Pavel Šremer: Vavrouškova uvědomělá skromnost a odříkání si věcí zbytných je i dnes naléhavé poselství

Josef Vavroušek při zakládání Občanského fóra s Lubomírem Volejníkem, budoucím prezidentem NKÚ. Rok 1989

Licence | Všechna práva vyhrazena. Další šíření je možné jen se souhlasem autora

Zdroj | Archiv Evy a Josefa Vavrouškových

Jako první vidím jeho systémový přístup k ochraně životního prostředí, to že se snažil řešit problémy s nasazením nejúčinnějších postupů a nástrojů. Velmi přínosná byla jeho aplikace nejnovějších výsledků výzkumu a zkušeností ze světa i domácích (např. při prvním zavedení procedury EIA). Samozřejmostí mu byla spolupráce s nevládními organizacemi, opět něco, co čeká na nové pokračování. Zásadní důležitost měla jeho snaha začít environmentální legislativu jakýmsi zákoníkem životního prostředí. To se tehdy nepodařilo prosadit, vznikl jen základní zákon o životním prostředí (17/1992 Sb.), o mnoho let později se udály další pokusy, byť zatím bez úspěchu, ale logická myšlenka na systémové uspořádání zákonů v této oblasti přetrvává.

Velký význam přikládal mezinárodní spolupráci, jak o tom svědčí např. jím iniciovaný proces „Životní prostředí pro Evropu“ začatý konferencí ministrů životního prostředí Evropy i dalších zemí v Dobříši 1991. V tomto procesu by opětovná aktivní účast České republiky byla více než potřebná, bylo by potřeba vrátit tento proces ke skutečné spolupráci, jak tomu bylo na počátku. Vavrouškova vize, tehdy vypadající jako poselství z Marsu (jak to přiléhavě nazval dr. Kára) o změně OSN v organizaci se 4 pilíři, z toho jedním environmentálním se zčásti začíná naplňovat až nyní, ale dík mnoha zájmům tolika členů OSN jen nedokonale.

Při hodnocení Vavrouškovy předvídavosti se obvykle uvádí jeho důraz na sociální aspekty řešení problémů. Už v minulém režimu se zabýval problematikou řízení společnosti a hledal mechanismy sebeřízení společnosti (vydal např. publikaci Životní prostředí a sebeřízení společnosti). Na konci r. 1989 a začátku r. 1990 se snažil jako člen koordinačního výboru Občanského fóra o směřování tohoto fóra k samosprávnému hnutí, představoval si vznik Rad pracujících na závodech. V r. 1994 viděl jako alternativu rezignace na spolurozhodování o společných záležitostech a pasivity, redukování podílu lidí na rozhodování na pouhé vhození volebního lístku do urny jednou za čtyři roky – rozvoj participativní demokracie, která spojuje přednosti reprezentativní demokracie se samosprávou.

A to je to velké poselství, které bude potřebné postupně naplňovat. Snažil se o vyvarování se slepého zaměření na konzum a spoléhání se na to, že trh vyřeší vše. Oproti tomu viděl jako alternativu důraz na kvalitu života, uvědomělou skromnost a odříkání se věcí zbytných - tedy přiblížení se k ideálu trvale udržitelného způsobu života.

Další vývoj šel bohužel konzumním směrem, po všech zkušenostech, jak to dopadlo je však dnes Vavrouškovo poselství opět naléhavé. Josef Vavroušek stačil založit stále aktivní Společnost pro trvale udržitelný život, bude však potřeba daleko širšího úsilí (nyní jako pokračování jeho organizačních snah vzniká Platforma udržitelného rozvoje, sdružující nevládní organizace a další zájemce), ve vládní sféře byla resuscitována Rada vlády pro udržitelný rozvoj, nyní však bude záležet, zda nebude obětována krátkodobým politickým úlitbám.

Na závěr nemohu nevyzdvihnout i lidský rozměr: byl nám sice jednu dobu šéfem, ale stále kamarádem, věděli jsme, že se na něj můžeme vždy obrátit a on nám pomůže, tak jako si pomáhali mezi horolezci. Ostatně jeho účast v expedici Lambaréné s dodávkou léků pro nemocnici v Africe je příkladem též.