Tento nedělní večer

Tento nedělní večer jsme ohřáli
kousíček našeho osudu teplem plynových
kamen a našeho přátelství.
Pili jsme oranžový čaj a vykouřili spoustu
cigaret.
A když přátelé odešli, otevřel jsem okno,
abych vypustil ty mraky tabákového kouře.
Venku hučela sněhová vánice, kreslící
bezpočet hustých bílých vodorovných čar
ve světle zmítající se pouliční lampy.
Vzpomněl jsem si na tebe. Sedíš u stolu
pod bílým světlem lustru a těžce přemáháš
spánek… Kdyby ten ze čtyřky pořád nezvonil,
na chvíli bych si zdřimla… Tomu ze šestky
budu muset dát injekci, už to s ním není
k vydržení…
Táhneš těžce druhou půlku čtyřiadvacítky.
Sněhová vánice neúnavně dopadá na nemocnici.
Sedíš samotinká pod bílým světlem lustru
a posloucháš… Sténá to sněhová bouře
nebo tvých padesát nemocných na oddělení…
Možná, že vzpomínáš na včerejší večer,
který jsme spolu protančili, prozpívali,
propili
na počest tvých světlých chloupků na šíji
(tak skvěle doplněných zelenými sametovými
šaty a těžkým zlatým řetězem náhrdelníku).
Řeklas mi, že jsi nevěděla, že také dovedu
zpívat.
Máš pravdu, je toho mnoho, co jeden v druhém…
Právě v této chvíli jsou mezi námi nataženy
dlouhé,
studené ruce černé tmy a sněhové bouře.
Stopy mých odešlých přátel, které se rozbíhaly
od dveří mého domu, zapadly sněhem. A přece
v tomto městě a v této chvíli víme o sobě jenom
my dva,
každý na jedné straně hučící sněhové vánice.