http://ekolist.cz/cz/kultura/clanky/ceske-exotismy
zprávy o přírodě, životním prostředí a ekologii

České exotismy

5.3.2008
Deštný prales, domorodci s chatrčemi z trávy, mniši na pozadí tropického moře, primitivní obřadní masky, to jsou obrázky, které můžeme shrnout jedním slovem – exotika. Jde o téma, které je pro environmentálně laděného člověka značně přitažlivé. A jistě i svou rozporuplností: na jedné straně pociťuje touhu po přirozenosti těchto výjevů, na druhé straně ale vnímá ničivou sílu vlastní civilizace, která do nich vniká nebo kterou dokonce sám na tato místa přináší. Nechci zde však rozebírat pro a proti našich cest za „jinou“ přírodou a lidmi, spíš představit fenomén směřování k „cizímu“ v rámci naší kultury. Dobrou příležitost k tomu skýtá výstava „Exotismy ve výtvarném umění v Čechách a na Moravě“, která v únoru skončila v Českém muzeu výtvarných umění v Praze a v příštích měsících zamíří i do dalších měst po celé republice.
 
Zvířata
Zvířata, 2000-2006.
Foto: Michal Gabriel
Výstava obsahuje průřez z českého výtvarného umění posledního století a zahrnuje nejen obrazy a grafiky, ale i sochy, fotografie architektury, užité umění i filmovou projekci. Volně navazuje na výstavu z roku 2004 „Folklorismy“ a naznačuje tak různé typy hledání kořenů směrem „dovnitř“ i „ven“ (jak se píše v katalogu). Toto hledání kořenů jako něčeho nezkaženého, čistšího a původního je charakteristické nejen pro environmentální hnutí, ale i pro celou evropskou kulturu.

Cizí světy
Záliba v exotickém, cizokrajném, cizím je skutečně význačným evropským rysem. I jiné kultury mají svá období, kdy přejímají cizí vlivy (třeba Korejci a Japonci z Číny), jen málokterá kultura ale hledí a hledá po všech koutech světa tak dlouho a usilovně jako ta naše. Už v přejímání východních vlivů v antice byl tento trend patrný, i když spíš ve formě kultů nebo jiného životního stylu než v umění. Naopak řecké tvarosloví tehdy zasahovalo značnou část světa. Přejímání cizích vlivů se pak objevovalo silněji od křižáckých válek (z arabského a zprostředkovaně čínského světa) a od objevných cest už zájem o cizí kraje vlastně nikdy neopadl. Nebývalá evropská cestovatelská aktivita ostatně neměla obdobu v žádné jiné velké kultuře (např. Číňané se svými objevnými plavbami rychle skončili). V 18. století začala tato tendence velmi sílit a projevovala se v řadě oblastí – od obdivu k čínským zahradám a uměleckým dílům, přes zálibu v Předním východě, až po obdiv ke starým druidům.

Rovněž v 18. století napsal své texty Jean Jacques Rousseau, který s dosud nebývalým důrazem nejenže evropskou kulturu prohlásil za zkaženou (to by nic tak zvláštního nebylo), ale především ji prohlásil za méněcennou vůči tzv. přírodním kulturám. Původní stav člověka považoval za nejlepší období lidstva, stav, kdy podle něj žil člověk sám, zcela svobodný materiálně, sexuálně, sociálně i duševně. Žádná společnost ho nenutila k předstírání a falešnosti; bohatá tropická příroda mu skýtala vše potřebné ke šťastnému životu. Bohužel byla podle Rousseaua tato prvotní svoboda i rovnost porušena vlastnictvím (půdy, potravy, pak i žen) a začal úpadek lidstva. Naše civilizace podle Rousseaua dosáhla už značného stadia úpadku, o což se zasloužily vědy i umění, a mohl ji zachránit jen obrat k původnímu, přirozenému člověku. Snad žádná civilizace nikdy takto nezpochybnila sebe samou. Byl v tom sice kus tradičního stesku po Zlatém věku a Ráji, ale závěry těchto názorů přesahovaly ze světa legend do návodů na novou společnost. Cestovatelé odjížděli do světa s touhou najít „původního divocha“ i s jeho přirozeným, přírodním rájem. A často se taky domnívali, že ho našli – jako Bougainvillova výprava na Tahiti (sám velitel si ovšem příliš iluzí nedělal).

Na Rousseaua (byť spíš nepřímo) navázali romantici, kteří ještě podpořili zájem o „jiné“, „přirozenější“ kultury. Proti ideálu klasické antiky vyzdvihli gotický středověk, divokou přírodu, temnoty a cizí světy – ať už v podobě exotiky Orientu, Dálného východu, obou Amerik nebo světa vlastních „cizích“ prostorů a dob – neantického pohanství, pohádkových příběhů či Cikánů.

Ať chceme nebo ne, tyto ideje jsou dodnes v pozadí tzv. environmentálního myšlení s jeho zálibou a touhou po přirozenosti, „divočině“, harmonickém životě s přírodou, souladu se Zemí, ale i zájmem o „přírodní“ etnika, o původní postupy výroby nebo o zachování „původní“ krajiny apod. Obdobné rousseauovsko-romantické názory ovšem částečně stojí i za současnou zahraniční politikou Západu, zejména evropských zemí. Chráníme deštné pralesy a velryby, propagujeme fair-trade a adopce na dálku, ve velké politice mluvíme o svobodě a partnerství mezi národy, o „přirozeném“ právu na svobodu, důstojný život apod. Z pohledu „cizích“ národů však jde často (a někdy bohužel) o naprosto nepochopitelné ideje – jaká „přirozená rovnost“ mezi lidmi? Jaká harmonie s přírodou? Jaká ochrana? A zaznívá i skepse vyvolaná stykem s naší, byť jakkoliv obdivovanou civilizací: A nezničili jste svojí touhou po „jiném“ už stovky kultur a civilizací, k nimž jste připluli s křížem v jedné a mečem v druhé ruce? Nejsou vaše nové nápady podobného ražení?

Zpátky na výstavě
Španělská synagoga v Praze, pohled do ústřední kopule
Vojtěch Ignác Ullmann, Josef Niklas, vnitřní výzdoba A. Baum a B. Münzberger: Španělská synagoga v Praze, 1868-1893, pohled do ústřední kopule.
Foto: Dana Cabanová, Petr Kliment/Židovské muzeum v Praze
Zájem o exotiku a cizokrajnost je marná sláva součástí naší kultury, a to zejména té současné. Velmi dobře je to vidět v umění a nezáleží, jestli vyrazíme do galerie, nebo zapneme rádio. Umělci putovali do dálek za inspirací tak dlouho, až značně pozměnili evropské umění a vlastně celou kulturu. A vlivy to byly značně různorodé – ornamentika Orientu, architektonické tvarosloví Egypta, dálně-východní estetika rezignující na přesnou nápodobu i prostorovost, africké masky a zejména rytmy. Dnes má evropské umění s antickými vzory a vůbec chápáním umění asi míň společného než třeba s čínským. To ale není nic špatného.

A je potěšující, že se na tento proces, byť pouze z úhlu 20. století, můžeme podívat očima českých umělců. I zde je vidět různorodost ve volbě tématu, protože exotika může být různá: „iracionální“ kultivovaný Přední i Dálný východ, „šťastní divoši“ na rovníkových ostrovech, Východ ruských stepí, temná Afrika, stateční indiáni, tajemní Indové i cizokrajní domácí Cikáni. Tyto náměty přitom zpracovávali jak tvůrci, kteří cestovali spíš doma (výborný Váchal), tak výtvarníci, kteří opravdu v daleké cizině a tropech pobývali (dřív Otakar Nejedlý, v současnosti například Barbora Šlapetová, Lukáš Rittstein a Otto Placht).

Výstava přináší příliš zajímavých děl na to, abychom se jimi zabývali individuálně. Osobně mám ale rád výstavy, které pracují s časovým průřezem českého umění na prostoru, který není ani příliš malý, ani příliš velký. A tato výstava k nim patří. Její část je navíc umístěna v krásně ztemnělém románském domě (dnes už sklepě), kde tentokrát opravdu vyniká zadní místnost věnovaná fosforeskujícímu „pralesu“ Otty Plachta. Chtěl bych snad ještě upozornit na zajímavou, byť místy až přetíženou exkurzi do prací českých architektů. Najdeme zde exotický interiér pražské kavárny Imperial, ale i exotiku synagog, pravoslavných kostelů či pavilóny v zoologických zahradách (pražská Indonéská džungle se jistě povedla, škoda že jsou na výstavě fotky jen ze stavby).

Výstava je doplněna katalogem, který i přes svou cenu stojí za zakoupení. Ne zcela pochopitelné ale je umístění projekce o Zikmundovi a Hanzelkovi (jakkoli je chovám v úctě) – nejenomže ruší prohlížení dolní části expozice, ale když už projekce, tak proč není třeba o nějakém českém umělci?

A ještě dodatek k prostorám galerie – je velká škoda, že Středočeský kraj, pod který galerie spadá, ukrojil z výstavních ploch kus pro své propagační středisko, přes které se vlastně musí do galerie vejít. Je jistě dobré tento kraj propagovat, ale je to opravdu nutné na úkor výstavních prostor? Zvlášť když už v nejbližším okolí galerie (nachází se na rohu Husovy a Karlovy ulice) zvítězili prodavači ruských čepic a kýčů pro turisty? Nenechme se ale zmást a pokusme se do galerie dobloudit i skrz proudy turistů z Japonska či Itálie, kteří v Praze hledají exotiku a domů si můžou přivézt zaručeně domorodé ruské vejce nebo čepice. Vždyť kdo by nechtěl spatřit cizí kraje?

Tento článek je převzat z tištěného Ekolistu 02/2008.

Tento text je jedním z výstupů projektu GA ČR č. 408/06/0950 a Národního programu výzkumu II. č. 2B06126.

Karel Stibral
Autor přednáší na katedře environmentalních studií FSS MU v Brně.
tisknout poslat

Online diskuse

Redakce Ekolistu vítá čtenářské názory, komentáře a postřehy. Tím, že zde publikujete svůj příspěvek, se ale zároveň zavazujete dodržovat pravidla diskuse. V případě porušení si redakce vyhrazuje právo smazat diskusní příspěvěk
Do diskuze se můžete zapojit po přihlášení


Zapomněli jste heslo? Změňte si jej.
Přihlásit se mohou jen ti, kteří se již zaregistrovali.

Ekolist.cz je vydáván občanským sdružením BEZK. ISSN 1802-9019. Za webhosting a publikační systém TOOLKIT děkujeme Econnectu. Navštivte Ecomonitor.
Copyright © BEZK. Copyright © ČTK, TASR. Všechna práva vyhrazena. Publikování nebo šíření obsahu je bez předchozího souhlasu držitele autorských práv zakázáno.
TOPlist