Ladislav Metelka: Klimatický panel je i navzdory chybám důvěryhodný

"Máme velice silné indicie, že s vysokou pravděpodobností je antropogenní podíl na klimatických změnách nad 50 procenty," říká v rozhovoru klimatolog Ladislav Metelka, současný zástupce ČR u Mezivládního panelu pro klimatické změny (IPCC). Zároveň připouští, že se panel dopustil hrubých chyb, že jeho předseda Rádžendra Pačaurí není mužem na svém místě a že se politici, ať už klimatičtí alarmisté, nebo skeptikové, mohou pokoušet práci panelu ovlivnit.

Ekolist: Mezivládní panel pro klimatické změny (IPCC) je často vnímán jako shromáždění klimatologů, kteří prezentují v současnosti převažující odborný názor na vývoj klimatu. Vy jste kontaktní osoba ČR v IPCC. Co vlastně děláte?

Členy IPCC jsou jednotlivé státy a každý stát má možnost jmenovat jakéhosi styčného důstojníka, aby komunikace mezi státem a IPCC probíhala jen přes jednoho člověka. Pokud přijde nějaký požadavek nebo materiál k připomínkám apod., tak jako kontaktní osoba pro ČR zajistím jeho distribuci příslušným státním organizacím anebo naopak připomínky od státních orgánů sesbírám a v jednom balíku je pošlu na IPCC.

Český hydrometeorologický ústav je odborná organizace ministerstva životního prostředí, ovšem podle náplně práce to vypadá, že jste spíš úředník.

Jsem trochu úředník. Nikde není řečeno, že kontaktní osoba musí být klimatolog. U nás se zažilo, že kontaktní osobou je odborník z ČHMÚ, ale některé země za své kontaktní osoby jmenují třeba úředníky z ministerstva zahraničních věcí.

To ale znamená, že IPCC je směs odborníků a politiků nebo úředníků.

Jak v čem. Jde o problém, který leží už v základech IPCC, jenž není definován jako čistě odborný panel z akademických kruhů nebo z meteorologických služeb, ale jako mezivládní organizace. IPCC sice ve svých zásadách má, že jde o odborný orgán, ale vzhledem k tomu, že byl založen jako mezivládní organizace, tak jsou v něm snahy o politické ovlivňování z principu možné. Třeba v tom, že státy můžou nominovat ministerského úředníka, který nemá odborné zázemí.

To se ovšem týká pouze organizace IPCC a kontaktních osob. V případě autorů nebo recenzentů (anglicky review editors – pozn. aut.) zpráv, které jsou nejdiskutovanějším výstupem IPCC, se při výběru bere daleko víc v potaz odborná stránka. Kandidáti, kteří jsou zase nominováni jednotlivými státy, se už musejí prezentovat svým odborným životopisem a publikační činností.

Stačí to, aby se mezi autory zpráv IPCC dostali nejlepší klimatologové?

To určitě nestačí. Z nominací vybírá výbor IPCC, ale výběr je zase trochu kámen úrazu, protože podle zásad OSN se musí ohlížet na zásady genderové a geografické vyváženosti. Může se stát, že když je na vedoucího autora nějaké kapitoly nominován třeba špičkový klimatolog z USA, který učí na univerzitě a má obrovskou publikační činnost, zkušenosti atd., tak vedle něj nemůže být druhým hlavním autorem kapitoly třeba stejně erudovaný odborník ze západní Evropy. Daleko spíš se druhou autorkou stane, řečeno s nadsázkou, nezkušená klimatoložka z rovníkové Afriky. Tato pravidla vlastně brání tomu, aby na špičkových místech při přípravě kapitol byli dva naprosto špičkoví odborníci z rozvinutých meteorologických služeb.

Zpráva IPCC má tři části ...

... Každá část má ale ještě spoustu kapitol, třeba deset nebo patnáct, a každá kapitola má několik vlastních autorů, dva hlavní autory a ještě dva recenzenty.

Mezi řadovými autory se taky hledí na vyváženost?

Už tolik ne. Když se ale vybírají autoři třeba pro kapitolu o zvyšování hladiny oceánu, tak se mezi ně pravděpodobně nedostane nikdo z vnitrozemských států, třeba z ČR nebo z Rakouska.

Co IPCC politikům doporučuje?

IPCC nic nedoporučuje a ani nesmí doporučovat, natož něco přikazovat. IPCC by měl pouze informovat. Zprávy, které IPCC jednou za několik let vydává, je potřeba chápat jako informaci pro politiky o možném budoucím vývoji klimatu. Protože ale v současnosti řadu faktorů, které můžou klima ovlivnit, neznáme, tak jsou informace představovány ve formě scénářů. Tedy co by se mohlo stát, kdyby koncentrace skleníkových plynů rostly tím nebo oním způsobem. Jde o poměrně široké informace o možném budoucím vývoji, nejsou to ale předpovědi.

O čem jednotlivé části zprávy pojednávají?

První část je klimatologická a zabývá se tím, jak se měnilo klima v minulosti, co vývoj klimatu ovlivňuje a také jak by se mohlo vyvíjet v budoucnosti.

Druhá část se zabývá dopady změn klimatu na různé sektory hospodářství, pokud by se scénáře z první části uskutečnily. Také se snaží objasnit zranitelnost klimatického systému, ale i ekosystémů nebo ekonomických systémů. A představuje i možnosti adaptace, tedy přizpůsobování se změnám klimatu.

Třetí část se zabývá tzv. mitigací, což jsou opatření ke snižování emisí skleníkových plynů. Zatímco adaptace je přizpůsobením změnám klimatu, mitigací je myšleno předcházení změnám klimatu a prevence před možnými nepříznivými důsledky klimatických změn.

Jaký je současný pohled na klima z hlediska IPCC?

Základní závěr posledních zpráv IPCC zní: Klima se vždycky měnilo, mění a měnit bude. V době, kdy tady ještě nebyli lidé anebo průmyslová činnost nebyla rozvinutá, byly jedinými faktory, které měly vliv na klima, samozřejmě faktory přírodní. Dnes jsou ve hře ale už i faktory antropogenní, které postupně získávaly na míře vlivu a záleží už i na lidech, jak se bude klima vyvíjet v budoucnosti. Dnes už lidské vlivy v žádném případě nelze pominout a v některých aspektech jsou podle všeho silnější než ty přírodní.

Teď jde o to co nejlépe kvantifikovat podíl vlivů antropogenních a přírodních. Pokud však někdo čeká, že klimatologové řeknou, že za změnu klimatu může z 69 % člověk a z 31 % příroda, tak se nedočká, protože takový údaj není možné získat. Nicméně máme velice silné indicie, že s vysokou pravděpodobností je antropogenní podíl nad 50 %.

Jsou závěry IPCC důvěryhodné? V zatím poslední, čtvrté zprávě IPCC z roku 2007 bylo několik chyb.

Myslím si, že závěry důvěryhodné jsou. Ve čtvrté zprávě z roku 2007 se opravdu objevily nejasnosti i evidentní chyby, které ukázaly na to, že IPCC měl a má problém s pravidly pro přípravu zpráv a u některých lidí i s profesionální ctí. Známý je případ s himálájskými ledovci, které měly z velké části roztát do roku 2035. To je hrubá, trapná a hloupá chyba, která se do zprávy neměla dostat. Ještě hloupější je o to, že několik lidí ještě v době, kdy se čtvrtá zpráva připravovala, upozorňovalo, že v ní tato chyba je. Navzdory tomu se tím ani autoři ani recenzenti příslušné kapitoly nezabývali a trvali na tom, aby byl tento údaj ve zprávě uveden. Šlo o záměrné zveličení problému, možná i s úmyslem přitáhnout k němu pozornost veřejnosti. Jestli má však IPCC pracovat odborně, tak si něco podobného nemůže dovolit. Nemůže problémy zveličovat, anebo jiné naopak odsunovat do pozadí.

V případě himálájských ledovců ale rozhodně došlo k porušení pravidel přípravy zpráv, které IPCC má. Problém se objevil ve druhé části zprávy, tedy mezi dopady, adaptacemi a zranitelností. Ale problematikou odtávání ledovců se zabývala i první část zprávy Physical Science Basis a v ní vědci došli pro Himáláje k úplně jiným závěrům. Dvě části zprávy jsou v této věci v rozporu, přitom následnost samozřejmě musí být taková, že klimatologové nejdřív zpracují informace v rámci první části a tyto informace pak vezmou autoři druhé části a použijí je k tomu, aby zhodnotili možnosti adaptace, zranitelnost a dopady. Povinností autorů druhé části tedy bylo vycházet ze závěrů té první, což neudělali.

Nestalo se něco podobného i s hokejkovým grafem ve zprávě z roku 2001 (tzv. hokejkový graf je rekonstrukcí vývoje teplot za posledních 1000 let, z níž vyplývá, že současnost je za celou tuto dobu nejteplejším obdobím; autorem grafu byl tým vědců vedený Michaelem E. Mannem - pozn. aut.)? Nebyl jakoby upřednostněn, zatímco ve zprávě z roku 2007 už byl hokejkový graf mezi daleko větším množstvím rekonstrukcí vývoje klimatu v minulosti?

S hokejkovým grafem je to jinak. V roce 2001 podobných rekonstrukcí existovalo málo, v té zprávě jsou tuším tři, mezi nimi i ta Mannova. Do roku 2007 Mann samozřejmě svou rekonstrukci zpřesnil, a to i na základě kritiky. Mezitím se však objevily i další rekonstrukce zpracované jinými metodami i třeba na základě jiných dat, takže ve zprávě z roku 2007 už jich bylo přes deset a bylo možné to celé zpracovat jako soubor rekonstrukcí, zatímco v roce 2001 se ze tří rekonstrukcí moc velká vypovídací schopnost vyvodit nedala.

Nikdo, ani Mann, ani autor žádné jiné rekonstrukce, netvrdí, že takhle přesně vývoj teplot vypadal. Všichni vědí, že každá rekonstrukce se ke skutečnosti jen přibližuje. Když se použije rekonstrukcí víc a jsou pokud možno nezávislé, jejich srovnáním se zase trochu přiblížíme tomu, jak to v minulosti bylo třeba se středověkým klimatickým optimem.

Klimatologové z IPCC jsou tedy v současnosti ochotní říci, že za posledních 1000 let prožíváme v současnosti nejteplejší období?

Na tuto otázku by nikdo neměl dávat kategorickou odpověď, protože z dob středověkého optima máme údaje jen přibližné. Ale s největší pravděpodobností to vypadá, že konečná fáze 20. století a první desetiletí 21. století je opravdu nejteplejším obdobím za posledních řekněme 1000 let.

Vím, že s tím řada lidí nesouhlasí a odvolává se na středověké klimatické optimum, kdy prý mělo být tepleji. Jenomže ono se ukazuje, že středověké klimatické optimum nebylo jedno oteplení, které by zasáhlo třeba celou polokouli najednou, ale že to byla série regionálních nebo lokálních oteplení, která v různých dobách zasáhla různé oblasti. Máme záznamy o oteplení některých oblastí kolem let 800–900, zatímco v jiných oblastech to bylo kolem roku 1400. Pokud potom z těchto údajů spočítáme globální průměrnou teplotu nebo průměrnou teplotu pro severní polokouli, není ve velkoprostorovém průměru pro toto období vzestup teplot tak velký. Zatímco změny, ke kterým došlo v druhé půlce 20. století, synchronně zasáhly většinu planety. Celkový globální průměr teplot je proto v současnosti vyšší než byl ve středověku.

Kolikrát jsem slyšel argumenty, že se na Labradoru a v Anglii tenkrát pěstovalo víno a támhle někde se pěstovaly melouny. Jenže to jsou všechno lokální věci. Nikdo neříká, že třeba u nás za Karla IV. nemohlo být tepleji než dnes. Mohlo. Sice nemáme přesné údaje, ale mohlo tady být tepleji. Na Labradoru mohlo být tepleji než dnes zase v jiné době a v Číně zase v jiné době. Dá se pak říct, že bychom skoro v každé oblasti možná i našli někdy před tisícem let (plus minus několik století) období, kdy bylo tepleji, než je tam dnes. Jenomže to nebylo na celém světě najednou.

Onomu přibližování skutečnosti ovšem moc nepomůže, když se i velmi známí klimatologové, například z Climate Research Unit (CRU) na východoanglické univerzitě, odmítají o data dělit.

V jejich případě ale nešlo o paleoklimatickou rekonstrukci, nýbrž o naměřená klimatická data pomocí teploměru. Problém je v tom, že CRU vlastní data nemá a neměla. Oni si museli data sehnat od národních meteorologických služeb. Praxe je taková, že když nějaké výzkumné centrum data potřebuje k výzkumným účelům, poskytují se data zadarmo. Ale většinou s podmínkou, že výzkumné centrum smí data použít pouze k výzkumným účelům a nesmí je zveřejňovat. To je dané způsobem financování meteorologických služeb v Evropě. Zatímco v USA kompletní provoz hradí stát a všechna data jsou veřejná, ve většině evropských zemí platí stát pouze část nákladů a zbytek si meteorologické služby musejí vydělat prodejem informací – prodejem dat, prodejem studií apod. A z tohoto důvodu meteorologické služby podmiňují poslání dat zákazem jejich zveřejnění – jinak by se totiž příslušná meteorologická služba zbavovala možného příjmu.

V době, kdy byl CRU vyzván, aby zveřejnil data, tak to nemohl udělat bez souhlasu národních meteorologických služeb. Například od nás mají data ze stanic Cheb, Praha, Mošnov a Tuřany, ale to nebyl a není jejich majetek. To je stále majetek ČHMÚ a oni data nemohli zveřejnit bez našeho souhlasu. Napsali nám tedy e-mail s žádostí o povolení ke zveřejnění dat a my jsme jim to dovolili. Podobným způsobem museli požádat o souhlas ostatní meteorologické služby a je možné, že některá z nich souhlas nedala.

Některé řady teplot jsou sestaveny ze dvou různých měřících míst. Nemůže to být zavádějící? O přímo naměřená čísla přece nejde.

U nás je to případ měřících stanic v Ruzyni a v Klementinu. Zavádějící to myslím není. Pokud zjistíte, že si v určitém období, pro něž máte údaje z obou míst, data do dostatečné míry vzájemně odpovídají a je mezi nimi vysoká korelace, můžete popsat vazbu, která mezi nimi je, a obě řady na sebe navázat. Má to samozřejmě smysl jen u řad, které od sebe nejsou příliš vzdálené. Nedostanete sice úplně přesné teploty, které by na daném místě naměřil teploměr, ale dostanete velmi slušný odhad hodnoty. Osobně si myslím, že v případě Klementina a Ruzyně navázání řad nevadí, protože vazba mezi těmito měřícími stanicemi je velmi těsná.

Kdysi se pro výpočty teplot používalo cca 12000 stanic, později se tento počet o několik tisíc snížil. Jiří Svoboda, jenž se zabývá historií klimatu, je přesvědčený, že vypadly především stanice ležící výš než na 50° severní šířky, tedy vlastně „chladné“ stanice. Kvůli vypadnutí chladných stanic z výpočtů pak podle něj celkově stoupla i odhadovaná globální průměrná teplota.

Pokaždé, když se sníží množství stanic, musí se otestovat, jestli snížení má, nebo nemá vliv na výsledky.

A testovalo se to?

Testovalo se to ještě předtím, než k redukci stanic došlo. A někteří lidé to testovali i po redukci a došli ke stejnému závěru. Je to dané i metodikou, protože při výpočtu globální průměrné teploty se neprůměrují data z jednotlivých stanic, ale každá stanice patří do tzv. boxu, tedy do zeměpisné oblasti, jejíž rozloha činí přibližně 2–2,5 krát 2–2,5 zeměpisné stupně. Při výpočtu celkové globální průměrné teploty se vychází z průměrné teploty v daném boxu. Pak je jedno, jestli je v boxu stanic pět, nebo padesát, důležité je, zda je tam dostatečný počet stanic pro získání dobré informace o teplotách v dané oblasti. V rovinatých oblastech nemá cenu mít v boxu stanic padesát, tam stačí tři čtyři kvalitní stanice, které zaručí dobrý popis teplotních charakteristik.

Kvůli chybám ve čtvrté zprávě IPCC požádal jeho předseda Rádžendra Pačaurí a rovněž šéf OSN Ban-Ki-Mun o prověření postupů IPCC. Ujal se toho InterAcademy Council (IAC, volně přeloženo Meziakademická rada, jde o mezinárodní organizaci tvořenou vědeckými akademiemi jednotlivých států – pozn. aut.). Ve svých doporučeních IAC mimo jiné navrhnul: „Zajistit, aby byly posuzovány všechny relevantní alternativní názory a aby byly ve zprávách jasně uvedeny, recenzní proces aby byl transparentní a dobře zdokumentovaný.“ To vrhá poměrně kritické světlo na to, jak práce v IPCC probíhala a stále probíhá.

Tohle všechno ovšem bylo v psaných pravidlech IPCC do značné míry už dříve. Jde spíš o to, aby tato pravidla byla dodržována.

IPCC tedy podle vás není „horda“, která nerecenzovala svoje výstupy. Spíš se mezi autory a recenzenty občas vyskytli jednotlivci, kteří pravidla obcházeli?

To se vracíme k himalájským ledovcům. To byl typický případ, kdy došlo k porušení pravidel IPCC.

Chyba u himálájských ledovců i další nepřesnosti pocházejí z tzv. šedé literatury, tedy z nerecenzovaných zdrojů. To odpovídá pravidlům IPCC a mělo by jim to odpovídat i po změně, kterou IPCC v návaznosti na zjištění IAC připravuje. To znamená, že IPCC bude se šedou literaturou pracovat dál a nejspíš se podobných chyb dopustí znovu.

Záleží na tom, jak a kde se s šedou literaturou pracuje. Například v první, klimatologické části nazvané Physical Science Basis by se podle mě měli autoři bez šedé literatury úplně obejít.

A v té odborné klimatologické části byly objeveny chyby?

Nebyly, i když šedá literatura se v ní také používala, ale v daleko menší míře než ve druhé nebo třetí části. Chyby většinou spadají do druhé části zprávy.

Je ale potřeba se podívat na to, co je to šedá literatura. To vůbec nemusejí být články z populárně naučných časopisů, ale může jít třeba o závěrečné zprávy z výzkumných projektů, o postery nebo prezentace na konferencích nebo o údaje ze statistických ročenek. To jsou všechno nerecenzované informace, které ale můžou být velmi kvalitním podkladem. Navíc pravidla pro používání šedé literatury se rozhodně budou zpřísňovat a v budoucnu dá hodně práce prosadit do zprávy IPCC jakoukoli informaci z šedé literatury. Autor totiž v takovém případě bude muset jasně doložit, že informaci nebylo možné získat z recenzovaných zdrojů, a bude muset přesně uvést, kdo je autorem informace, jak moc je věrohodná apod.

Víte, já jsem na jednu stranu docela rád, že k uvedným problémům došlo. Teď začala příprava páté zprávy IPCC, která má být vydána někdy v letech 2013–2014, a je jasné, že si každý bude dávat zatraceně velký pozor na to, aby se mu do kapitoly nedostala nějaká podobná chyba. Věřím, že chyby z minulosti nakonec povedou ke zkvalitnění práce celého panelu.

Důvěryhodností IPCC ovšem neotřásly jen chyby ve zprávě. Rovněž předseda IPCC Rádžendra Pačaurí se eticky nechoval tak, jak by měl s ohledem na své postavení. Svou práci například využíval pro svůj byznys. Vy sám jste v únoru 2010 napsal: „Pokud by měl Pačaurí zůstat ve funkci i po říjnovém plenárním zasedání, pro mě osobně by to byla jasná známka toho, že v IPCC lze problémy zametat pod koberec a že být ve střetu zájmů vlastně nevadí.“ Pačaurí ovšem po zasedání IPCC v říjnu 2010 v čele IPCC zůstal.

To jsem skutečně napsal v únoru 2010, ovšem napsal jsem to ještě v době, kdy jsem vůbec netušil, že by mohlo dojít k auditu práce IPCC ze strany Meziakademické rady (IAC). Kdyby všechno zůstalo jen na IPCC, musel bych i dnes trvat na tom, co jsem tenkrát napsal. Můj názor ale změnila právě Meziakademická rada, která v IPCC našla a pojmenovala řadu problémů. Na loňském říjnovém zasedáním IPCC to totiž vypadalo, že by kolem Pačaurího mohlo dojít ke konfliktům. Jednání se rozdělilo na dvě názorové skupiny. Jedna, k níž patřily Spojené státy, Kanada, většina Evropy, Japonsko, Austrálie apod., naprosto nekompromisně prosazovala, abychom se věnovali doporučením Meziakademické rady, protože IPCC pro posílení své důvěryhodnosti potřebuje změnit, vylepšit nebo upřesnit svá pravidla a musí to udělat hned, aby se podle nich mohla připravovat už pátá zpráva IPCC. Jiné státy, spíše rozvojové, se ovšem už před konferencí věnovaly víc otázce Pačaurího, a některé daly dokonce předem najevo, že pokud bude Pačaurí odvolán, odejdou z IPCC. Proto na jednání hrozil střet, že kdyby někdo tvrdě tlačil na odvolání Pačaurího, rozvojové země by snadno mohly zablokovat jednání o doporučeních Meziakademické rady na změny pravidel.

Pačaurího jste tedy radši hodil za hlavu.

Na tom zasedání se to nakonec opravdu vyvinulo tak, že buď bude Pačaurí a budou i změny procedur a pravidel, anebo hrozilo, že když nebude Pačaurí, tak nebudou ani změny procedur a pravidel. Většina zemí nakonec zvolila cestu, že Pačaurí zůstane, protože důležitější jsou nová pravidla. Pokud totiž budou přijaty změny podle Meziakademické rady, Pačaurího vliv na dění v IPCC a na obsah zpráv určitě klesne.

Vám toto rozhodnutí také připadá správné?

Ano, ale z Pačaurího odvázaný tedy nejsem. Udělal dost kopanců a jeden z důsledků jeho vedení IPCC je skutečnost, že nadále nejen šéf IPCC, ale i řada vysokých představitelů IPCC budou moci být ve funkci jen jedno období, tedy po dobu zpracování jen jedné zprávy.

Změní se i pravidla, která ztíží, aby lidem práce v IPCC přinášela soukromé výhody?

Zpřísnění postupu proti střetu zájmů je jeden z hlavních bodů, v nichž mají změny nastat.

Pačaurí mohl mluvit přímo do obsahu zpráv?

Stejně jako kdokoli jiný, kdo je přítomen na zasedání IPCC, může i Pačaurí podávat změny na znění zprávy, nemůže ji ovšem svévolně měnit. Jakákoli zpráva, která je veřejným výstupem, musí být odsouhlasena na plenárním zasedání IPCC, na němž jsou přítomni autoři, recenzenti a národní delegace. Každý stát má možnost se ke zprávě vyjádřit a případně v ní navrhnout změny.

Závěry se přijímají nadpoloviční většinou?

V IPCC se hlasuje jen o personálních otázkách, o obsahu zpráv nebo změnách procedur se nehlasuje vůbec, všechno je potřeba dohodnout až do úplné shody. Pokud mají třeba dvě delegace na něco rozdílný názor, tak jsou vyzvány, aby šly stranou a vrátily se až ve chvíli, kdy se shodnou na společném postoji. Dokud všichni se vším nesouhlasí, tak se stále jedná. Například shrnutí pro politiky se na plenárním zasedání probírá v podstatě větu po větě.

Na plenárním zasedání už jsou přítomni i politici a úředníci. Můžou vyznění zpráv ovlivňovat?

Ano, můžou. Oni vlastně mají úředníci možnost do procesu schvalování zprávy zasahovat už dřív, protože v druhém kole posuzování zprávy můžou připomínky ke znění podávat i vládní úředníci. Mně osobně se to ale vůbec nelíbí a právo vlád podávat připomínky by podle mě mělo být omezeno jen na možnost požadovat třeba srozumitelnější vysvětlení nějaké věci, nikoli na právo navrhovat připomínky k odbornému textu.

Snaží se některé vlády znění zpráv ovlivnit?

Neříkám že u nás, ale určité snahy ovlivnit vyznění zprávy, aby bylo třeba alarmističtější, nebo naopak skeptičtější, u některých států mohou být.

Má to vliv na výslednou zprávu?

Pozměněná podoba zprávy se může dostat na plenární zasedání, ale pokud ostatní země trvají na tom, aby se znění zprávy dostalo do racionálních pozic, tak se to vrátí. Tohle už je ale politikaření, které se mi moc nelíbí. Dokud jsou však v IPCC státy jako USA, Kanada, země západní Evropy, Japonsko, nebo Austrálie, tedy státy, které na jednání IPCC zastupují nejen vyjednávači, ale i odborní klimatologové, tak jejich delegace jsou zárukou, že by se politické vlivy na vyznění zpráv projevit neměly.

Vy jste jmenoval USA, které ale na základě požadavků ropné firmy ExxonMobil před lety lobbovaly proti znovuzvolení britského klimatologa Roberta Watsona předsedou IPCC a prosadili Pačaurího, protože se jim zdál být slabší než Watson.

To bylo za prezidenta Bushe mladšího, ale na posledním plenárním zasedání v říjnu 2010 to vzala americká delegace dost nekompromisně do ruky a jasně dala najevo, že by se mělo mluvit o procedurách a doporučeních Meziakademické rady. Určitě se nesnažila snížit význam IPCC, ale spíš zlepšit práci celého panelu.

Myslíte, že Bushovi šlo při prosazování Pačaurího o znevážení IPCC?

To jsou jen moje domněnky, to jako klimatolog nemůžu říkat, ale myslím si, že Bushovi skutečně šlo o znevěrohodnění IPCC, protože závěry panelu nevyhovovaly jeho politicko-ekonomickým záměrům.

Na závěr se zmiňme ještě o Rámcové úmluvě OSN o klimatických změnách (UNFCCC). Její zasedání například v Kodani v roce 2009 nebo v Cancúnu v roce 2010 bývají bedlivě sledována médii, protože jde o politická jednání, na nichž se dohadují smlouvy o ochraně klimatu. V jakém vztahu je Mezivládní panel pro klimatické změny (IPCC) k této úmluvě? Na jednání UNFCCC jezdíte taky?

Nejezdím. IPCC vydává zprávy, které jsou podkladem pro politiky. Na jednání rámcové úmluvy už z ČR jezdí vyjednávači z ministerstva životního prostředí, kteří mají jasné politické zadání. Na jednání UNFCCC sice občas pozvou třeba Pačaurího, aby jim tam něco řekl, ale v podstatě jde o dvě na sobě nezávislé instituce. V Kodani 2009 ani v Cancúnu 2010 tak nikdo z klimatologů nebyl.

Ono je to rozumné. Vyjednávačům na jednáních UNFCCC by měly stačit výstupy z IPCC a není potřeba, aby se někdo z IPCC ještě snažil ovlivňovat výsledky politických jednání. Tím by totiž zpětně mohla utrpět i pověst IPCC. Podle mě je potřeba i v IPCC co nejvíc oddělovat odborné klimatologické věci od věcí politických. V tom má IPCC stále ještě problém, ale doufám, že se změnou pravidel, k níž by mělo dojít letos v květnu, se to zlepší. Navíc si teď každý bude muset dávat zatraceně pozor, aby do příští zprávy IPCC nenapsal nějaké nesmysly.

---

reklama

---