Prosinec 1944

ty bezútěšný temný úděli!
Těch dnů a týdnů, let, den ode dne,
ta trýzeň, ach, ti živí nežijící,
kdož pro svět mrtvi, aniž zemřeli –

– ne, mrtvi nejsou ti, kdo v bědné muce
přec milují a touží, doufají,
ba nejsou mrtvi ti, kdo v šeré naději
vztahují roztouženě žádající ruce

nad blátem vězení jak větve stromů,
tak jako holé větve k nebi ční
– ach, vždyť je zima už! čas vánoční!
vždyť domů náležíš, k svým milým domů!

Už šesté Vánoce… Jak dlouho ještě, jak?
to dlouhé čekání nakonec utrápí tě:
ty přece doma ženu máš a dítě –
– Po šedém nebi vzhůru se vznes pták.