Pavel Šremer: Třicet let zákona o životním prostředí jako výzva

Josef Vavroušek za svým stolem na Federálním výboru pro životní prostředí.

Licence | Všechna práva vyhrazena. Další šíření je možné jen se souhlasem autora

Zdroj | Archiv Evy a Josefa Vavrouškových

Došlo tehdy k propojení snah nevládních organizací, odborné sféry, i části pracovníků decisní sféry a nových politiků ve snaze co nejrychleji stav našeho životního prostředí zlepšit.

Již na jaře roku 1990 vznikla pracovní skupina, kterou vedl tehdy čerstvý místopředseda Státní komise pro vědeckotechnický a investiční rozvoj (začátkem léta 1990 přetransformované na Federální výbor životního prostředí - FVŽP) Josef Vavroušek, spolu s novým českým ministrem životního prostředí (MŽP) Bedřichem Moldanem a předsedou Slovenské komisie pre životné prostredie (SKŽP) Vlado Ondrušem. Pracovní skupina připravila celkovou koncepci ekologické politiky, která měla platit jak pro federaci, tak Českou i Slovenskou republiku.

Původní, hlavně Vavrouškova představa (jako systémového inženýra) byla, že vznikne nejprve zákon o životním prostředí a na něj budou navazovat složkové a další zákony. Koncepce byla přijata federální vládou (usnesením vlády č. 511/1990 ze dne 22. 7. 1990).

V koncepci byl obsažen i plán postupu v legislativní oblasti: „… celý soubor předpisů v oblasti životního prostředí bude sjednocen a podstatně doplněn, zejména bude vypracován chybějící rámcový zákon o životním prostředí“.

Koncepce už stanovila i další důležité zásady, které následně zákon o životním prostředí podrobněji specifikoval. Návazně pak v Státním programu péče o životní prostředí (schváleném federální vládou usnesením č. 229 z 18. 4. 1991), v programech pro roky 1991-1992 byl plán k novelizaci a dotváření systému ekologických zákonů a navazujících právních předpisů - urychleně měly být doplňovány především chybějící normy (zejména zákon o životním prostředí a zákon o odpadech a normy zcela zastaralé (např. zákon o ovzduší).

Už tehdy bylo stanoveno, že všechny normy jsou vytvářeny tak, aby byly v souladu s legislativou Evropského společenství a s mezistátními konvencemi v oblasti životního prostředí. S takovým postupem tehdy souhlasily i republikové vlády a zastupitelské sbory.

Oproti plánům však naléhavá potřeba nových složkových zákonů vedla k tomu, že nejprve byl připraven na FVŽP (2) a přijat Federálním shromážděním zákon o odpadech, první takový zákon u nás (zákon č. 238/1991 Sb. ze dne 22. května 1991) a nový zákon o ovzduší (zákon o ochraně ovzduší před znečišťujícími látkami, zákon č. 309/1991 Sb. ze dne 9. července 1991) namísto starého letitého “komínového“ zákona (zákon č. 35/1967 Sb. (ve znění z. ČNR č. 146/1971 Sb. a z. SNR č. 159/1971 Sb.) o opatřeních proti znečišťování ovzduší (kde jako důležité opatření byla např. výška komína).

Zákon o životním prostředí (zákon č. 17/1992 Sb.) ze dne 5. prosince 1991 (s nabytím účinnosti od 16.1.1992) tak byl ve federaci až třetím novým zákonem v oblasti životního prostředí po listopadu 1989, předchozí dva zákony však již dodržovaly nové základní principy ochrany životního prostředí, uzákoněné až zákonem o životním prostředí, vzhledem k zčásti souběžné přípravě všech těchto tří zákonů.

K přípravě zákona vznikla na FVŽP pracovní skupina. Obsahovou náplň zákona řešila skupina vedená Miroslavem Martišem a Eliškou Novákovou, právní aspekty pak zajišťoval Jan Mareček a Pavel Dvořák, vedoucí pracovníci legislativního odboru FVŽP. Na přípravě se podílelo i mnoho dalších odborníků z Česka i Slovenska.

Jak to zvláště při přípravě něčeho nového bývá, zpočátku se lišily názory na obsah i formu. Nejprve bylo uvažováno o variantě ústavního zákona, ta však padla s přijetím uvozovacího ústavního zákona č. 23/1991 Sb., kterým se uvozuje Listina základních práv a svobod a samotné Listiny základních práv a svobod 9. 1. 1991 Federálním shromážděním, když do ní bylo začleněno do čl. 35 ústavní právo fyzických osob na příznivé životní prostředí a právo na včasné a úplné informace o stavu životního prostředí a přírodních zdrojů.

Proto došlo k přípravě „jen“ federálního zákona. I ten měl tehdy mnoho odpůrců, byl na konzervativní právníky příliš převratný, porušující zvyklosti, neb se nejednalo o klasickou právní formu zákona. Byla mu též vytýkána pouhá deklarativnost či obecnost. Tehdy však byla velká potřeba zavést konečně už do československého práva základní problematiku životního prostředí.

Dík pevnému postoji tehdy již ministra-předsedy FVŽP Josefa Vavrouška a s pomocí dalších, kterým na životním prostředí záleželo, se nakonec zákon podařilo prosadit, byť ne bez komplikací.

Největší nastala, když čtveřice poslanců Federálního shromáždění, ambiciózních členů ODS (Ondřej Huml, Petr Gandalovič, Miloslav Soldát) a VPN (Vladimír Savčinský) nepočkala na řádné předložení zákona federální vládou, ale bez skrupulí ho předložila jako svůj poslanecký návrh. Což by nemuselo vadit, ba naopak by to mohlo urychlit jeho projednávání, pokud by z návrhu zákona nevypustili podstatnou část, týkající se posuzování vlivu činností na životní prostředí, tedy jednu z těch nedeklaratorních částí, zavádějící u nás nově celý proces hodnocení vlivu činností na životní prostředí EIA a dokonce i SEA.

Vynechání této části by zákon velmi znehodnotilo. Situaci jsme my, kteří jsme zákon připravovali, už viděli černě. Josef Vavroušek se však nevzdal, na jeho popud jsme podnikli vysvětlovací akci, proč je zařazení procedury hodnocení důležité.

Josef Vavroušek dík svému předchozímu působení jako zakladatel Občanského fóra a jeho Koordinačního centra oslovoval poslance za Občanské fórum, byť tehdy již rozdělené na Občanské hnutí a ODS. S oslovením slovenských poslanců nám velmi pomohl přední slovenský ochranář a v té době předseda výboru životního prostředí Slovenské národní rady Mikuláš (Maňo) Huba (nezávislý poslanec za Stranu zelených na Slovensku, součásti federální Strany zelených). Zvláště cenné bylo oslovení a kontakt na vlivného poslance Ivana Šimka, tehdy ze slovenského Křesťanskodemokratického hnutí (KDH), což mohu osobně potvrdit. Když pak došlo 5. prosince 1991 ve Federálním shromáždění k hlasování, velkou většinou 161 hlasů byl odsouhlasen zákon o životním prostředí i se zařazením procedury hodnocení vlivu na životní prostředí (proti bylo jen 25 poslanců a 5 se zdrželo, 1 hlasování ignoroval). Pro tento zákon dokonce hlasoval i poslanec a tehdy vicepremiér a ministr financí Václav Klaus, známý svým vztahem k životnímu prostředí jen jako třešničce na dortu. Následně byl zákon uveřejněn ve Sbírce zákonů pod číslem 17/1992. Účinnosti nabyl dnem vyhlášení, tj. 16. 1. 1992.

Povězme si dále alespoň ve stručnosti, co zákon obsahoval a jaké změny od té doby nastaly. Zákon obsahoval devět částí.

První částí byla preambule a vymezení účelu zákona. V této části se Federální shromáždění přihlásilo k ochraně životního prostředí. Dokonce i k etickému principu (člověk je neoddělitelnou součástí přírody, vzájemná závislost člověka a ostatních organizmů, vědomí odpovědnosti za zachování příznivého životního prostředí budoucím generacím), vedle toho zdůraznilo i antropocentrický přístup (respektování práva člověka přetvářet přírodu, ovšem v souladu s principem trvale udržitelného rozvoje /sustainable development/). Zvláště z hlediska legislativy bylo důležité zdůraznění práva na příznivé životní prostředí jako jedno ze základních práv člověka. § 1 stanovil účel zákona - vymezení základních pojmů a základních zásad ochrany životního prostředí a povinnosti právnických a fyzických osob při ochraně a zlepšování životního prostředí. A již před summitem Země v Rio de Janeiro bylo zdůrazněno východisko v principu trvale udržitelného rozvoje - zákon vlastně poprvé zavádí trvalou udržitelnost do našeho práva.

Druhá část blíže určuje devět základních pojmů: životní prostředí, ekosystém, ekologickou stabilitu, únosné zatížení území, trvale udržitelný rozvoj, přírodní zdroje, znečišťování a poškozování životního prostředí, ochranu životního prostředí a ekologickou újmu. Tehdy to byly nové pojmy v našem právu, dnes už jsou natolik známé, že upozorníme jen na některé.

Poměrně velké diskuse byly ohledně samotného pojmu životní prostředí (§ 2), co všechno do něj souhrnným způsobem zahrnout. Nakonec byla přijata formulace, že je to vše, co vytváří přirozené podmínky existence organismů včetně člověka a je předpokladem jejich dalšího vývoje. Jeho složkami jsou zejména ovzduší, voda, horniny, půda, organismy, ekosystémy a energie.

Co všechno zahrnout do pojmu životní prostředí? Vodu určitě. Ilustrační snímek.

Licence | Některá práva vyhrazena

Foto | Zdeňka Kováříková / Ekolist.cz

V § 6 je určen trvale udržitelný rozvoj společnosti jako takový, který současným i budoucím generacím zachovává možnost uspokojovat jejich základní životní potřeby a přitom nesnižuje rozmanitost přírody a zachovává přirozené funkce ekosystémů. První část vychází z definice, uvedené ve zprávě světové komise pro životní prostředí a rozvoj OSN vedené G. H. Brundtlandovou z roku 1987 (3), překonává ji však v druhé části, týkající se přírody a ekosystémů. K tomu byla při přípravě zákona velká diskuse, nakonec se podařilo jak rozmanitost přírody, tak přirozené funkce ekosystémů prosadit – to v té době bylo velmi nové, většina světa se spokojovala s definicí světové komise OSN.

Obdobně nová byla definice únosného zatížení území (§5) jako takového zatížení lidskou činností, při kterém nedochází k poškozování životního prostředí, zejména jeho složek, funkcí ekosystémů nebo ekologické stability. Velká diskuse byla ohledně nového pojmu ekologické újmy (§ 10), jako specifického druhu škody, pro kterou nelze použít právní konstrukce pro do té doby právem upravované druhy škody, proto došlo k odlišení i termínu na ekologická újma, aby nedocházelo k záměnám. Nakonec byla zvolena definice, že ekologická újma je ztráta nebo oslabení přirozených funkcí ekosystémů, vznikající poškozením jejich složek nebo narušením vnitřních vazeb a procesů v důsledku lidské činnosti a zákon v další části předpokládal vznik samostatné právní normy, což se stalo až o mnoho let později, když bylo potřebné transponovat do právního řádu České republiky směrnice Evropského parlamentu a Rady 2004/35/ES o odpovědnosti za životní prostředí v souvislosti s prevencí a nápravou škod na životním prostředí zákonem 167/2008 Sb., o předcházení ekologické újmě a o její nápravě a o změně některých zákonů v platném znění.

Třetí část je věnována zásadám ochrany životního prostředí. Zde byla ustanovena důležitá zásada, že území nesmí být zatěžováno lidskou činností nad míru únosného zatížení (§ 11), dále že přípustnou míru znečišťování životního prostředí určují mezní hodnoty stanovené zvláštními předpisy a že mezní hodnoty musejí být stanoveny s přihlédnutím k možnému kumulativnímu působení znečišťujících látek a činností (§ 12).

Velmi zásadní a proto kontroverzní je ustanovení § 13, že v případě obavy z hrozby nevratného nebo závažného poškození životního prostředí nesmí být pro odklad opatření důvodem pochybnost, že k takovému poškození skutečně dojde (tento paragraf je vlastně aplikací principu předběžné opatrnosti).

V § 14 byla zúročena negativní zkušenost z minulého režimu, neboť uzákoňuje, že každý má právo na pravdivé a přiměřené informace o stavu a vývoji životního prostředí, příčinách a důsledcích tohoto stavu, na informace o připravovaných činnostech, které by mohly vést k změně stavu životního prostředí a na informace o opatřeních, která orgány odpovědné za ochranu životního prostředí podnikají při předcházení nebo nápravě poškození životního prostředí. Tento paragraf vlastně blíže specifikoval čl. 35, odst. 2 Listiny základních práv a svobod o právu na včasné a úplné informace o stavu životního prostředí a přírodních zdrojů. Omezení nebo odmítnutí takových informací bylo v tomto paragrafu vázáno na budoucí zvláštní předpis.

Ten se tehdy začal na FVŽP připravovat jako zákon o přístupu k informacím o životním prostředí, nebyl však tehdy dokončen (vzhledem k zrušení FVŽP, na které pospíchali vítězové voleb v roce 1992 - FVŽP byl zrušen krátce po červnových volbách, vítězové nepočkali ani na konec federace). Až teprve v roce 1998 se to podařilo zákonem o právu na informace o životním prostředí č. 123/1998 Sb. Protože však v zákoně č. 123/1998 Sb. bylo řešeno právo na informace daleko podrobněji a taktéž i v zákoně č. 100/2001 Sb. O posuzování vlivů na životní prostředí a o změně některých souvisejících zákonů (zákon o posuzování vlivů na životní prostředí), došlo k zrušení § 14 zákona o životním prostředí – zrušovací ustanovení bylo přímo obsaženo v zákoně č. 100/2001 Sb.

V dalším § 15 bylo stanoveno, že se každý může domáhat stanoveným způsobem u příslušného orgánu svých práv vyplývajících ze zákona o životním prostředí a z dalších předpisů upravujících věci životního prostředí, což je aplikací čl. 36 odst. 1 Listiny základních práv a svobod pro oblast životního prostředí.

Značně dlouho byl v českém školství ignorován § 16, týkající se výchovy, osvěty a vzdělávání. Měly se uskutečňovat tak, aby vedly k myšlení a jednání , které je v souladu s principem trvale udržitelného rozvoje, k vědomí odpovědnosti za udržení kvality životního prostředí a jeho jednotlivých složek a k úctě k životu ve všech jeho formách. Zde tedy máme uzákoněnu Schweitzerovu úctu k životu (jak známo, předkladatel zákona Josef Vavroušek se účastnil expedice Lambaréné s dodávkou léků pro Schweitzerovu nemocnici v africkém Gabonu, v Lambaréné a velmi ho humanista Schweitzer inspiroval).

Albert Schweitzer v Lambaréné v roce 1964

Licence | Některá práva vyhrazena

Foto | Gert Chesi / Wikimedia Commons

V další čtvrté části zákon vymezoval povinnosti při ochraně životního prostředí. Velmi důležitý § 17 zavádí prevenci do oblasti životního prostředí. Odstavec 17/1 stanovuje povinnost každého předcházet znečišťování nebo poškozování životního prostředí a minimalizovat nepříznivé důsledky své činnosti na životní prostředí. Důležitý je důraz na opatření přímo u zdroje. Odst. 17/2 poprvé v tehdejší federaci zavádí hodnocení vlivu činností na životní prostředí (EIA) ustanovením, že každý, kdo využívá území, nebo přírodní zdroje, projektuje, provádí, nebo odstraňuje stavby, je povinen takové činnosti provádět jen po zhodnocení jejich vlivů na životní prostředí a zatížení území. V rozsahu tohoto zákona a zvláštních předpisů. V ČR to byl např. následně přijatý zákon ČNR č. 244/1992 Sb. Odst. 17/3 žádá totéž od každého, kdo hodlá zavést do výroby, oběhu či spotřeby technologie, výrobky a látky, nebo je hodlá dovážet.

§ 18 zavádí povinnost každého, kdo svou činností znečišťuje nebo poškozuje životní prostředí či využívá přírodní zdroje, na vlastní náklady zajišťovat sledování svého působení (odst.18/1). A pro právnické osoby a fyzické osoby oprávněné k podnikání obecně zavedl poskytování informací o svém působení na životní prostředí – s odkazem na zvláštní předpisy, které určí rozsah a podmínky (odst. 18/2). To již například v té době činily jednotlivé nové složkové zákony v oblasti životního prostředí.

§ 19 zavedl určitou oznamovací povinnost a povinnost zásahu k odvrácení hrozby, či zmírnění následků pro každého, kdo zjistí, že hrozí či již došlo k poškození životního prostředí (samozřejmě s výjimkou v případě ohrožení života či zdraví svého, nebo osoby blízké).

Samostatnou pátou částí byla ustanovení k posuzování vlivu činností na životní prostředí (v České republice byla záhy rozváděna samostatným zákonem ČNR č. 244/1992 Sb. ze dne 15. dubna 1992 o posuzování vlivů na životní prostředí s účinností od 1. července 1992, v Slovenské republice později zákonem NR SR č. 127/1994 Z. z. o posudzovaní vplyvov na životné prostredie). Tato část zákona byla inspirována směrnicí Rady ES 85/337/EEC ze dne 27.6. 1985 o posuzování vlivů některých veřejných a soukromých záměrů na životní prostředí ve snaze harmonizací našeho práva s legislativou Evropských společenství docílit účinnější ochrany životního prostředí pomocí úplně nového nástroje.

V § 20 byl obsažen zásadní požadavek, že záměry dle § 17, odst. 2 a 3 podléhají před vydáním rozhodnutí podle zvláštních předpisů posouzení z hlediska možných vlivů na životní prostředí (odst. 20/1).

Velmi novým bylo ustanovení, že zásady ochrany životního prostředí a posuzování vlivů činností a jejich důsledků na životní prostředí jsou přiměřeně uplatňovány i při přípravě rozvojových koncepcí a programů a návrhů právních předpisů. (odst. 20/2).

§ 21 obecně určoval, kdo provádí posouzení záměrů uvedených v příloze č. 1 - svěřoval určení příslušných orgánů zákonům České národní rady a Slovenské národní rady, předem požadoval projednání s ostatními orgány státní správy, s dotčenými obcemi a s veřejností. Předepsal, že se hodnocení zpracovává dle přílohy č. 2 zákona (odst. 21/1). Úpravu podrobností svěřoval ČNR a SNR, včetně možnosti rozšíření a konkretizace seznamu činností v příloze č. 1 zákona a určení rozsahu těchto činností a zpřísnění požadavků na obsah dokumentace uvedené v příloze č. 2. (odst. 21/2). V ČR pak tyto úpravy provedl z. ČNR č. 244/1992 Sb., v samostatné Slovenské republice pak z. NR SR č. 127/1994 Z.z.

§ 22 vytyčil sedm základních hledisek pro posuzování záměrů, které pak byly rozvedeny v přílohách zákona.

§ 23 určoval postup v případě nepříznivých vlivů záměru na životní prostředí druhé republiky tehdejší federace.

Tato část zákona o životním prostředí byla zrušena v ČR až v roce 2001, neboť byla nahrazena zákonem č. 100/2001 Sb. o posuzování vlivů na životní prostředí a o změně některých souvisejících zákonů ze dne 20. února 2001 a s účinností od 1. ledna 2002 (viz zde).

Další šestá část zákona, týkající se posuzování vlivu činností a jejich důsledků na životní prostředí přesahujících státní hranice (tzv. mezistátní či příhraniční EIA), byla též zrušena po deseti letech nabytím účinnosti zákona č. 100/2001 Sb., neboť ten se zabýval i příhraničními vlivy. Tehdy to však byla důležitá část, neboť již napřed implementovala čerstvou Úmluvu o posuzování vlivů na životní prostředí přesahujících státní hranice, přijatou státy Evropské hospodářské komise OSN (tzv. Dohoda z Espoo či Helsinek, ze dne 25. února 1991, vstoupivší však v platnost až 10. 9. 1997, její text po úpravách lze najít na odkazu).

Následovala sedmá část, stanovující odpovědnost za porušení povinností při ochraně životního prostředí.

§ 27 nově stanovil povinnost obnovit přirozené funkce narušeného ekosystému nebo jeho části, pokud došlo k ekologické újmě. Kolem toho byly pro nově ustanovenou ekologickou újmu větší diskuse, zvláště nad povinností náhrady takové újmy v případě nemožnosti obnovy přirozených funkcí narušeného ekosystému. Nakonec to bylo vyřešeno odkazem, že podrobnosti stanoví zvláštní předpis. To se stalo až o mnoho let později, zákonem č. 167/2008 Sb. O předcházení ekologické újmy a a její nápravě a o změně některých zákonů, jako odpověď na povinnost implementace směrnice Evropského parlamentu a Rady č. 2004/35/EC a některými podzákonnými normami (např. Nařízením vlády č. 295/2011 Sb. O způsobu hodnocení rizik ekologické újmy a bližších podmínkách finančního zajištění, které lze nalézt na odkazu).

§ 28 ustanovoval sankce za poškozování životního prostředí. Tehdy stanovil pokuty až do výše 1  000  000  Kč právnické nebo fyzické osobě oprávněné k podnikání, která způsobí ekologickou újmu porušením právních předpisů a až do výše 500 000 Kč pokud neučiní opatření k nápravě, nebo neupozorní orgán státní správy. Byly to tedy výhradně sankce podnikatelům za způsobení ekologické újmy a za nesplnění povinností k odvrácení nebezpečí či nesplnění ohlašovací povinnosti, zatímco sankcionování porušení povinností ze zvláštních předpisů o ochraně životního prostředí (např. složkových zákonů) bylo svěřeno § 29 těchto předpisů.

Jako jeden z nejdůležitějších paragrafů celého zákona byl po určitých diskuzích formulován § 30 o předběžném opatření, týkajícím se dočasného zastavení nebo omezení činnosti, která hrozí závažným poškozením životního prostředí, nebo již k němu došlo. Pověřeny k tomu byly orgány státní správy pro životní prostředí. Bylo stanoveno, že předběžné opatření může být vydáno na dobu nejdéle 30 dnů a současně mají být navržena opatření k nápravě příslušným orgánům státní správy. Podrobnosti byly svěřeny zvláštním předpisům ( např. zákonům národních rad).

Předposlední osmá část se týkala důležitých ekonomických nástrojů. § 31 zaváděl jednotlivé ekonomické nástroje do ochrany životního prostředí: platby daní, poplatků, odvodů a dalších plateb, pokud tak stanoví zvláštní předpisy, za znečišťování životního prostředí a za hospodářské využívání přírodních zdrojů. § 32 odkazoval na zvláštní předpisy o zvýhodnění úpravami daní a odvodů nebo poskytováním úvěrů a dotací právnických nebo fyzických osob, které chrání životní prostředí, nebo využívají přírodní zdroje v souladu s principem trvale udržitelného rozvoje. To bylo ještě v roce 1992 částečně uskutečněno v zákonu o dani z přidané hodnoty (zákon č. 222/1992 Sb.), daních z příjmu (zákon č. 286/1992 Sb.), o spotřebních daních (zákon č. 213/1992 Sb.), o dani z nemovitosti (zákon ČNR 338/1992 Sb.) a o dani silniční (zákon ČNR č. 339/1992 Sb.).

§ 33 zaváděl mezi nástroje ochrany životního prostředí fondy životního prostředí.

Jak už to tak bývá, největší spory jsou o peníze. Tak tomu bylo i v tomto případě, obě republiková ministerstva nesouhlasila se vznikem federálního fondu a tak byla zvolena neutrální formulace, že podrobnosti stanoví zvláštní předpisy. Přitom vlastně v průběhu přípravy zákona o životním prostředí vznikl v České republice zákon ČNR č. 388/1991 O státním fondu životního prostředí České republiky, do kterého přešly již existující Státní fond vodního hospodářství a Fond ochrany ovzduší (viz zde). Že by však byl potřebný i fond na úrovni společného státu s mnoha společnými problémy životního prostředí, vyžadujícími společná řešení, obě republiková ministerstva (resp. MŽP a SKŽP) už nechtěla připustit, byť při jednáních nebylo zpochybňováno právo republik na vznik jejich fondů.

Závěrečná část obsahuje ustanovení přechodná a závěrečná ve dvou paragrafech. § 34 předepisoval, že pokud neodpovídá využívání území, přírodních zdrojů, technologií, staveb, výrobků a látek ustanovením tohoto zákona a předpisům o ochraně jednotlivých složek životního prostředí, musí to být uvedeno do souladu s těmito předpisy. A pokud k tomu nedojde, musí být činnost omezena, nebo zastavena příslušnými orgány státní správy.

Poslední § 35 pak stanovuje, že zákon nabývá účinnosti dnem vyhlášení. To se stalo 16. 1. 1992.

Zákon měl čtyři přílohy, všechny se týkaly hodnocení vlivů na životní prostředí (příloha č. 1 stanovila činnosti, podléhající hodnocení, příloha č. 2 vymezila obsah dokumentace a hodnocení vlivů záměrů na životní prostředí, příloha č. 3 určovala záměry, podléhající mezistátnímu projednání z hlediska vlivů na životní prostředí a příloha č. 4 obsah dokumentace o hodnocení vlivů záměrů na životní prostředí). I tyto přílohy byly v roce 2001 zrušeny, neboť je nově vymezoval zákon č. 100/2001 Sb.

Celé znění zákona lze najít na webu pod odkazem https://www.zakonyprolidi.cz/cs/1992-17, případně v komentované podobě i knižně (4).

Třicet let je z hlediska plynutí lidského času i uskutečňování lidských aktivit docela dlouhá doba. Bylo by samozřejmě už načase, aby byl tento zákon, zvláště vzhledem k velkému pokroku, který od té doby následoval v té tehdy úplně nové problematice environmentálního práva, minimálně doplněn o to nové. Například problematiku ochrany klimatu a biodiverzity.

V zákoně vlastně chybí rámcová problematika ochrany živé přírody, protože to tehdy bylo kompetenčně záležitostí republik. Ještě lepší by bylo vypracovat celý zákoník životního prostředí, sjednocující naší roztříštěnou environmentální legislativu, tak jako mají své zákoníky právo občanské, obchodní, trestní či pracovní. A nemuselo by se začínat od nuly, dík již předchozím snahám v tomto směru (1).

Do určité míry tu roztříštěnost zachraňuje strategické plánování Evropské unie, z EU pramení velká většina naší environmentální legislativy, provádění však je v mnohém ponecháno na národní úrovni. A pokud pro provádění, čili implementaci, nemáme jednotící rámec, účinnost jednotlivých ustanovení, která nemusí být při roztříštěnosti legislativy vzájemně v souladu, se značně zeslabuje.

Podaří se po třiceti letech zákon o životním prostředí přepracovat? Zatím je bohužel na okraji zájmu, nejen vládních, potažmo ministerských právníků, ale i dalších - jak environmentálních právníků - tak ostatních ochránců životního prostředí.

Poznámky:

1) Více k projektu kodexu životního prostředí viz zde, nebo kniha Evy Kružíkové a Petra Petržílka: Kodex životního prostředí - zdroj polemik i nadějí, aneb Návrh věcného záměru zákona o životním prostředí s polemickým komentářem Evy Kružíkové a Petra Petržílka, vyd. MŽP, Praha 2005.