Bez titulu

A přece sedím u řeky, a to je fakt.
A když jsem tu,
musela jsem odněkud přijít,
a ještě předtím
být na mnoha místech,
úplně tak jak dobyvatelé,
než vkročili na palubu svých lodí.

I letmý okamžik má bujnou minulost,
svůj pátek před sobotou
a svůj máj před červnem.
Má svoje obzory právě tak skutečné
jako v tiedru velitelů vojsk.

Ten strom tady je topol, stojí tu už léta.
Řeka je Raba, plyne odedávna.
Stezka je vyšlapaná v křoví ne od předvčerejška.
Aby vítr mohl oblaka rozvát,
musel je sem dřív přivát.
A ačkoli se poblíž neděje nic velkého,
svět tím není ochuzen o detaily,
ani míň zdůvodněný či hůř popsaný
než v dobách stěhování národů.

A ticho neprovází jenom tajné pikle,
průvod příčin ne pouze korunovace.
Kulatá mohou být nejen výročí povstání,
ale i omleté oblázky na břehu.

Složitá je i hustá výšivka okolností.
Steh mravence v trávě.
Tráva do země všitá.
Vzor vlnky, jíž se provléká proutek.

Tak se stalo, že tu jsem a hledím.
Kolem mne bělásek třepetá ve vzduchu
křidélky, která patří jenom jemu,
a po rukou mi překmitává stín,
ne jiný a ne číkoli, jen jeho vlastní.

Když to tak vidím, vždycky ztrácím jistotu,
že co je důležité, je důležitější než nedůležité.