Za zánik posledních divokých koní na evropském kontinentu může vědecký omyl

Dülmenští ponyové byli jednou z několika populací divoce žijících koní v Německu, která přežila až do začátku 20. století. Chybělo málo a přežili by dodnes. Kvůli osudové chybě je však dülmenský pony ve své autentické podobě navždy ztracen, připomíná společnost Česká krajina.

O zvířatech žijících divoce v oblasti Merfleder Bruch se zachovaly první zprávy již z roku 1316. Jejich stáda žila, podobně jako divoké populace koní na Britských ostrovech, v podmáčené bažinaté krajině s vřesovišti, která byla lidmi po staletí pokládána za nevhodnou k zemědělství. „Nezájem lidí o půdu tak poskytl koním životní prostor. Koně zde navíc po staletí chránil rod Merfeldů na základě svých práv na lov a rybolov na svém panství,“ vysvětluje Miloslav Jirků z Biologického centra Akademie věd v Českých Budějovicích.

Ochranu nad divokými koňmi později převzala šlechtická rodina von Croy. V roce 1847 se Alfred von Croy rozhodl, že pro koně na svých pozemcích vytvoří rezervaci, která pomůže ohroženým zvířatům přežít. Díky tomu nepotkal dülmenské koně osud ostatních divoce žijících stád v Německu.

V roce 1907 byla zavedena také zcela nová tradice - každoroční odchyt mladých koní, která připadala na poslední sobotu v květnu. Ten měl zamezit škodám na zemědělství a nebezpečným situacím, ke kterým docházelo v období, kdy se jednoletí hřebci pokoušeli založit vlastní stáda, vyhledávali klisny a bojovali spolu o šanci spářit se s nimi.

Kvůli obavám z příbuzenských vztahů uvnitř malé a uzavřené populace začali být na začátku 20. století ke stádu připouštěni také hřebci dalších plemen – například velšští pony, mongolští koně nebo huculové. „Tím začali koně z Dülmenu nenávratně ztrácet svoji autenticitu,“ říká Dalibor Dostál, ředitel společnosti Česká krajina. Vliv domácích koní byl ale patrný ve stádu už dříve, protože se v něm kromě hnědáků občas vykytovali také ryzáci nebo šedivě zbarvení koně.

„I když již v 19. stol. majitelé panství věděli, že stádo není zcela čistokrevné a projevil se v něm vliv domácích koní, šlo velmi pravděpodobně o jednu z posledních kontinentálních populací, která si i díky divokému způsobu života a částečné izolaci od domácích koní zachovala nejenom vzhled, genetickou výbavu, ale i chování původních evropských koní,“ pokračuje Miloslav Jirků.

Omyl jménem tarpan

Osudová rána ale přišla pro poslední divoce žijící koně na evropském kontinentu v polovině 20. století. V té době totiž vědci považovali za divokého předka koní šedivě zbarveného tarpana. Od roku 1957 proto začali být připouštěni k místním klisnám jen hřebci plemene polský konik, které bylo vyšlechtěno právě proto, aby svým šedivým zbarvením odpovídalo tehdejším představám o vzhledu tarpanů.

Stáda dülmenských pony, která tvořila původně zvířata s hnědou srstí a černě zbarvenou hřívou, získala po několika letech cílené „záchranné“ plemenitby šedivé zbarvení. V současnosti je proto již prakticky nelze rozeznat od polských koniků, podotýkají odborníci z České krajiny.

To, že původní zbarvení dülmenských pony ve skutečnosti odpovídalo divokým koním, se zjistilo až příliš pozdě. Tragédie tohoto kroku vyšla najevo až v roce 2009, kdy genetické analýzy archaické DNA ukázaly, že původním zbarvením divokých koní v Evropě byla právě hnědá. Přesněji řečeno zvířata s hnědou srstí a černými žíněmi na hřívě a ocasu. Další výzkumy pak ukázaly, že šedivě zbarvený tarpan byl ve skutečnosti spíše zdivočelý domácí kůň.

I když se v televizních reportážích, dokumentech a populárních magazínech stále objevují informace o dülmenských pony, jako o „posledních divokých koních kontinentu“, ve skutečnosti z nich zůstal pouze název, dodávají odborníci. Křížením s polským konikem přišlo podle nich místní stádo o všechny znaky autentických divokých koní.

V současnosti žije na pozemcích o rozloze 350 ha na tři stovky koní.

„Z dnešního pohledu těžko pochopitelný postup křížení s dalšími plemeny, který vedl k zániku poslední kontinentální populace koní možná přímo odvozených z původní divoké linie, ovšem nijak nevybočoval z dobové praxe. Za účelem „osvěžení krve“ uzavřené populace koně Převalského chované v zajetí přistoupila ke křížení s domácími koňmi i sovětská stanice Askanija Nova na Ukrajině. Podobný postup byl ve stanici Askanija Nova zvolen také v případě zubrů křížených s americkým bizonem. Tento způsob však naštěstí nebyl u koní Převalského dlouhodobě akceptován dalšími chovateli, podobně nejsou do chovu čistokrevných zubrů zařazováni jejich kříženci s bizony,“ uzavírá Miloslav Jirků.

Dülmenský pony, zvaný dříve také Merfeldův divoký kůň, nebyl ve své době jedinou divoce žijící populací koní v Německu. Další populace se vyskytovaly v Emscherbruchu, ale i Duisburgském lese nebo v Davertu.

Kroniky zachytily například konec divokých stád v Emscherbruchu. Během napoleonských válek táhl touto oblastí vévoda z Arenbergu se svým regimentem a všechny zdejší koně nechal pochytat a zkrotit pro potřeby armády.

---

reklama

---