Jiří Svoboda a Jindřiška Svobodová: Změna klimatu, energetika a ekonomika
Energetika založená na fosilních palivech dala základ obrovskému vědeckotechnickému pokroku v posledních 200 letech a vedla ke značnému navýšení životní úrovně části obyvatel Země. V rozvinutém světě dnes považujeme stabilní dodávky energie za samozřejmost a těžko lze očekávat, že se drtivá většina společnosti bude v budoucnosti ochotna této vymoženosti dobrovolně vzdát.
Stát by měl zajistit kvalitní všestranné uspokojování oprávněných potřeb svých obyvatel a fungující prostředí pro podnikatelské subjekty, které vytváří materiální bohatství společnosti. Proto je nutný přiměřený výběr prostředků do státního rozpočtu a jejich optimální použití ve prospěch veřejných statků sloužících celé společnosti (je samozřejmě otázkou zda se to v praxi aspoň přibližně děje). Výsledkem tohoto snažení je pak více či méně zdravé hospodaření státu (jeho ekonomika).
Změna klimatu, energetika a ekonomika jsou vzájemně provázané problémy s tím, že změna klimatu je nový problém a je jej třeba řešit maximálně ohleduplně vůči dvěma zbývajícím problémům, pokud je to možné, nejlépe pomocí jediného dominantního nástroje.
Jak by mohlo vypadat ideální řešení?
Nabízí se systémové řešení pro efektivní ochranu klimatu – uhlíková daň – ideálně vybíraná bezprostředně po vytěžení či dovozu fosilních paliv. Uhlíková daň se automaticky promítne do cen zboží a služeb přímo úměrně jejich uhlíkové náročnosti a tržní prostředí se posune směrem ve prospěch nízkouhlíkové energetiky a ekonomiky úměrně výšce uhlíkové daně. Zde si je třeba uvědomit, že nějaké peníze je třeba státu tak jako tak odvádět a právě strukturu vybíraných daní je třeba chápat jako významný nástroj pro ovlivnění směřování společnosti k požadovanému stavu. Zavedení byť i vysoké uhlíkové daně by tedy nemuselo mít na ekonomiku citelné negativní důsledky. Pro energetiku by tak vzniklo přirozené konkurenční prostředí, v němž se budou spontánně uplatňovat všechna efektivní úsporná opatření a nízkouhlíkové zdroje energie. Zavedení uhlíkové daně posune úroveň rentabilnosti všech nízkouhlíkových opatření právě o výši daně a tím se nejen rozšíří spektrum rentabilních opatření, ale zároveň ekonomická atraktivita jejich uplatňování (v obrázku to představuje posunutí nákladové křivky směrem dolu o výši uhlíkové daně). Je samozřejmě třeba přiznat, že každá snaha o významnou redukci používání fosilních paliv bude mít jisté negativní následky v oblasti energetiky i ekonomiky, jde tedy o úlohu minimalizace negativních následků.
Výše uhlíkové daně a její časová závislost jsou jediné významné parametry systému. Tyto parametry je třeba nastavit politickým konsensem. Uhlíková daň by měla být fiskálně neutrální (být plošně vracena na hlavu, nahradit část DPH, daně z příjmů či odvodů na sociální zabezpečení). Pak už je třeba důsledně dbát jen na to, aby politika, ideologie, lobbing a korupce do řešení problému ochrany klimatu pronikaly co nejméně a mohlo tak vzniknout férové konkurenční prostředí v rámci nízkouhlíkové energetiky a ekonomiky. Dotace (myšleno jejich část vyčleněná pro ochranu klimatu) je třeba používat v přiměřené výši a velmi uvážlivě jen na vědu a výzkum v oblasti nízkouhlíkových technologií a na pilotní projekty pro zavádění nízkouhlíkových technologií do praxe. Tyto dotace by se mohly financovat právě z uhlíkové daně, která by se stala dominantní hnací silou ve prospěch nízkouhlíkové ekonomiky.
Jaký je dnešní reálný stav?
V nedávné době řada subjektů vycítila příležitost pod rouškou ochrany klimatu získat vliv či zbohatnout na úkor mnohonásobně vyšších ztrát celé společnosti a využila k tomu buď již existujících společenských vztahů a struktur, či přispěla k vytvoření dalších. Vlastní ochrana klimatu se stala podružným problémem. Proto zjevně není zájem o hledání systémového řešení např. pomocí uhlíkové daně. Nejvýznamnějším odpůrcem navrhovaného systémového řešení je zřejmě fosilní lobby, protože by došlo ke znehodnocení zásob fosilních paliv, které těžařské společnosti čerpají. Proto jsou naopak podporovány nástroje jako je systém emisních povolenek založený na zcela neurčitých pravidlech (vlastně nepravidlech), na kterém dokonce řada těžařských a energetických společností vydělala (dostaly jen za to, že jsou velcí emitenti CO2, nějaká ty povolenky navíc, které si pak mohli prodat). Značné toky peněz jsou pak určovány politickými rozhodnutími a vytváří se tak ideální prostředí pro korupci. Není divu, že v takovém politickém prostředí dostávají zelenou i systémy podpor a dotací do standardních neinovativních a neefektivních opatření, které mají vysoké náklady při minimálním efektu. Kupodivu ani nevládním organizacím zasazujícím se o ochranu klimatu nevadí, že takové postupy vedou k diskreditaci snah o snižování emisí CO2. Stále totiž platí pravidlo – čím méně efektivní opatření, tím větší dotaci obdrží a nevládní organizace se takových pravidel zastávají. V této souvislosti je třeba zdůraznit, že existuje řada opatření, jejichž aplikaci lze již dnes plně zaplatit z úspor plateb za fosilní paliva (viz obrázek), ale tato opatření se v prostředí pokřiveném dotačními programy jen těžko uplatňují, neboť na přemrštěně dotovaných neefektivních opatřeních vydělají zúčastněné subjekty mnohem více (samozřejmě na úkor celé společnosti, aniž by jí za to cokoliv adekvátního daly). Zde také sehrává svou úlohu bezostyšná propaganda drahých a neefektivních opatření při zatajování vážných následků na ekonomiku a energetickou bezpečnost.
Věda a výzkum v oblasti nízkouhlíkových technologií jsou dotovány nedostatečně a u pilotních projektů není sledována jejich opakovatelnost bez dotace. Prakticky tedy dnešní pilotní projekty spíše ukazují, kudy cesta nevede, neboť jsou často z dotačních peněz (které nikoho nebolí) velmi předraženy. Takové projekty tedy mají spíše negativní (odrazující) účinek.
Z tématu změny klimatu a nízkouhlíkové ekonomiky se stal v ČR a v řadě zemí EU brutální byznys odčerpávající ze společnosti obrovské prostředky bez výrazného přínosu ve prospěch snižování emisí CO2. Je ku podivu, že aktivisté s takovým pojetím vcelku souhlasí. I v této oblasti se vytvořila mocná propojení mezi strukturami napříč politickým spektrem, průmyslovými lobby a vlivnými investory. Paradoxně ze situace profituje hlavně fosilní lobby, protože v řadě států probíhá intenzivní a často velmi úspěšná kampaň proti jaderné energetice – jedinému dnes známému vážnému konkurentu fosilní energetiky. Fosilní lobby tak může počítat se scénářem, že budou-li obnovitelné zdroje podporovány a stavěny v přílišné míře, pak se kvůli jejich vysoké ceně a nespolehlivosti dodávek samy brzy znemožní a tak fosilní lobby zůstane po likvidaci jaderných elektráren jediným zachráncem potřeb rozmařilých evropských společností.
Jaké by mohlo být řešení současné situace?
V současném době se náprava stavu zdá být extrémně složitá. Lze jen doufat, že:
1. Systém emisních povolenek bude přebudován na systém uhlíkové daně působící plošně na všechna vytěžená či importovaná fosilní paliva. Výše uhlíkové daně by měla růst postupně, aby se ekonomiky států bezproblémově adaptovaly.2. Bude znovu uvolněna cesta k jádru jako nejmocnější a nejspolehlivější zatím známé bezuhlíkové technologii výroby elektřiny.
3. Zastaví se všechny dotační programy podpory standardních neinovativních opatření, zavede se podpora jen těch pilotních projektů, které prokáží potenciál opakovatelnosti bez dotace; projekt musí prokázat, že podpora pouze přes uhlíkovou daň je dostatečně motivující a opakovaný projekt je za těchto podmínek rentabilní.
4. Zpřísní se normy pro výstavbu a rekonstrukci budov směrem k pasivnímu standardu. To je nutné, protože ve stavebnictví nefunguje interní mechanismus pro nastartování přechodu na energeticky úsporné stavebnictví. Stavebnictví při dnešním způsobu zateplování existujících staveb i způsobu výstavby nových domů likviduje každým dnem významnou část velmi lehce dostupného a rentabilního potenciálu úspor energie a emisí CO2 a situace se mění k lepšímu zoufale pomalu.
Ač jsou výše uvedené kroky politickými rozhodnutími formálně lehce proveditelné, je jejich prosaditelnost velmi složitá, protože by se to nelíbilo:
1. Vlastním politikům, kteří by ztratili značnou část vlivu na přerozdělování velkých peněz a s tím spojených profitů.2. Fosilním lobby, protože by došlo ke snížení hodnoty zásob fosilních paliv.
3. Všem subjektům, které by ztratily dotace na neefektivní a předražená opatření. Ty by musely začít fungovat ve skutečně konkurenčním prostředí.
4. Aktivistům, kteří by museli pozměnit náplň své agendy, neboť by ztratili řadu cílů svých útoků (činnost subjektů úspěšně působících v tržním prostředí systémově modifikovaném ve prospěch nízkouhlíkové ekonomiky nemá smysl napadat).
Z nápravy situace by profitovala pouze společnost představovaná obyčejnými lidmi, neboť ti by platili (pokud vůbec) mnohem méně za jistější výsledek v oblasti ochrany klimatu i životního prostředí. Bohužel stále je toto téma pod rozlišovací schopností drtivé většiny lidí a těžko lze v dohledné době doufat v podporu zdola. To však neznamená, že nastolená problematika není hodna dalších úvah a věcných kritických diskusí.
reklama
