http://ekolist.cz/cz/kultura/clanky/cilek-je-stale-s-nami
zprávy o přírodě, životním prostředí a ekologii

Cílek je stále s námi

1.4.2007
V posledních letech se stalo pravidlem, že se na pultech knihkupectví, většinou nedlouho před Vánocemi, objeví nová knížka Václava Cílka. Došlo k tomu i vloni, a tak je s námi Václav Cílek i tuhle zimu. Těžko by někdo mohl Ekolist podezřívat, že mu věnujeme málo prostoru (viz Ekolist 02/2006, 04/2005, 04/2003). Tentokrát je to ale zvlášť oprávněné. Nový soubor textů „Tsunami je stále s námi“ je totiž Cílkova snad vůbec nejenvironmentálnější kniha.
 

Dobrá polovina kapitol knihy se věnuje klimatu a i ty zbylé se až na drobné výjimky životního prostředí úzce týkají. Autor se v nich zamýšlí třeba nad tím, proč se naše civilizace tak úzkostlivě snaží udržovat automobily spokojené, proč jsme vyhlásili válku lípám a proč stojí za to zachovat haldy po těžbě uhlí. Václav Cílek v knize opět dokazuje, jak věcným a zároveň poutavým vypravěčem je. Přitom tentokrát často mluví o tématu, které bývá spojováno spíš s bulvární nebo jinak pitomou publicistikou - o katastrofách.

„Když se podíváte do Britské encyklopedie na heslo budoucnost, najdete definifici, že ‚to je něco, co nelze znát‘. Jako cesta mizející za obzor.
Foto: Václav Cílek
Sodoma Gomora

Knížku otevírají texty o hurikánu Katrina, který na konci srpna roku 2005 zpustošil oblast New Orleans, a tsunami, které na konci prosince 2004 zasáhlo pobřeží Indického oceánu od Afriky po Sumatru a zabilo skoro čtvrt milionu lidí. Václav Cílek ale nesklouzává k nějakému výčtu morbidností, naopak srozumitelně vysvětluje, jak k podobným jevům dochází, a především předkládá argumenty, že nejde o nic mimořádného – živly jsou s námi stále a jejich projevy jsou někdy až neuvěřitelné. Například vůbec nejvyšší spolehlivě naměřené tsunami se odehrálo v zálivu Lituya na Aljašce. V červenci 1958 došlo v této oblasti k silnému zemětřesení, jehož epicentrum leželo asi 20 kilometrů od zálivu. V důsledku otřesů země došlo k obrovskému sesuvu, který na protější straně zálivu vytlačil vodu do fantastické výšky 518 metrů nad hladinu moře – tsunami tam očesalo vegetaci a zanechalo po sobě holou skálu (jen pro srovnání – převýšení kabinkové lanovky z Janských Lázní na Černou horu v Krkonoších činí asi 560 metrů). Cílek ale přidává, že nějaká nadělení se dají očekávat i v relativně blízké budoucnosti – třeba jižní Kalifornie má třetinovou pravděpodobnost, že ji během dalších třiceti let zasáhne větší zemětřesení a tsunami. „To není vyhrožování katastrofou, ale konstatování, že svět se – bez ohledu na lidi, dobytek a hmyz – chová tak jako vždycky.“

Když jsou čtenáři zpraveni, že katastrofy jsou spolehlivé a zase přijdou, přechází autor k dalšímu v podstatě všednímu tématu – pádu civilizací. Hledá důvody zániku Jericha, Sodomy a Gomory, Borobuduru, Mayské civilizace, ale i třeba Řecka. Všímá si především možných environmentálních příčin a na příkladu Izraele a Palestiny ukazuje, jak jsou omezení daná životním prostředím důležitá i dnes. „Z mého pohledu není příliš zajímavé hovořit o politických jednáních a sebevražedných atentátnících. Situaci v měřítku dalších tak třiceti let nejspíš rozhodnou zásoby podzemní vody.“ U minulých krizí, které vedly k pádu celých říší, konstatuje, že je velmi těžké vypátrat jednu příčinu, spíš se vždycky sešlo několik důvodů dohromady. „Jsou jevy na pomezí přírody, strachu a společnosti, které nedávají a nemůžou dát jednoznačné odpovědi.“ Přesto k obecnějšímu závěru Václav Cílek dochází: „Sociální krize mívají environmentální složku, environmentální krize někdy mívají sociální příčiny, ale vždy sociální následky.“

Jako scelující námět se knihou táhnou klimatické změny, zevrubně se jim Cílek věnuje v několika samostatných kapitolách. A stejně jako celkové vyznění knihy i podání klimatických změn balancuje na hraně dvou základních sdělení – to první zní, že se něco děje a není to úplně sranda. „K největším transformacím společnosti dochází v okamžiku, kdy se protnou velké přírodní a velké sociální změny. To je přesně situace, ve které dnes jsme,“ opakuje Cílek. Zároveň ale mírní paniku. Svět (nebo možná osud) není donekonečna rostoucí blaho, ale ve vlnách se měnící sled událostí, který jednou ukazuje svou vlídnou, jindy hrozivou tvář. „Nejvíc ze všeho to platí pro krátkodobé počasí i dlouhodobé klima, život civilizací a úroveň populace,“ říká Cílek v první třetině knihy a na konci doplňuje: „Důležité je, že i tyto změny se při dobrém řízení a správných informacích dají zvládnout.“ Přestože se Václav Cílek nesčetněkrát zabývá událostmi dávno zavátými časem a neustále brouzdá minulostí, celá kniha je vlastně zdařilým vyprávěním o velké nejistotě, které říkáme budoucnost.

Tento článek vyšel v tištěném EkoListu č. 3/2007.

Jan Stejskal
Autor je šéfredaktorem tištěného EkoListu.
tisknout poslat

Online diskuse

Redakce Ekolistu vítá čtenářské názory, komentáře a postřehy. Tím, že zde publikujete svůj příspěvek, se ale zároveň zavazujete dodržovat pravidla diskuse. V případě porušení si redakce vyhrazuje právo smazat diskusní příspěvěk
Do diskuze se můžete zapojit po přihlášení


Zapomněli jste heslo? Změňte si jej.
Přihlásit se mohou jen ti, kteří se již zaregistrovali.

Ekolist.cz je vydáván občanským sdružením BEZK. ISSN 1802-9019. Za webhosting a publikační systém TOOLKIT děkujeme Econnectu. Navštivte Ecomonitor.
Copyright © BEZK. Copyright © ČTK, TASR. Všechna práva vyhrazena. Publikování nebo šíření obsahu je bez předchozího souhlasu držitele autorských práv zakázáno.
TOPlist