Právo: Stojí za oteplováním kosmické záření?

Klimatické změny jsou stále častěji předmětem sporů mezi vědci i laiky. Přestože je všeobecně přijímáno tvrzení, že za ně může znečištěné ovzduší a skleníkový efekt, existují vědci, kteří mají jiný názor. Patří k nim i skupina tvrdící, že za oteplováním stojí kosmické příčiny. Izraelský astrofyzik Nir Shaviv z Hebrejské univerzity v Jeruzalémě a Jan Veizer z University of Ottawa v Kanadě zveřejnili na stránkách odborného časopisu Americké geologické společnosti (GSA) studii, podle které za oteplování mohou do značné míry částice kosmického záření.
Hypotéza se setkala se všeobecným nesouhlasem, který je však v mnoha případech motivován spíše ideologicky a politicky - myšlenka, že za oteplováním nestojí skleníkové plyny vypouštěné lidmi, ale jiné faktory, by podrazila nohy mnoha politikům a aktivistům, kteří si na ní vybudovali kariéru ještě dřív, než se podařilo civilizační původ jevu prokázat.

Ekologie jako zbraň hromadného ničení

To, že se klima naší planety otepluje, vědci již považují za dokázané. Svědčí o tom nejen přesná měření, podle nichž se za uplynulé století zvýšila průměrná teplota asi o 6 desetin procenta, ale i jevy patrné na první pohled, například ústup ledovců. Příčin může být mnoho a seriózní vědci otevřeně říkají, že pro souvislost mezi oteplováním a aktivitami člověka zatím chybějí exaktní důkazy a že jev je třeba dál zkoumat.
Přesto všeobecně převládlo mínění, že hlavní příčinou klimatických změn jsou skleníkové plyny vypouštěné člověkem. Jde zejména o oxid uhličitý vznikající ve spalovacích motorech, topeništích a jiných zdrojích energie, ale také o metan, který produkuje převážně zemědělství. Tyto plyny zvyšují tzv. skleníkový efekt atmosféry spočívající v tom, že sluneční záření, které do atmosféry pronikne v téměř celém rozsahu svého spektra, je zde absorbováno a přeměněno do takové podoby, že se mu už nepodaří uniknout ven. Právě oxid uhličitý má na svědomí žhavé podnebí Venuše a podle některých odborníků hrozí podobný osud i Zemi.
Díky této víře už našlo pracovní náplň nejen mnoho vědců, ale ještě více politiků a aktivistů nejrůznějších hnutí. Nejzřetelnějším důkazem toho je tzv. Kjótský protokol, podle kterého mají průmyslové země snižovat emise skleníkových plynů, zatímco nerozvinuté země mohou jejich produkci dál zvyšovat. V podstatě jde o jakési jednostranné ekonomické "odzbrojení" - omezení produkce skleníkových plynů znamená zvýšení nákladů na výrobu, zastavení ekonomického růstu a v důsledku toho sociální otřesy. Nelze se příliš divit USA, že v tom vidí pokračování války proti své zemi jinými prostředky.

Slunce oslabuje magnetický štít

A tak se z hypotéz usilujících o vysvětlení klimatických změn stal nástroj politického boje. Výsledkem je mimo jiné i to, že civilizační původ oteplování je vydáván za prokázanou věc a ostatní názory ukládány k ledu.
Totéž patrně čeká i novou teorii Nira Shaviva a Jana Veizera. Ti tvrdí, že za jedním z významných faktorů ovlivňujících změny klimatu jsou výkyvy ve sluneční aktivitě. Slunce totiž ovlivňuje magnetické pole Země, které nedovoluje pronikat tvrdému kosmickému záření do hlubších vrstev atmosféry. Změny v aktivitě Slunce mají za následek protuberance a zvýšení síly slunečního větru, které magnetické pole Země deformují a oslabují. Částice kosmického záření tak mohou pronikat hluboko do atmosféry, kde se kolem nich kondenzuje vzdušná vlhkost. Proto narůstá hustota oblačnosti a mění se bilance mezi příjmem energie z vesmíru a jejím vyzařováním zpět. Podle autorů teorie má kosmické záření na svědomí přibližně 66 procent hodnoty teplotního přírůstku.
Přestože tvorba mraků pomocí kosmického záření vypadá na první pohled bizarně, tento princip je dávno známý. Již půl století jaderní fyzikové tento jev využívají v detekci záření. Částice, které prolétají tzv. mlžnou komorou s parou, způsobují kondenzaci vody a zanechávají tak za sebou viditelnou stopu. Také měření prováděná ze satelitů potvrzují souvislost mezi sluneční aktivitou a tvorbou oblaků.

Bouře odporu

Snížení účinnosti magnetického ochranného štítu Země však může mít i příčiny mimo Slunce. Geofyzikové již dlouho upozorňují, že magnetické pole naší planety slábne. Vzorky hornin ukazují, že v minulosti se běžně měnila nejen jeho intenzita, ale i polarita, což bylo vždy doprovázeno krátkodobým vymizením magnetického pole. K tomu se patrně schyluje i nyní. Následky ztráty ochranného štítu Země by nepochybně byly mnohem horší než jen pouhé oteplení.
Přestože nová teorie působí logicky, zdvihla se proti ní bouře odporu. Například skupina vědců z několika zemí zveřejnila v časopise EOS Americké geofyzikální unie článek tvrdící, že metody použité izraelským a kanadským autorem jsou nevědecké, nepřesné a pochybné. Nenamáhali se však vysvětlit, proč k ještě větším globálním oteplením než dnes docházelo i v minulosti (naposledy v raném středověku, kdy například Grónsko bylo zcela bez ledovců), přestože tehdy neexistovaly spalovací motory.
Když se novináři zeptali profesora Veizera, jednoho z autorů teorie o kosmických faktorech globálního oteplování, co říká článku v časopisu EOS, odpověděl: "To je dlouhá historie. Jejich východiska jsou motivovaná výhradně politicky. My si ale stojíme na tom, že souvislost mezi kosmickým zářením a oteplováním existuje."

---

reklama

---