Vojtěch Varyš: Jak to Zelení prokaučovali (a nejen u nás)

Fatální neúspěch Zelených jde tak trochu v ruku v ruce s děním u sousedů: pouhý týden předtím, než čeští zelení dosáhli druhého nejslabšího výsledku své historie, jejich rakouští kolegové vypadli po třiceti letech z parlamentu.

Nějaká strana zelených existuje prakticky všude na světě: etablovat se na politické scéně a stabilně promlouvat do politiky (i na vládní úrovni) dokázali pouze v Německu a ve skandinávských zemích. V Rakousku byli dlouhodobě zastoupeni v parlamentu, stejně jako v zemích Beneluxu, ve Francii byli slyšet jen coby přívažek v socialistických vládách. V postkomunistickém prostoru se zelené politice nikdy moc nedařilo – jistou výjimku představují země pobaltské, v Lotyšsku mají dokonce zeleného prezidenta.

V Polsku jsou zelení marginální, na Slovensku rovněž (zastoupení v parlamentu byli jen těsně po revoluci, později se formálně účastnili vlády díky účasti v Dzurindově protimečiarovské koalici SDK). Jisté zelené rysy má maďarská opoziční strana Politika může být jiná, jejíž hlavní téma ovšem leží mimo zelené zaměření.

Z tohoto výhledu se čeští Zelení jeví jako celkem úspěšná strana. Mají zastoupení v senátu (byť je reprezentují vesměs nestraníci, respektive lidé, kteří jsou, řečenou kulantním partajním slovníkem, „natolik výraznými osobnostmi“, že nejsou s to ustavit ani společný senátorský klub) a solidní postavení v komunální politice, vždyť v Praze i Brně jsou součástí radniční koalice, jedna z největších pražských městských částí, Praha 4, má i zeleného starostu. Marná sláva, sněmovní zastoupení, v politice to hlavní, jim dlouhodobě uniká. Do parlamentu pronikli jen dvakrát: v roce 1992 jako součást konglomerátu Liberálně-sociální unie, kdy získali 3 mandáty ve Federálním shromáždění (které záhy zaniklo spolu s Československem) a 3 mandáty v České národní radě, z níž se posléze stala Poslanecká sněmovna: všichni tři poslanci, včetně tehdejšího předsedy strany Jaroslava Vlčka, ovšem stranu postupně opustili.

Až v roce 2006 se zeleným, pod vedením Martina Bursíka a s podporou Václava Havla, médií a výzkumných agentur, podařilo vstoupit do parlamentu a vzápětí i do vlády. Jakkoli si z toho mnozí straníci odnesli trauma a voliči Zelené potrestali vyhozením ze sněmovny, šlo stále o nejúspěšnější období v dějinách strany.

Když se v lednu 2016 stal předsedou strany Matěj Stropnický, mnozí do něj vkládali velké naděje směrem k levicovému posunu a nové energii celého hnutí. Ani k jednomu nedošlo. Stropnický je výrazná osobnost, ale stranu nedokázal nikam posunout, kampaň byla mdlá a nepřinášela žádný vzkaz.

Bursíkovští voliči dávno odešli k TOP 09, a někteří potenciální čí bývalí voliči zelených se letos přesunuli k pirátům nebo i ke starostům. Nicméně reagovat na propad návratem k éře Ondřeje Lišky, která stranu dovedla na pokraj zapomnění, by bylo fatální chybou. Zelení potřebují razantní styl, energické vedení a protestní, nikoli konstruktivní étos.

Navzdory domácímu vývoji a chybám v kampani je možné vidět v osudu českých zelených trend celoevropský, neboť zelení ztrácejí jako celek. Ekologická témata už tolik netáhnout a svět, domněle či skutečně ohrožený nejrůznějšími civilizačními výzvami od terorismu přes migraci, hledí na jiná, než na postmateriální témata. Až na některé regionální výjimky ztrácí také klasická levice.

V krizi se nacházejí němečtí zelení, přestože jsou zastoupení v devíti z celkem 16 spolkových vlád a po nynějších volbách nejspíš vstoupí znovu i do vlády centrální. V Bádensku-Württembersku mají dokonce premiéra (Winfrieda Kretschmanna) a jsou schopni široce koalovat – s konzervativní CDU, se sociálními demokraty, s postkomunistickou Die Linke i s liberální FDP. A v tom je právě ten problém. Z kdysi alternativního hnutí a protestní partaje, která přinášela nová témata a neotřelé úhly pohledu, se stala konformní součást systému. Programově jsou vyčerpaní a nemají co nabídnout.

Podobný osud potkal rakouské zelené, kteří byli v tamní Národní radě zastoupení nepřetržitě od roku 1986. Získali jen 3,7 % hlasů a vypadli z parlamentu. Výraznou měrou k tomu přispěli dva rozkoly. Stranu – jakožto málo radikální a protisystémovou – opustila celá mládežnická orgnizace pod vedením ambiciózní 23leté aktivistky Flory Petrikové a připojila se ke komunistům; zásadní byl pak odchod několika poslanců v čele s individualistou Peterem Pilzem, který si založil vlastní partaj, s níž se, na rozdíl od původních zelených, do parlamentu dostal.

Takové odchody známe i u nás – Hnutí Zelení kolem Jakuba Patočky, Demokratická strana zelených kolem sponzora Jaromíra Soukupa, nebo třeba Korytářovo regionální hnutí Změna. Na rozdíl do Pilze neslavil žádné úspěchy ani bývalý šéf zelených Martin Bursík, který si svého času založil LES. Ačkoli: členka této pidipartaje Olga Sommerová je na pražské kandidátce TOP 09 první náhradnicí a třeba se v průběhu volebního období poslankyní i stane.

Zpět k zeleným: je otázkou, zda mají ve svých řadách obdobně výraznou postavu, jakou je Matěj Stropnický. A je otázkou, zda je Stropnický pro případný úspěch strany udělat něco víc, než dosud. Protože to nestačilo. Ale poptávka po protestních stranách přirozeně poroste a to po jiných, než v letošních volbách. Tudíž prostor pro nekonformní, nebojácnou a drzou alternativu tu rozhodně je.

---

reklama

---