchovat i pro příští generace. Je třeba připravit a uvést do života nové moderní zákony včetně zákona o územním plánování a o půdě. O prioritách rozvoje svého regionu i obce musí především rozhodovat volené orgány kraje, obce i občané.
Ochrana přírody má důležité pravomoci, ale při jejich naplňování se chová jako tupý byrokrat, který má mnohdy v ruce zákony coby klacek a vrchnostenským způsobem jím výhružně mává. Konflikty mezi ochranou přírody na straně jedné a samosprávou, lesníky, vlastníky pozemků, podnikateli jsou víc než běžné. Hořké spory doprovázejí ustavení systému Natura 2000. Více než časté jsou rovněž spory s myslivci, rybáři i zemědělci. Ochrana přírody musí lépe vymezit svou úlohu a místo ve společnosti a nesmí být chápána dogmaticky.
Zejména přístup k systému Natura 2000 je třeba přehodnotit tak, aby jeho zavádění nevedlo ke sporům, ale naopak hledalo synergii mezi rozvojem a ochranou. Ochranu přírody a krajiny je třeba provádět s účinným zapojením vlastníků (smluvní ochrana apod.), obcí a místních obyvatel. Krajina musí být spravedlivě otevřena všem, kdo mají zájem na jejím uměřeném využívání, nikoli rezervována jedné zájmové skupině, která autoritativně vnucuje své podmínky.
Současné postupy zvládání starých ekologických zátěží, kde nejsou dostatečně vyjasněny odpovědnosti jednotlivých orgánů veřejné správy či způsoby financování, nejsou v pořádku. Často chybí jasné vymezení pravomocí mezi ministerstvem životního prostředí a hygienickou službou při stanovování míry únosného zatížení území a chybí i možnost aktuální intervence v případě lokálního znečištění toxickými látkami. Nepřehlednost financování prodlužuje dobu řešení i dobu expozice obyvatel škodlivým látkám. Mnohdy se postupuje nepružně a zároveň nákladně, což brání využití ploch dříve obsazených průmyslovými a zemědělskými podniky. Výsledkem je nekoncepční územní rozvoj, jehož příkladem je nízké využití ploch dříve zdevastovaných a nyní opuštěných, tzv. brownfields.
Mezi priority patří rychlé a účinné řešení problematiky starých zátěží a brown.elds, počínaje podstatným zlepšením legislativy. Cílem je vytvoření systému, který právně i fakticky vyřeší staré zátěže, a to z hlediska jejich rizikovosti pro životní prostředí a potenciálu využití ploch brownfields.
Veřejné správě chybí koordinace mezi ministerstvy i mezi centrální, krajskou a obecní úrovní. Neexistuje jednoznačná interpretace zákonů, jednotlivá rozhodnutí si odporují a úřady se mnohdy mnohd chovají vrchnostensky a paternalisticky.
Nejasné nebo překrývající se kompetence obecně vedou ke kon.iktům uvnitř veřejné správy, ke zdlouhavým administrativním procedurám, kdy je nutno zjišťovat příp. teprve rozhodovat, na kterém úřadě je příslušná odpovědnost. Situace je zhoršována častými legislativními úpravami a nejednotným právním výkladem prováděným na různých stupních správy. Výsledkem je současná „zelená byrokracie“. Integrace ochrany životního prostředí do sektorových politik vyžaduje dosud neexistující koordinační roli MŽP a otevřenou a konstruktivní komunikaci s ostatními resorty. Tak například státní politika životního prostředí by měla být ze strany MŽP koordinována, ne však beze zbytku připravována.
Značným problémem současné vlády je nedokončená reforma administrativy v souvislosti se zřízením krajů. Nevyhovující je současná podoba výkonu přenesené působnosti v různých kategoriích obcí. Ne všechny kompetence, které dosud mají centrální orgány a jmenovitě MŽP, zde musí zůstat, řadu z nich je třeba ještě převést na kraje. Rovněž stávající kompetence České inspekce životního prostředí nejsou zcela v pořádku. Ne plně vyhovující je rovněž současné rozdělení kompetencí mezi ministerstvem životního prostředí a dalšími ministerstvy, jmenovitě zemědělství (problematika vody a ochrany půdy), místního rozvoje (územní plánování), zdravotnictví (hygienická služba). Vážným nedostatkem je prakticky neexistující rozlišení koncepční a politické funkce ministerstev a jejich mnohdy přebujelé funkce operativní.
Mezi prioritní úkoly patří audit jednotlivých orgánů veřejné správy s cílem transparentního a racionálního stanovení kompetencí, zejména mezi ministerstvy a dalšími centrálními orgány navzájem a ministerstvy a kraji. Účinné nástroje ochrany životního prostředí zdůrazňující synergii rozvoje a ochrany by se měly najít v sektorových politikách. Legislativa ochrany životního prostředí vyžaduje rozsáhlou novelizaci z pohledu příslušnosti jednotlivých úřadů, tak aby nebylo například zapotřebí vést k jedné aktivitě mnoho samostatných řízení prováděných různými úřady.
V současné době přibývá stížností na to, že díky nesprávně nastavené legislativě jsou práva veřejnosti a organizací občanské společnosti vymezena příliš široce a benevolentně, takže dochází k jejich zneužívání. To se projevuje například obstrukcemi při výstavbě dálnic a jiných rozvojových projektů. Na druhé straně slyšíme stížnosti na nedostatek informací, transparentnosti a poručníkování veřejné správy, ať už na kterékoliv úrovni. Konečně jsme svědky necitlivého přístupu k podnikatelům, ale i k obcím ze strany vyšších úrovní veřejné správy.
Je nutno předcházet konfliktům – mnohdy zbytečným – mezi veřejnou správou a společenskými a zájmovými skupinami včetně podnikatelů. Základním předpokladem je jasné vymezení práv a povinností veřejné správy, je však nutná i změna jejího přístupu a odstranění často se vyskytujícího paternalismu. Zájmy obou stran jsou mnohdy blízké, je však třeba umět najít kompromis v rámci partnerského jednání. Účast veřejnosti na rozhodovacím procesu je legitimní součástí demokratického procesu, nesmí se však stát nástrojem obstrukcí ze strany zájmových skupin.
Objem prostředků vynakládaných na ochranu prostředí je nízký jak ve srovnání s obdobím devadesátých let, tak vzhledem k naléhavým potřebám dalšího zlepšení prostředí. Vážným problémem je, že prostředky nejsou vynakládány účelně a hospodárně a dotační opatření jsou mnohdy politicky zneužívána.
Zpráva OECD z podzimu 2005 se pozastavila nad prudkým poklesem finančních prostředků na ochranu prostředí, ke kterému došlo po roce 1998 (2,5 % HDP v r. 1997; 0,7 % HDP v r. 2002) – tedy v době, kdy se ČSSD ujala vlády. Tento pokles, ačkoliv má i jiné příčiny, ukazuje jasně na nedostatečné úsilí vlády mobilizovat zdroje na ochranu prostředí. Finanční zdroje na opatření na ochranu prostředí jsou různorodé, od soukromých peněz přes obecní rozpočty a centrální zdroje až po evropské fondy. Ne všechno musí platit stát. To samo o sobě není chybou, avšak způsoby financování jsou nejednotné, netransparentní a podléhají nesystémovým tlakům různých skupin. Příkladů by bylo možno uvést mnoho, včetně i ve Sněmovně kritizovaného Státního fondu životního prostředí až po neúčinné a byrokracií nadměrně zatížené čerpání prostředků z evropských fondů.
Není jasná struktura financování, úloha jednotlivých nástrojů, rozhodovací pravomoci, není zajištěna efektivní kontrola finančních toků. Základní de.nice tzv. ekologických opatření nejsou plně vyjasněny, zvláště pokud jde o moderní technologie, které plní několik funkcí najednou.
Cílem naší politiky je podstatně zvýšit transparentnost zdrojů finančních prostředků a jejich toků ve vazbě na jasné vymezení účelů, na které jsou vynakládány. Ekonomickou analýzu je třeba systematicky zavést, zejména u nové legislativy. Tato povinnost leží nejen na Ministerstvu životního prostředí, ale i na dalších orgánech veřejné správy, zejména centrálních. Nová environmentální legislativa se musí více zaměřit na mobilizaci soukromých investic a motivaci k inovacím, protože investice podniků do efektivnějších, čistších technologií mají větší potenciál než úředně rozdělované dotace.
Čištění odpadních vod z malých obcí řádově do 500 obyvatel je značně problematické zejména z důvodu velkých finančních nákladů. Malé obce nedisponují takovými finančními prostředky, aby mohly uhradit třeba jen menší procento investičních nákladů přestože podstatnou část nákladů na čištění odpadních vod nepředstavuje vlastní čistírna, ale způsob odvedení splaškových vod nepropustnou kanalizací výhradně na splaškové vody.
Velmi levným a nenáročným řešením je čištění odpadních splaškových vod přírodními metodami, ať už v biologických rybnících nebo (méně vhodným způsobem pro naší klimatickou situaci) v kořenových čistírnách. Nejnovějším příkladem je čištění splaškových vod v obci Hojkov v kraji Vysočina. Vybudovány jsou dva rybníky, vzájemně propojené, oddělené jednoduchou hrázkou. První nádrž nitrifikační zachycuje hrubší usazeniny a plovoucí látky. Druhá nádrž je určena k biologickému dočištění. Hlavní předností tohoto řešení je skutečnost, že není nutné vybudovat oddílnou kanalizaci tj. kanalizaci pro splaškové vody. Odborný odhad nákladů pro klasickou čistírnu odpadních vod by byl v případě obce Hojkov 2,5 mil. Kč (s přívodem elektrické energie a s přívodem splaškové vody) a oddílná kanalizace, která představuje rozkopání celé obce Hojkov a Hatlíkov s následným obnovením asfaltových vozovek by přišla na 12 milionů Kč.
Naproti tomu celá „Akce Hojkov“ stála přibližně 3,8 mil. Kč. Rovněž nesrovnatelné jsou provozní náklady. V Hojkově jsou provozní náklady cca 13 Kč/den a to na elektrickou energii pro nové, moderní a energeticky nenáročné zařízení v nitri.kační zóně. Oba biologické rybníčky o celkové ploše do 0,5 ha nevyžadují, kromě sečení břehů, žádnou údržbu. Z prvého odkalovacího rybníčku bude třeba za 8-10 let vyvést kal. To je vše, jinak se příroda postará sama. Voda vytékající z tzv. dosazovacího rybníka do toku je vyčištěna na 90-93 % v ukazateli BSK5 (biologická spotřeba kyslíku)
Jak vyplývá z předchozích odstavců, naše odpověď je záporná. Avšak skutečná situace je ještě horší: Účinnost vynaložených prostředků vláda ČSSD ani neumí spolehlivě vyhodnotit. Nepodařilo se jí vybudovat potřebné odborné kapacity schopné taková hodnocení provádět. Příkladem je mnohdy neadekvátní čištění odpadních vod: Přinášejí provedené investice zamýšlený efekt? Má vláda vůbec nástroje pro tato vyhodnocení?
Podobně bezútěšná je situace i v jiných oblastech, z nichž lze jmenovat nakládání s odpady, sanace starých ekologických zátěží či ochranu před hlukem, který stále více proniká do našich domovů.
Mezi důležité priority patří připravit a zavést spolehlivé metody hodnocení investic a dalších opatření na ochranu prostředí z hlediska dosaženého zlepšení parametrů prostředí. Podle těchto metod založených na objektivních indikátorech je třeba provádět systematicky hodnocení jednotlivých opatření jak před jejich zahájením, tak po jejich ukončení. Takové hodnocení se musí stát základem pro celkové posuzování efektivity vynaložených prostředků a stanovení priorit pro financování.
Politika životního prostředí je v převážné míře určována mezinárodně platným právním rámcem, EU je zdrojem přibližně 80 % našich zákonů z oblasti životního prostředí. Tuto skutečnost si současná vláda stále dostatečně neuvědomuje. Stejně nebere vážně na vědomí postavení České republiky v rámci globálního společenství.
Vláda ještě nevzala plně na vědomí naše členství v Evropské unii. K právním normám, jež přijdou „z Bruselu“, se staví jako k více méně neočekávanému poselství seslanému shůry. Ve skutečnosti se sice normy tvoří pod patronací Evropské komise v Bruselu, avšak v pracovních skupinách, složených ze zástupců členských států. A v tom je problém: Naše současná vláda není schopna tato jednání výrazným způsobem ovlivnit, protože chybí jasná de.nice českých posic a národních zájmů před příslušnými jednáními. Čeští legislativci pak jen mohou více či méně úspěšně přepisovat do našich zákonů předpisy došlé z Bruselu, a přitom ani nejsou plně seznámeni s celým obvykle velmi složitým a léta trvajícím procesem jejich přípravy a všemi ekonomickými, politickými a jinými souvislostmi. Nelze se pak divit, že výsledné české právní normy jsou povětšinou pochybné kvality, věcně i časově neprovázané.
Aktivní účast našich odborníků na jednáních, kde se připravuje evropská environmentální legislativa, musí být prioritou. Tomuto požadavku je nutno plně přizpůsobit strukturu centrálních orgánů a především (ale nejen) Ministerstva životního prostředí, které musí předem plně vyjasnit české pozice a hájit české národní zájmy.
Česká republika se aktivně účastní celosvětového úsilí o ochranu životního prostředí například v rámci účasti v mnohostranných úmluvách. V některých důležitých případech však formální plnění závazků nemá valného smyslu. Příkladem je snižování emisí skleníkových plynů, jehož bylo dosaženo jako průvodního jevu ekonomické transformace na počátku polistopadového období a nikoliv cílevědomým úsilím vlády. Ve srovnání s ostatními vyspělými státy jsou měrné emise velmi vysoké (v rámci EU i OECD patří k vůbec nejvyšším) a tím je i závažný náš příspěvek k největší ekologické hrozbě současnosti, změně klimatu.
Vláda nedělá prakticky nic pro řešení této situace. Nepřipojujeme se ani k politickému tlaku, který některé vyspělé země vyvíjejí na prudce rostoucí rozvojové ekonomiky. Řada rozvojových zemí má dnes emise, průmyslovou výrobu i HDP na obyvatele vyšší než Česká republika a přitom odmítají svou odpovědnost za globální změnu klimatu.
Cílem naší politiky je zrevidovat současnou neúčinnou strategii opatření proti změně klimatu a nově ji založit nejen na snižování energetické náročnosti ekonomiky a zavádění nových technologií, ale i na požadavku globálního postupu k odvrácení této hrozby.
Současná podoba práva životního prostředí je nepřijatelně složitá, administrativně náročná, nekonzistentní a mnohdy dokonce vzájemně rozporuplná. Je rovněž předmětem nejednoznačných výkladů.
Největší část dnes platných zákonů vznikla ve velkém spěchu v období po zahájení jednání o vstup do EU (po r. 1999) a jejich příprava navíc nebyla vzájemně provázána. Výsledkem je současný neúnosný stav nepřehledného množství zákonů a podzákonných norem. Nepřehledná legislativa staví proti sobě mnohdy zbytečně osoby a instituce, nadměrně a mnohdy zbytečně zatěžuje občany, podniky a veřejnou správu náročnou administrativou. Jiným důsledkem je, že stávající zákony jsou jen obtížně vymahatelné.
Naprostou prioritou je výrazné zlepšení práva životního prostředí. ODS chce ve spolupráci s těmi, kteří pociťují tyto nepříznivé dopady nových právních úprav, podstatně zjednodušit české environmentální právo, které musí být účinné, jednoznačné a srozumitelné. Cílem je i snížení administrativní náročnosti při aplikaci environmentálního práva a nalezení optimální hranice mezi nutným omezováním z důvodu ochrany životního prostředí a rozvojem. Je třeba pokračovat v dialogu zainteresovaných skupin a prohloubit probíhající audit environmentální legislativy. Nutně potřebujeme příznivé právní prostředí, v němž by docházelo k synergii mezi ochranou životního prostředí a sociálním a hospodářským rozvojem.
V celém rozsáhlém souboru zákonů na ochranu prostředí existuje řada ustanovení, které se týkají společných nebo velmi podobných otázek, jež by měly mít stejná nebo vzájemně sladěná řešení. Proto se nabízí možnost vytvoření kodexu práva životního prostředí, který by dal celé oblasti pevný rámec, sjednotil terminologii, zavedl co možná jednotné postupy, případně doplnil dosud chybějící normy.
Je nutno vypracovat kodex práva životního prostředí, který by měl shrnout obecná ustanovení, de.novat základní principy, práva a povinnosti právnických a fyzických osob provozujících určitá zařízení nebo provádějících určité činnosti, upravit přístup veřejnosti k informacím a její účast na rozhodování, a dále upřesnit zásady integrované prevence. Krom toho by měl sjednotit ta ustanovení, která se v různých variantách opakují (např. administrativní procedury). Postupně by měly být zahrnuty i speciální a složkové zákony chránící životní prostředí a zdraví.
Lidé v posledních desetiletích zejména díky použití nových technologických postupů stále více ovlivňují životní prostředí na Zemi. Konzervativní environmentální politika vychází z toho, že občané považují ochranu životního prostředí za součást své základní lidské i občanské zodpovědnosti. Bez jejich aktivní účasti, která se promítá i do odpovědnosti jednotlivých podniků, obcí, církví, vzdělávacích institucí a občanských sdružení, není možno žádnou úspěšnou politiku ochrany životního prostředí prosadit. Spoléháme na to, že se lidé rozhodují svobodně a zároveň uvážlivě.
Předpokladem je, aby lidé, podniky a obce nebyli svázáni obrovským počtem nepřehledných a mnohdy zbytečných paragrafů. Chceme nastoupit cestu od strnulé politiky ochrany životního prostředí k takové politice, kdy je ekologicky příznivé chování v bytostném zájmu obcí, vlastníků i podniků. Znamená to cestu od státu, ve kterém jsou občané, obce i podniky stovkami směrnic zbaveni odpovědnosti, k modernímu státu, který odbourává nákladnou a zdlouhavou byrokracii a naopak spoléhá na bytostný zájem občanů, obcí a vlastníků na stavu svého prostředí a preferuje samoregulaci v souladu s tržním mechanismem.
Jedinou efektivní cestou k dalšímu zlepšení kvality životního prostředí je integrace ochrany životního prostředí do rámce všech technologických procesů a hospodářských aktivit na všech úrovních. Veškerá strategická rozhodnutí a následná opatření musí být zároveň v plné míře technicky i ekonomicky realizovatelná. Účinná ochrana prostředí musí podporovat, nikoliv brzdit rozvoj hospodářských odvětví, regionů a obcí.
Základním cílem politiky životního prostředí Občanské demokratické strany je ochrana lidského zdraví a přírodního a kulturního bohatství naší krajiny jako součásti plnohodnotného lidského života. V tom chceme navázat na plodnou činnost pravicových vlád z první poloviny devadesátých let, která byla přerušena neúspěšným mezidobím vlády socialistů.
reklama
