http://ekolist.cz/cz/publicistika/priroda/vzacni-nosorozci-ze-dvora-kralove-proc-se-jim-nedari-v-keni-rozmnozit
zprávy o přírodě, životním prostředí a ekologii

fotogalerie uvnitřVzácní nosorožci ze Dvora Králové – Proč se jim nedaří v Keni rozmnožit?

10.12.2012 02:19 | OL PEJETA (Keňa)/DVŮR KRÁLOVÉ NAD LABEM (Ekolist.cz)
Fatu je jedním ze čtyř zvířat, která byla do Keni z ČR převezena. Je ze čtveřice nejmladší, narodila se v roce 2000 ve Dvoře Králové a od té doby se další severní bílý nosorožec v zajetí nenarodil
Fatu je jedním ze čtyř zvířat, která byla do Keni z ČR převezena. Je ze čtveřice nejmladší, narodila se v roce 2000 ve Dvoře Králové a od té doby se další severní bílý nosorožec v zajetí nenarodil
Foto | Jan Stejskal / Ekolist.cz
Novým ředitelem Zoo Dvůr Králové se na začátku prosince stal Přemysl Rabas. Jedním z hlavních úkolů, který na něj čeká, je starost o vůbec nejsledovanější projekt, který v současnosti dvorská zoo vede – o záchranu severních bílých nosorožců, kteří byli v prosinci 2009 přesunuti do Keni. Přestože jsou nosorožci v Africe už skoro tři roky, podle analýz dosud ani jedna ze samic nezabřezla. Proč se tolik propagovanému projektu zatím nedaří dosáhnout svého cíle?
 

Nejvzácnější savci světa

„Podívejte se na tvar jejího těla. Podle mě je březí.“ Mohammed Doyo, ošetřovatel nosorožců v keňské rezervaci Ol Pejeta, ukazuje na samici Fatu, která se spokojeně pase na rozlehlé travnaté pláni. Je brzké říjnové ráno a Fatu se pohybuje ve společnosti samice jižního bílého nosorožce a jejího mláděte. Orosenou trávou, která sahá po lýtka, se k nim společně s Doyem přibližuje i autor tohoto článku. Jižní nosorožci popoběhnou stranou, Fatu je ale uklidněna Doyovým hlasem a přichází se s ním pozdravit, vesele pohazujíc celým tělem. Mohammed Doyo je dost svérázný ošetřovatel, takže ji drbe, poplácává a na závěr přidává spektakulární polibek.

Fatu je jedním ze čtyř zvířat, která byla do Keni z ČR převezena. Společně se svou matkou Nájin a se samci Súdánem a Sunim jsou jedinou známou nadějí na záchranu severních bílých nosorožců. Pokud by Doyova slova byla pravdivá, šlo by o prvotřídní senzaci. Samice Fatu je ze čtveřice nejmladší, narodila se v roce 2000 ve Dvoře Králové a od té doby se další severní bílý nosorožec v zajetí nenarodil. Právě proto, že se v zoo nerozmnožovali, byli převezeni do Afriky. Stoupenci přesunu předpokládali, že jim pobyt v blízkosti místa jejich původního výskytu půjde k duhu a povede k přirozenému zabřeznutí.

Samec Súdán, který byl před skoro čtyřiceti lety odchycen v jižním Súdánu, se na stará kolena vrátil do Afriky. Už ale působí trochu unaveně. Na snímku ho prohlíží ošetřovatel Mohammed Doyo
Samec Súdán, který byl před skoro čtyřiceti lety odchycen v jižním Súdánu, se na stará kolena vrátil do Afriky. Už ale působí trochu unaveně. Na snímku ho prohlíží ošetřovatel Mohammed Doyo
Foto | Jan Stejskal / Ekolist.cz

Ve volné přírodě byli severní bílí nosorožci naposledy spatřeni před třemi lety. Od té doby jsou pokládáni za vyhynulé. Jedinci převezení ze Dvora do Ol Pejety jsou tak evidentně nejvzácnějšími savci na světě a kvůli tomu je také jejich osud ostře sledován. Samec Súdán se letos dokonce objevil mezi vítězi soutěže o novinářskou fotografii roku World Press Photo. Jeden ze snímků série Rhino Wars od Brenta Stirtona je totiž jeho portrétem. V těsné Súdánově blízkosti na něm stojí ještě tři strážci s automatickými zbraněmi.

Skutečnost v Ol Pejetě je ovšem trochu prostší. Chvíli už pročesáváme terén a Súdána nemůžeme najít. Mohammed Doyo sice vysílačkou koordinuje náš pohyb s dalšími kolegy, i tak ale zatím Súdán uniká. Doyo však ujišťuje, že stráže pečlivě hlídají prostor, ve kterém se pohybujeme, celých 24 hodin. V rozích výběhu jsou opravdu vidět strážní věže a základna protipytláckých jednotek je hned vedle výběhu.

Hledání nám zpestří ještě setkání s dvojicí nosorožců černých, kteří jsou známí svou nerudnou povahou. Chvíli se před nimi skrýváme za keře, pak už ale konečně v řídkém porostu hvízdajících akácií vidíme Súdána. Společně s Fatu žije v rozsáhlém, téměř třistahektarovém výběhu, jehož část tvoří otevřená savana porostlá trávou. Na zbytku jsou rozvolněné porosty akácií a dalších keřů a stromů. Zastavujeme a Mohammed Doyo Súdána zblízka obhlíží. Ten klidně stojí, působí ale staře a unaveně. Má na to ostatně nárok, táhne mu na čtyřicet, což je na nosorožce celkem pokročilý věk.

Súdán se jako jediný ze čtveřice narodil ještě v Africe. V jižním Súdánu ho na začátku roku 1975 odchytila firma, která spolupracovala s bývalým ředitelem dvorské zoo Josefem Vágnerem. Když byl v prosinci 2009 Súdán do Afriky převezen zpátky, prý se jako jediný okamžitě pustil do vegetace ve svém výběhu. „Je možné, že se mu ten druh vegetace opravdu z mládí nějak vybavil,“ řekla před časem Ekolistu tisková mluvčí dvorské zoo Jana Myslivečková.

Mohammed Doyo je opravdu dost svérázný ošetřovatel. Na snímku se samicí Fatu
Mohammed Doyo je opravdu dost svérázný ošetřovatel. Na snímku se samicí Fatu
Foto | Jan Stejskal / Ekolist.cz

„To je pohádka pro média,“ je naproti tomu přesvědčen dvorský zoolog Jiří Hrubý, který několik let vedl úsek nosorožců. „Súdán prostě po mnoha hodinách v bedně vyšel na sluníčko, do tepla, a první, co viděl, bylo něco k žrádlu. Tak to sežral. Ne ale proto, že by to poznal, nebo že by se dokonce radoval, že je v Africe. O tom vůbec neměl ponětí.“

Všichni, kdo zvířata po převozu do Afriky viděli, se ovšem shodnou na jedné věci. Těmto čtyřem konkrétním jedincům přesun prospěl. „Viděl jsem je 14 dní po odjezdu z ČR a ta změna byla obrovská. Chovali se úplně jinak, byli uvolnění, až mě to překvapilo,“ vypravuje Jiří Hrubý. On sám byl přitom ze začátku spíš proti jejich převozu. „Od chvíle, kdy padlo rozhodnutí o jejich přesunutí, jsem se ale snažil udělat všechno, co bylo v mých silách, aby pro nosorožce všechno dobře dopadlo.“

Náročný převoz se skutečně podařilo zvládnout výborně a zvířata vypadají spokojeně. Nájin a Suni sice žijí ve výběhu, který je asi desetkrát menší než ten s Fatu a Súdánem, i jejich cca 29 hektarů je ale mnohem příznivějším prostředím, než jaké jim mohla nabídnout zoo ve Dvoře Králové. I oni mají ve výběhu rozsáhlou oblast, kde se mohou pást, v jiné části mají bahýnko, stromky a keře.

Podle Batiana Craiga, který měl v Ol Pejetě nosorožce na starosti hned po příjezdu, se výrazně zlepšil i jejich zdravotní stav. „Rozdíl mezi zvířaty, která byla vyložena z letadla, a mezi zvířaty o dva týdny, o dva měsíce nebo o půl roku později byl obrovský,“ říká Craig. Zmizely jim kožní problémy a zvedla se i jejich celková tělesná kondice. „Byla to mohutná, dobře živená zvířata, kterým ale trochu chyběl pohyb. Po příjezdu se jejich tělo zpevnilo a pořádně se vyvinuly svaly.“

Nosorožci v Ol Pejetě skutečně vypadají dobře. Tím spíš se ale na mysl vkrádá otázka, proč se zatím nedaří dosáhnout cíle, kvůli kterému byli do Afriky převezeni. Slova Mohammeda Doya o březosti Fatu totiž neodpovídají vědeckým analýzám.

Nájin a Suni s ošetřovatelem ve svém výběhu v rezervaci Ol Pejeta
Nájin a Suni s ošetřovatelem ve svém výběhu v rezervaci Ol Pejeta
Foto | Jan Stejskal / Ekolist.cz

Zásadní spolupráce se nekoná

„Je mi líto, ale březost samic potvrdit nemohu,“ říká do telefonu Franz Schwarzenberger, vědec Veterinární univerzity ve Vídni. Právě on je člověkem, k němuž putují z Keni vzorky trusu posbírané Doyem a jeho kolegy. Ze vzorků je možné s jistým odstupem určit, zda je samice březí. Bylo možné se při analýzách zmýlit? „Vzorky vypadají spolehlivě,“ říká Franz Schwarzenberger a vysvětluje, že mezi přibližně 70 a 150 dnem březosti dochází u samic nosorožců k desetinásobnému nárůstu hladiny hormonů. „Takový nárůst není možné přehlédnout.“

Při pátrání po možné příčině toho, proč se samicím stále nedaří zabřeznout, se musíme vrátit až do září 2008. Tehdy se v zoo Dvůr Králové sešla početná skupina vědců, aby jednala o budoucnosti severních bílých nosorožců. Většina jich podpořila přesun do Afriky. Tehdejší ředitelka zoo Dvůr Králové Dana Holečková i současný ředitel Přemysl Rabas tenkrát Ekolistu řekli, že k nim patřili i evropský koordinátor pro bílé nosorožce Lars Versteege a rovněž vědci Robert Hermes a Thomas Hildebrandt z berlínského Institutu pro výzkum zoo a divokých zvířat (IZW).

Ve skutečnosti to ale bylo trochu jinak. Většina účastníků semináře skutečně souhlasila s tím, aby byla zvířata někdy v budoucnu přesunuta do Afriky, ovšem vědci z berlínského IZW prosazovali, aby nejdřív došlo k umělému oplodnění samic. Oni sami se o to ve Dvoře Králové už dřív pokoušeli, ovšem bez výsledku. Na setkání bylo dohodnuto, že lidé z IZW budou mít k samicím přístup a před jejich případným odvozem do Afriky ještě dojde k dalšímu pokusu o umělé oplodnění.

Severní bílí nosorožci

– jde o nejvzácnější savce současnosti, na světě je známo pouze sedm zvířat. Oficiální název je nosorožec tuponosý severní, říká se mu i nosorožec širokohubý severní. Původně žili v centrální Africe s jádrem výskytu v oblasti hranic dnešního jižního Súdánu, Demokratické republiky Kongo, Ugandy a Středoafrické republiky. Ve volné přírodě však nebyli spatřeni už několik let. Všechna známá zvířata tak žijí v zajetí, čtyři v keňské rezervaci Ol Pejeta, jedna samice v zoo Dvůr Králové a jeden starý pár v zoo v americkém San Diegu. Zvířata v Ol Pejetě a samice ve Dvoře a v San Diegu jsou majetkem zoo Dvůr Králové. Pouze samec v San Diegu pochází z chartúmské zoo.

Mezi odborníky se vede spor o to, zda je zbylých sedm nosorožců samostatným druhem nosorožec Cottonův (Ceratotherium cottoni), anebo severním poddruhem nosorožce tuponosého (jinak též bílého, Ceratotherium simum cottoni). Za samostatný druh ho ve své studii pro časopis PLoS One považuje skupina vědců, mezi nimiž je i český zoolog Jan Robovský. „Genetická data naznačují jejich vzájemnou izolaci na jeden milion let a rozdílů v morfologii je celá řada: vnější vzhled, ochlupení boků, velikost těla a lebky či zubů nebo třeba tvar lebky a zubů,“ zdůvodňuje svůj pohled Jan Robovský. Jiní odborníci však s jejich výkladem nesouhlasí a i na stránkách rezervace Ol Pejeta jsou nosorožci prezentováni jako poddruh. Ekolist v článku používá označení severní bílý nosorožec a poddruh, nikoli kvůli tomu, že by se chtěl přiklonit na jednu ze stran sporu, ale protože jde o zatím stále nejpoužívanější označení zmíněných nosorožců mezi českou veřejností.

Bývalá ředitelka Dana Holečková ovšem do zápisu o jednání nic takového neuvedla a neuvedla to ani do tzv. Akčního plánu pro záchranu nosorožců. Podle Přemysla Rabase, současného ředitele zoo, by však pokus o umělé oplodnění u samic, které necyklují, byl stejně odsouzen k nezdaru. A kdyby naopak cyklovaly a vykazovaly normální pohlavní aktivitu, pak by zase nemělo cenu je přesunovat do Afriky.

V akčním plánu ovšem nebyl uveden ani odhad vývoje populace, který na semináři lidé z IZW Berlín představili. Díky své znalosti zdravotního stavu dvorských zvířat odhadovali, že při jejich nepříliš vysoké schopnosti se rozmnožovat severní bílí nosorožci prostě vyhynou. Do akčního plánu se ale dostal jen model odborníka na nosorožce z IUCN Richarda Emslieho, podle něhož byla pravděpodobnost přežití nosorožců v příštích letech prakticky jistá. Emslie ovšem vycházel z předpokladu, že se dvorská zvířata spojí se zdravými zvířaty z volné přírody. Nic takového se však nestalo.

Lidé z IZW Berlín proti znění akčního plánu protestovali a Evropská asociace zoologických zahrad (EAZA) se nakonec proti přesunu nosorožců do Afriky postavila. Celý spor se dostal i do osobní roviny, na čemž mělo podíl neomalené chování Dany Holečkové k některým evropským zoologickým zahradám a k některým evropským záchranným chovům spadajícím pod EAZA. Situaci ale nezklidňovala ani vyjádření EAZA, která zdůrazňovala především cestu umělé inseminace. Pokud by na ni Dvůr nepřistoupil a nebyl ochoten do ní investovat, měl zvážit přemístění nosorožců do jiného zařízení v Evropě.

Podmínka z akčního plánu, že přesun nosorožců do Afriky se uskuteční pouze se souhlasem EAZA, tak byla zapomenuta. Vědci z IZW před odjezdem zvířat ještě odebrali samcům semeno a zmrazili ho. „Při tom jsme zjistili, že Súdán má nádor v konečníku!“ píše v mailu Robert Hermes z berlínského IZW. K samicím už přístup vůbec nedostali.

„Když se je budeme snažit uměle stimulovat, máme rozehranou jen jednu cestu. Přesun do Afriky ale znamená otevřít i druhou možnost – dát jim šanci žít v jejich přirozeném biotopu. Přitom možnost jít cestou umělé inseminace a různých stimulací zůstává taky použitelná,“ řekl v září 2008 Ekolistu současný ředitel dvorské zoo Přemysl Rabas.

Dana Holečková dokonce sama po prvním setkání odborné komise pro záchranu nosorožců přímo v Keni na konci roku 2009 napsala, že „role týmu IZW Berlín se jeví jako zásadní, zejména pokud samice do dvou let nezabřeznou“. Samice nezabřezly, lidi z IZW Berlín ovšem od přesunu nikdo nekontaktoval a o spolupráci s nimi neusiloval.

Vjezd do výběhů severních bílých nosorožců. Mezi severní bílé nosorožce se mohou podívat i turisté. Musejí za to zaplatit navíc nad běžné vstupné do Ol Pejety a jejich množství je omezeno na maximálně dva terénní automobily denně
Vjezd do výběhů severních bílých nosorožců. Mezi severní bílé nosorožce se mohou podívat i turisté. Musejí za to zaplatit navíc nad běžné vstupné do Ol Pejety a jejich množství je omezeno na maximálně dva terénní automobily denně
Foto | Jan Stejskal / Ekolist.cz

Podobně dopadli i zoologové a ošetřovatelé, kteří se o severní bílé nosorožce dlouhé roky starali ve Dvoře Králové. S pomocí zahraničních kolegů se jim podařilo zvládnout náročný přesun zvířat do Keni, po jejich aklimatizaci, tedy asi dva měsíce po přesunu, však byli navzdory svým letitým zkušenostem od jakékoli účasti na projektu odstřiženi.

Projekt, který měl původně spojit všechny možné cesty k záchraně nosorožců, nakonec skončil tak, že se vydal pouze po jedné z nich a důležití lidé v něm chybí.

Jsou samice nosorožců ještě plodné?

Ze zkušeností vědců z IZW přitom vyplývá jedna důležitá okolnost. Pokud samice nezabřezne do přibližně osmi let věku, výrazně se zvyšuje pravděpodobnost, že dojde ke změnám na jejích reprodukčních orgánech, což může vést k neplodnosti.

Podle Jiřího Hrubého z dvorské zoo byly obě samice před cestou prohlédnuty a byly zdravé. To potvrzuje i Robert Hermes z IZW Berlín. „Vzhledem k tomu, že Fatu dosud nezabřezla, bych ale předpokládal, že u ní k nějakým patologickým změnám od té doby došlo,“ uvádí Hermes.

O osudu zvířat v současnosti rozhoduje odborná komise, ve které mají zástupce zoo Dvůr Králové jako majitel nosorožců, dále rezervace Ol Pejeta, organizace Flora and Fauna International, která je vlastníkem Ol Pejety, organizace Back to Africa, která u převozu zvířat asistovala, a rovněž rezervace Lewa, která je spřátelenou rezervací Ol Pejety.

Po příjezdu do Ol Pejety si zvířata musela nejdřív na nové prostředí zvyknout. Po aklimatizaci pak začali s nosorožci trochu víc pracovat. „Například Fatu byla hodně vázána na svou matku Nájin a bylo nutné tuto vazbu oslabit,“ říká Martin Mulama, hlavní ochranář Ol Pejety. Zvířatům se také postupně měnil jídelníček (ubývalo přikrmování a zvyšoval se podíl přirozené pastvy), byla různě přeskupována, doplňována samicemi jižních bílých nosorožců a teď už nějakou dobu žijí ve výše zmíněných párech.

Fatu byla hodně vázána na svou matku Nájin a bylo nutné tuto vazbu oslabit, říká Martin Mulama, vedoucí ochrany přírody v Ol Pejetě
Fatu byla hodně vázána na svou matku Nájin a bylo nutné tuto vazbu oslabit, říká Martin Mulama, vedoucí ochrany přírody v Ol Pejetě
Foto | Jan Stejskal / Ekolist.cz

Zcela změnit se muselo i zabezpečení oblasti proti pytlákům. Právě tato hrozba byla i jedním z argumentů proti přesunu nosorožců ze zoo do Keni. „Nikdy bych nedával všanc svoje jméno, jméno Ol Pejety a vůbec všeho, o co se snažíme, pokud bych nebyl přesvědčený, že jim dokážeme zajistit bezpečí,“ říká Batian Craig, jenž má dnes v Ol Pejetě na starosti právě bezpečnostní operace.

I v Ol Pejetě ale k pytláctví dochází. „Ano, jednou to bylo dokonce nedaleko výběhu severních bílých nosorožců,“ připouští Craig. Zároveň však zdůrazňuje, že nejvíc pytláckých pokusů se odehrává v místech s největší koncentrací nosorožců, což v žádném případě není poblíž těch severních bílých. „Máme stopovací psy a ozbrojené strážce s nočním viděním a ti všichni se soustředí na ochranu severních bílých nosorožců.“

Vzhledem k tomu, že v Ol Pejetě je ještě víc než sto dalších nosorožců černých, musel by být případný pytlák hodně hloupý, aby se pro roh vydal zrovna mezi severní bílé nosorožce, tedy na to nejhlídanější území v celé rezervaci.

Možnosti tu jsou

Hlavním cílem přesunu však nebylo hlídat nosorožce před pytláky, ale zachránit celý poddruh. Ačkoli všichni upozorňují, že šance je velmi malá, úplně ztracené to ještě není. Podle Franze Schwarzenbergera z Veterinární univerzity ve Vídni začala samice Nájin v letošním roce lépe pohlavně cyklovat. „Její profil byl až do loňského roku hodně špatný, teď je ale na vzorcích vidět zlepšení. Neřekl bych, že má úplně pravidelné cykly, nicméně je to docela dobré a skýtá to naději,“ říká Schwarzenberger.

Členové protipytláckého týmu v rezervaci Ol Pejeta
Členové protipytláckého týmu v rezervaci Ol Pejeta
Foto | Jan Stejskal / Ekolist.cz

„Ono se pořád může stát, že dojde k prvnímu zabřeznutí, tím se to rozjede a dál už to bude snadnější,“ doplňuje dvorský zoolog Jiří Hrubý. Na dotaz, co by se mohlo zkusit, nejdřív upozorňuje, že situaci v Keni podrobně nezná. Jako základní věc se mu však jeví pokusit se stimulovat sexuální apetit samic přítomností nějakého dalšího samce jižního poddruhu bílých nosorožců poblíž výběhů, ve kterých žijí nosorožci ze Dvora. Samci jižního poddruhu, kteří v Ol Pejetě žili, byli však kvůli obavám z možných komplikací přesunuti do jiné rezervace.

Podle Roberta Hermese z IZW Berlín by se neměla házet za hlavu ani možnost umělé inseminace Fatu a Nájin. „Pokud k jejich zabřeznutí nedojde v brzké době, o severní bílé nosorožce přijdeme,“ píše v mailu Hermes a doplňuje, že umělá inseminace nevylučuje přirozené zabřeznutí. „Osobně si myslím, že je čas se aspoň podívat, zda jsou samice stále v pořádku z hlediska svých reprodukčních schopností.“

Severní bílí nosorožci v Ol Pejetě jsou stále zvyklí na lidi. Zatímco vlézt k nim do výběhu v zoo by byla naprostá neuváženost, v Ol Pejetě je možné se k nim pod dozorem ošetřovatele přiblížit na pár metrů, za příznivé situace i na dotek. Vzhledem k jejich velikosti je to sice pořád adrenalinový zážitek, ošetřovatel Mohammed Doyo to s nimi ale opravdu umí. „Zvykli si a teď je možné s nimi zacházet dokonce ještě snadněji, než tomu bylo v zoologické zahradě,“ potvrzuje Batian Craig z Ol Pejety.

„To jsou perfektní podmínky k tomu, abychom ještě zvýšili úsilí o jejich záchranu,“ argumentuje Hermes a dodává: „Už se nám stalo, že samice byly několikrát pářeny bez toho, že by zabřezly. Přistoupili jsme pak k jedné umělé inseminaci, která nebyla úspěšná, ale přirozené páření po této umělé inseminaci už vedlo k březosti.“

Zatímco vlézt k nosorožcům do výběhu v zoo by byla naprostá neuváženost, v Ol Pejetě je možné se k nim pod dozorem ošetřovatele přiblížit na pár metrů, za příznivé situace i na dotek. Vzhledem k velikosti nosorožců je to ale pořád dost adrenalinový zážitek
Zatímco vlézt k nosorožcům do výběhu v zoo by byla naprostá neuváženost, v Ol Pejetě je možné se k nim pod dozorem ošetřovatele přiblížit na pár metrů, za příznivé situace i na dotek. Vzhledem k velikosti nosorožců je to ale pořád dost adrenalinový zážitek
Foto | Jan Stejskal / Ekolist.cz

Umělé oplodnění by v keňských podmínkách ale přece jen nebylo úplně jednoduchým úkonem. To byl také jeden z hlavních argumentů odborných kritiků přesunu. Pokud by zvířata zůstala v evropské zoo, přístup k nim a možnost je stimulovat by byly podstatně jednodušší. Nicméně jak vědci z IZW, tak lidé z Ol Pejety připouštějí, že by bylo možné umělou inseminaci provést i v Keni.

Zvířata by se nejdřív musela naučit docházet na místo, kde by jim mohla být pravidelně odebírána krev nebo kde by se nechala vyšetřit ultrazvukem. To by podle Franze Schwarzenbergera z Veterinární univerzity ve Vídni mohlo zabrat čtvrt roku. Poté by se po poměrně dlouhou dobu (v řádu měsíců až jednoho roku) muselo čekat na správný okamžik pro umělé oplodnění. I Schwarzenberger proto navrhuje, že nejdřív by se muselo udělat pořádné vyšetření samic, jak jsou na tom jejich reprodukční orgány, a rovněž vyšetření kvality semene samců.

V případě náhlého úmrtí tak vzácných zvířat, jako jsou severní bílí nosorožci, by mělo pro vědce obrovskou cenu rovněž zachování částí jejich těl. To platí zejména pro vaječníky samic, které by se po zmrazení daly někdy v budoucnu využít pro umělé oplodnění v laboratorních podmínkách. V současné době ale takový plán na zmrazení zárodečných buněk v Ol Pejetě neexistuje.

Nosorožci ve volné přírodě

Vůbec nejlepší by pochopitelně bylo, pokud by se podařilo najít nějaké severní bílé nosorožce v přírodě a spojit je s těmi v Ol Pejetě. Spousta odborníků už však nevěří, že ještě nějací severní bílí nosorožci ve volné přírodě zůstali. Flora and Fauna International se o jejich nalezení snaží, zatím však bez výsledku. Pokud by na něco přišli, stejně by to ale kvůli hrozbě pytláctví odmítli zveřejnit.

V možný výskyt divokých severních bílých nosorožců však stále věří Kes Hillman Smithová, která víc než 20 let společně se svým manželem Fraserem a lidmi z konžské státní ochranářské organizace ICCN vedla monitoring v národním parku Garamba. Dnes žije na předměstí Nairobi, za zahradou se jí procházejí žirafy a při rozhovoru prasata bradavičnatá rozrývají půdu přímo pod terasou jejího domu.

Ano, stále věřím, že by se nějací severní bílí nosorožci ve volné přírodě mohli skrývat, říká Kes Hillman Smithová, která víc než 20 let vedla monitoring v konžském národním parku Garamba
Ano, stále věřím, že by se nějací severní bílí nosorožci ve volné přírodě mohli skrývat, říká Kes Hillman Smithová, která víc než 20 let vedla monitoring v konžském národním parku Garamba
Foto | Jan Stejskal / Ekolist.cz

„Ano, stále věřím, že by se nějací severní bílí nosorožci ve volné přírodě mohli skrývat,“ říká Smithová. Odvolává se při tom na svou zkušenost, kdy jejich život monitorovala v Garambě. V oblasti zmítané válkami a občanskými rebeliemi se jí a jejím kolegům podařilo od počátku 80. let minulého století severní bílé nosorožce ochránit natolik, že se jejich stav z 15 zvířat během osmi let zdvojnásobil.

Navzdory ozbrojeným konfliktům se pak dařilo držet jejich počet okolo třiceti ještě dalších 10 let. Během roku 2003 ovšem začali do parku ze severu pronikat jezdci na koních známí jako Muharaleeni. „Za 14 měsíců bylo zabito 15–20 nosorožců včetně všech teritoriálních samců,“ vzpomíná Smithová. V kritické situaci souhlasila státní organizace ICCN, prezident i čtyři viceprezidenti Demokratické republiky Kongo s návrhem donorů (například International Rhino Foundation) na přesun pěti severních bílých nosorožců do bezpečnější oblasti. Přitom by pokračovaly i snahy o záchranu Garamby.

Právě Kes Hillman Smithová společně s veterinářem Petem Morkelem vybrali keňskou Ol Pejetu jako místo, kam by mohli být nosorožci z Garamby převezeni. Mělo ale jít pouze o dočasné umístění, dokud se nosorožci i s případnými potomky nebudou moci vrátit do Garamby. V ideálním případě se měli v Ol Pejetě spojit s nosorožci, kteří by tam byli převezeni ze Dvora Králové. Tím by se rozšířil genofond zvířat a mohla by být vytvořena záložní populace, která by přispěla k přežití poddruhu.

Ne všichni však s přesunem souhlasili a po zákulisním politikaření uvnitř Demokratické republiky Kongo se na internetu a v médiích rozjela dezinformační kampaň, která přesun označovala za kradení národního dědictví. Před blížícími se volbami politici nakonec změnili své rozhodnutí a nosorožce se z Garamby přesunout nepodařilo. V posledních letech už žádný nosorožec v Garambě spatřen nebyl.

Kes Hillman Smithová právě pracuje na knize o Garambě. Během více než dvaceti let v terénu nashromáždila obrovské množství dat a zkušeností o chování, ekologii a populační dynamice severních bílých nosorožců. Má záznamy o narození 53 mláďat včetně jejich rodových linií. Kvůli studiu chování nosorožců se snažila přijít i na to, jak vypadá svět z jejich pohledu. Podrobné záznamy má rovněž o sociálním chování zvířat včetně páření.

Společně se severními bílými nosorožci žijí v ostře hlídaném výběhu i vzácné zebry Grévyho
Společně se severními bílými nosorožci žijí v ostře hlídaném výběhu i vzácné zebry Grévyho
Foto | Jan Stejskal / Ekolist.cz

Podle ní by k stimulaci rozmnožování mohla přispět blízkost teritoriálních samců a většího množství samic. Takové situace by se dalo dosáhnout tak, že by do dalších výběhů, sousedících s těmi současnými, byli umístěni samci jižního bílého nosorožce. Pak by byli nedaleko sebe aspoň tři samci, kteří by o sobě věděli. „To by mohlo povzbudit sexuální aktivitu,“ říká Smithová. „Napodobila by se tím situace, jaká je běžná ve volné přírodě.“

Z vyprávění Kes Hillman Smithové je brzy jasné, že toho o divoce žijících severních bílých nosorožcích ví opravdu hodně, nejspíš víc než kdokoli jiný na světě. Do Ol Pejety to má navíc pár hodin jízdy autem a během několika návštěv poznala i nosorožce ze Dvora. Ani její obrovské zkušenosti však nestačily k tomu, aby byla přizvána do odborné komise, která o osudu severních bílých nosorožců v Ol Pejetě rozhoduje.

Hlavní díl odpovědnosti

Vzhledem k mimořádné vzácnosti severních bílých nosorožců je tak poněkud překvapivé, kolik lidí, kteří o nich mají naprosto jedinečné poznatky, se projektu na jejich záchranu vůbec neúčastní a ani s nimi není konzultován.

V srpnu letošního roku navíc projekt přišel o podporu Světové asociace zoologických zahrad (WAZA). Zoo Dvůr Králové byla totiž kvůli neetickému chování při transporech zvířat z této organizace vyškrtnuta. „Ano, když zaniklo členství Zoo Dvůr Králové ve WAZA, stáhli jsme svou podporu i projektu na záchranu severních bílých nosorožců. Nemůžeme podporovat projekty organizací, které nejsou našimi členy,“ říká k tomu Carole Lecointreová, tisková mluvčí WAZA.

Na nového ředitele zoo Dvůr Králové tak čeká posouzení, co se severními bílými nosorožci dál. Věci by nejspíš prospělo, kdyby projekt otevřel a zapojil do něj širší skupinu odborníků. Sporné momenty je potřeba trpělivě vysvětlovat a obhajovat, a ne bojovnou rétorikou podsouvat svým názorovým oponentům ty nejčernější úmysly.

Samec severního bílého nosorožce Suni
Samec severního bílého nosorožce Suni
Foto | Jan Stejskal / Ekolist.cz

Rovněž informování veřejnosti by se z neustálého opakování, jak zvířatům chutná africká travička, mělo posunout k věcnému obhájení schválených variant. (Na nepovedeném informování veřejnosti však nesou značnou část viny i média, která zcela nekriticky přejímala pohled vedení zoo Dvůr Králové, anebo ho naopak úplně zatracovala.)

Zoologická zahrada by navíc měla z celého projektu víc vytěžit pro svůj obraz na veřejnosti – v současnosti to totiž z mezinárodního pohledu vypadá, že hlavní organizací, která je se záchranou severních bílých nosorožců spojována, je Ol Pejeta. To není myšleno jako výtka lidem v Ol Pejetě, protože ti podle všeho odvádějí dobrou práci. Dvůr Králové si ale neustálým zdůrazňováním afrického blaha a vlastní neschopnosti nosorožce rozmnožit vlastně trochu naběhl. Dnes kvůli tomu není vzácné setkat se s názorem, že zvířata byla z dvorské zoo doslova zachráněna a že tam žila ve špatných podmínkách. Což je k zoologické zahradě, která jako jediná na světě dokázala severní bílé nosorožce odchovat, opravdu hodně nespravedlivé.

Přemysl Rabas to však bude mít těžké. Dosud kroky bývalé ředitelky Dany Holečkové bezvýhradně podporoval a kritické výhrady odborníků (ač byly některé z nich oprávněné) se snažil znevěrohodnit tvrzením, že jim šlo jen o přesun nosorožců do nějaké západoevropské zoologické zahrady. Příští týdny ukážou, zda Přemysl Rabas dokáže překročit svůj stín. Pokud nebylo cílem jen odvézt čtyři zvířata do Afriky a nechat je dožít na jejich domovském kontinentu, bude se nejspíš muset něco změnit.

Ze zlepšení zdravotního stavu a z celkové pohody zvířat v Ol Pejetě se přitom dá odvodit, že lepší podmínky k přirozenému rozmnožování by se pro ně v současnosti našly jen těžko. „Udělali jsme dobře, že jsme je přesunuli. Nejsem si jistý, jestli z hlediska záchrany poddruhu, ale pro ta čtyři konkrétní zvířata se život určitě zlepšil. A to i v případě, že by je zítra zabili pytláci,“ je přesvědčen dvorský zoolog Jiří Hrubý.

Samice jižních bílých nosorožců, které dělají ve výběhu společnost severním bílým nosorožcům Sunimu a Nájin
Samice jižních bílých nosorožců, které dělají ve výběhu společnost severním bílým nosorožcům Sunimu a Nájin
Foto | Jan Stejskal / Ekolist.cz

Lidé v Ol Pejetě navíc doufají, že analýza trusu popírající březost samic by nemusela být úplně spolehlivá. „Uvidíme v nejbližších měsících,“ říká ředitel Ol Pejety Richard Vigne. „Dokud ale neuvidíme narozené mládě, žádnou jistotu samozřejmě nemáme.“

I on přitom připouští, že se něco bude muset změnit. „Pokud se něco nestane do půl roku, budeme muset zvážit další postup,“ říká Vigne. Lidé z Ol Pejety jsou spíše nakloněni možnosti nechat severní samice křížit s jižními bílými nosorožci. V úvahu ale prý připadá i nějaká forma umělé stimulace nebo inseminace. „Podívejte, my jsme všichni otevření spolupráci s kýmkoli,“ říká za Ol Pejetu Batian Craig.

Bude jedině dobře, když stejný přístup začne platit i na straně Dvora Králové. Ačkoli o dalším postupu ve snaze o záchranu severních bílých nosorožců bude rozhodovat celá odborná komise, je to právě česká zoologická zahrada, na které leží hlavní díl odpovědnosti.

Severní bílí nosorožci v keňské rezervaci Ol Pejeta

předchozí    další
Samec severního bílého nosorožce Suni
Samec severního bílého nosorožce Suni
Foto | Jan Stejskal / Ekolist.cz
Samec severního bílého nosorožce Suni
Samice Nájin v rezervaci Ol Pejeta
Před cestou byly nosorožcům zkráceny rohy. Na snímku rohy samce Suniho
Hlavní brána rezervace Ol Pejeta
Staré výběhy, do kterých byli v roce 2009 převezeni nosorožci ze Dvora Králové
Severní bílí nosorožci mají uvnitř Ol Pejety ještě svůj vlastní, ostře hlídaný výběh. Uvnitř jsou s nimi impaly a další kopytníci, nikoli však velké šelmy
Nosorožec černý, který žije ve stejném výběhu jako samec Súdán
Samec severního bílého nosorožce Suni
Savana s rozvolněně rostoucími akáciemi. Výběh Fatu a Súdána v rezervaci Ol Pejeta

Online diskuse

Redakce Ekolistu vítá čtenářské názory, komentáře a postřehy. Tím, že zde publikujete svůj příspěvek, se ale zároveň zavazujete dodržovat pravidla diskuse. V případě porušení si redakce vyhrazuje právo smazat diskusní příspěvěk
Do diskuze se můžete zapojit po přihlášení


Zapomněli jste heslo? Změňte si jej.
Přihlásit se mohou jen ti, kteří se již zaregistrovali.

Ekolist.cz je vydáván občanským sdružením BEZK. ISSN 1802-9019. Za webhosting a publikační systém TOOLKIT děkujeme Econnectu. Navštivte Ecomonitor.
Copyright © BEZK. Copyright © ČTK, TASR. Všechna práva vyhrazena. Publikování nebo šíření obsahu je bez předchozího souhlasu držitele autorských práv zakázáno.
TOPlist